Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak a je to venku. Naše redakční kolegyně Majucha projevila obrovskou statečnost, když se v srpnu rozhodla uskutečnit své nejtajnější přání a odhodlala se podstoupit plastickou operaci podbradku, o které již drahnou dobu uvažovala.

Ono to totiž není jen tak. Možná by se našlo více žen, které by si rády nechaly na svém zevnějšku upravit nějakou partii, která je trápí, ale v drtivé většině zůstane jen u zbožného přání. Nechat do sebe dobrovolně „řezat“, k tomu se ve finále každá žena neodhodlá.

Ani pro Majuchu to nebylo lehké rozhodnutí, nicméně se k němu postavila čelem. Touha po odstranění něčeho, co ji neskutečně štvalo, byla silnější než strach. A tak si našetřila potