Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Můj současný problém je švagrová – manželova sestra – s rodinou a to, jak se k tomu staví celé mé dánské příbuzenstvo. Nechci útěchu ani pomoc, jen se potřebují tak nějak vypovídat. Omluvte proto, prosím, větší rozsah tohoto článku.

Za láskou do Austrálie

Naše milá Nete (manželova sestra) vyrazila na jaře 2006 s kámoškou na dovolenou do Thajska. Jednoho krásného dne šla na místní masáž a na vedlejším vozíku ležel pod prostěradlem Joeseph, se kterým se okamžitě dala do řeči... zkrátím to. Leželi si tam spolu nahatí pod prostěradly a kecali, zbytek dovolené strávili společně, Nete pak odletěla do Kodaně a Joeseph do Melbourne. Pár měsíců si dopisovali, v červenci přiletěl Joeseph do Kodaně, v srpnu se vzali, on odletěl zpátky a v září se švagrová stěhovala do Austrálie. Ať žije romantika!

Od samého začátku se dohodli, že budou NĚKDY v budoucnu žít v Dánsku, Austrálie je pouze na život tady a teď. No a mezitím si pořídili dvě holčičky, starší je dnes 2,5 roku a mladší skoro půl roku. A švagrovce čím dál víc Austrálie leze na nervy a čím dál víc chce domů. Jenže dorazila finanční krize. Ta postihla celý svět, ale Austrálii téměř srovnala se zemí, pokud mohu tohoto obratu použít. Australská ekonomika dostala příšernou ránu, dolar spadnul na polovičku ceny, až teď se škrábe zpátky. A Joeseph podniká coby realitní makléř. Ač je v práci pomalu 24 hodin denně, jeho firma za poslední 2 roky neprodala žádnou nemovitost. Švagr teď posledního asi půl roku jezdí po nocích taxíkem, aby měli aspoň z čeho žít. A naší drahé Nete ruply nervy a chce domů a to teď hned, včera bylo pozdě.

Chci domů… Rodino, vyhlašuji pohotovost!

Asi před měsícem se chtěli tchánovci složit, že by našim klokanům trošku ulevili a společně jim zaplatili letenky, aby přiletěli na Vánoce tak na měsíc, měsíc a půl, a od všeho si tu pořádně odpočinuli. Nete po nabídce skočila a jenom ji krapátko změnila, zda by se letenky nedaly koupit jenom na jednu cestu, že by se už nevraceli zpátky do Austrálie. A v tom okamžiku se rodina rozdělila na dva tábory. Ti dříve narození nadšením mlátí hlavami o stropy a ti později narození předčasné šediví a noci tráví ve společnosti kofeinu.

A proč? No protože něco takového navíc v šestitýdenním termínu je neproveditelné! Za prvé Dánsko má neuvěřitelně přísné imigrační zákony a neustále je zpřísňuje, proto také se naši klokani musí přistěhovat a odevzdat imigrační papíry nejpozději 30. 9., protože od 1. října bude nový zákon o znalosti jazyka a ten náš milý Australan v životě nemůže zvládnout. V podstatě ho nemůže zvládnout žádný cizinec, proto ho taky asi vymysleli.

Máme vzdálenou sestru, která tráví noci nad počítačem pročítáním imigračních zákonů a hledání skulinek. Nete pakuje, vyplňuje million dotazníků a pravidelně s nimi navštěvuje dánskou ambasádu v Melbourne, prodává, co se dá, a shání, jak všechno přestěhovat. S sebou do letadla můžou mít 70 kg + příruční zavazadla, zbytek (což jsou 2 kusy nábytku, které švára zdědil a rád by si je ponechal, a maximálně 25 stěhovacích krabic) bude odeslán do Evropy lodí, do Kodaně dorazí za nějakých 10-14 týdnů a ta sranda stojí asi 4,5 tisíce dolarů. Tchýně zaplatila skoro 4 tisíce dolarů za jejich letenky, tchán vypláznul asi 70 tisíc dánských korun na zaplacení dluhu z podnikání (pokud by měl dluh v Austrálii, tak ji nesmí opustit), všichni společně se skládáme na kauci v nesmyslné výši 62.231 ddk, kterou musí švagrovka složit na obci, až bude šváru přihlašovat a kterou nám vrátí za 7 let. Proč to musí být tak nesmyslná suma a proč s ní může obec disponovat celých 7 roku, radši nikdo neřešíme, prostě zákony jsou občas nelogické.

Drhneme, sháníme, uklízíme…a šílíme

A mezitím my s manželem, manželovým bratrem a jeho přítelkyní řešíme zbytek. Což je: kde budou klokani bydlet, jak přihlásit našeho Australana do jazykovky, jak sehnat švagrové co nejdřív práci, co s dětmi – školka, jesle (sakra jak je přihlásit, když nemám papír o jejich dánském občanství) a kde si vypůjčit co nejvíc dětských věcí, protože ty jejich dorazí nejdřív na Vánoce a navíc v životě nevlastnily nic zimního a million dalších drobností.

Nakonec bylo rozhodnuto, že z počátku budou bydlet u tchána. Ten vlastní velký barák, první patro jim vyklidíme a pak se uvidí co dál. Jenže tchán bydlí, kde lišky davájí dobrou noc a na mapě veřejné dopravy zřejmě neexistuje, aspoň autobus jsem tam ještě neviděla, pravda pod oknem mu vede silnice. Navíc tchán v životě nic nevyhodil a úklid je pro něho ztráta času. Takže nejdřív nás čeká víkend vyklízení a odvážení do sběrného dvora, pak čistění koberců, což se vzhledem k jejich stáří a stupně znečištění obávám, že nepřežijou. Možná vymalovat, to nám přijde jako nejrychlejší a nejhygieničtější řešení. A stojí nám rozum nad tím, co udělat s promočenou koupelnou. Žampionům by se tam určitě dařilo, ale jaksi my nepotřebujeme zeleninu, ale hygienu. A zároveň jsme všichni rozeslali e-maily na všechny strany, kdo má na půdě/ve sklepě odložené věci po dětech nebo starší nepoužívaný nábytek, protože s něčím naší Australani začít musí. A až sežene Nete nějakou práci a začnou někde ve svém znovu od nuly, tak se jim hodí všechno, aspoň do začátku.

Z domu máme skladiště

Samozřejmě je to nelehký úkol a spousta lidí má svůj názor, který považuje za nejlepší, ale nikdo pozadí nezvedne, aby pomohl. A u nás doma se pomalu začíná shromaždovat dětské vybavení, v obýváku mám dětskou postýlku, do které nejsem schopna sehnat matraci. Je to starší postýlka z Ikei, ale matrace tohoto rozměru Ikea už nevyrábí. Manželova teta si teď vzpomněla, že nějaká její vzdálená příbuzná pracuje v Malmo, takže by se po práci mohla mrknout po obchodech – podle informací z obchodu s dětským zbožím se totiž jedná o švédský rozměr. Onen obchod může matraci sehnat a dodat za pouhých 750 ddk, dekuji za to mužů mít novou postýlku. Na internetu jsem sice něco našla, ale buď nezasílají zboží do DK, nebo stojí nekřesťanské peníze. Na jídelním stole mi trůní sedačka do auta (to aby na ni nemohly moje psí holky a neochutnaly ji), jenže je jenom do 13 kg a ten malý půlroční nenažranec už teď váží 9 kg. A sedačku pro tu starší ještě vůbec nemám, mám pouze vypůjčenou od kolegyně, až klokani přiletí, abychom je mohli dovézt z letiště. Dorazil velký pytel zimních kombinéz, které bych měla přeprat. A Neteina bývalá spolužačka ji na FB nedávno nabídla dětskou židličku, prý se nám někdy časem sama ozve. Strejda nabídl svoji televizi, prý si bude kupovat novou, ale aby ji přivezl, to ho ani nenapadne, a tak mě čeká drobný 300km výlet. Jo a po cestě můžu u švagrovy exmanželky vyzvednout skříň.

Prostě skládáme se všichni, jak můžeme, abychom jim pomohli, a z Austrálie chodí jeden mail za druhým, kde Nete buď brečí nad svým těžkým osudem, nebo naopak vymýšlí blbosti typu, že matrace do postýlky musí být tvrdá (já budu ráda, když vůbec nějakou seženu), že by rádi koupili nějaké ojeté auto, přitom budou bydlet u tchána, který auto má, a navíc jsou absolutné bez peněz. Že by rádi bydleli v Kodani a ne v tom tchánové zapadákově. Pravda, zapadákov je to děsný a barák ještě děsnější, ale sakra podle mě je to lepší než skončit pod mostem. Jo a teď prodali kočárek, byl moc těžký do letadla, takže ještě sháním golfáč.

Manžel pojal úchvatný nápad: Budou bydlet u nás!

A to toho mého magora (pardon, ale v současné době nejsem schopna drahou polovičku nazývat něžnějí) napadlo, že by naši klokani mohli občas bydlet u nás. Na víkendy a když zrovna Joeseph bude mít volno z jazykovky a tak, přece sama vím, jak je tchánův barák depresivní. Doufám v poslední záchranu a to je švagrovka sama. Ona je nadšená mou osobou asi tak jako já její a, jak ji znám, než objede všechny svoje známé, rodinu a pochlubí se dětma, to bude nějaký týden trvat, dřív jak po Vánocích ji doufám neuvidíme. I když teď začal manžel plánovat společně Vánoce a nějak mu uchází detail, že je za prvé teprve polovina srpna a za druhé, že jeho sestřička může mít trošku jiné plány (aspoň doufám).

Jak jim pomoci a nezbláznit se z toho?

Uznávám, že to Nete nemá v Austrálii lehké, jestli někdo může porozumět jejímu stesku po Dánsku, tak jsem to já, ale sakra té ženské je 38 a občas se chová jak ta moje bláznivá šestnácka a brečí mamince na rameni (rozuměj v mailu). A navíc momentálně jde fakt přes mrtvoly – peníze nemají, bydlet kde nemají, i kdyby měli kde bydlet, tak nic nemají, práci nemají – ona je učitelka mateřské školky. Pravda dobrá učitelka je vždy nedostatkové zboží, ale momentálně obce strouhají rozpočty a zavírají kde co. A švára tu v oboru práci nesplaší, to by musel znovu na několik let do školy a před tím několik let studovat jazyk, takže ten bude rád, když splaší někde něco coby nevyučený za pár šupů a bůh ví kdy. Pokud vůbec dostane povolení, jak pobytové, tak pracovní. K tomu dvě malé dětí, pro které jenom školka a jesle vyjdou na nějakých 4-5 tisíc měsíčně.

My jsme schopni jim jednorázové finančně vypomoci, občas je týden dva živit, můžou u nás bydlet (pokud se spokojí s luxusním přívěsem), ale na víc nemáme. Tchýně i tchán jsou v důchodu, našetřeno sice mají, ale jim to musí vystačit na zbytek života. Pravda, může je zítra klepnout, ale taky tu můžou být dalších 20-30 roků a nemůžou se vydat z peněz. Všichni svorné tvrdí, to je naše Nete, ona nám to vrátí, a já jim to i věřím, ale nevidím, jak by se to reálně dalo provést. Učitelka v Kodani platí být, auto, má 2 děti, manžel kdo ví s jakým zaměstnáním a ona splácí několik set tisíc dluhu rodině – sorry, ale fakt se obávám, že ty peníze už neuvidím, nebo tak někdy za 20 roků. No co, já si ještě vydělám, aspoň doufám, ale co budou dělat tchánovi, fakt netuším, a že bych si mohla někdy v budoucnu dovolit je finančně podporovat, pochybuji, nakonec já jsem taky jenom přistěhovalec s pochybnými příjmy.

A co mé problémy? Taky mám svůj život.

A to, že jsem letos chtěla konečně po pěti letech dostavět garáž, natřít ji, postavit plot a opět natřít a dodělat zahradu, je momentálně naprosto pasé a snažím se na to zapomenout. Den má pouze 24 hodin, já mám jenom dvě ruce a nakonec konto také není bezedné. A to už vůbec nemluvím o přírodě, ta si na mě letos snad zasedla. Kdykoliv je čas něco dělat, tak se buď nad námi přežene bouře v kombinaci s větrnou smrští, nebo naopak je minimálně 35 stupňů. A k tomu už skoro 2 měsíce permanentní 90% vlhkost vzduchu, v tom neschne ani prádlo, natož barva, nebo dokonce beton. (Doprčic, když v tom už takhle poměrně vlhkém baráku vyčistíme koberce nebo vymalujeme, proč to vůbec nemůže uschnout? Kolik tak může stát vypůjčit výkonnou sušičku vzduchu tak na týden dva?)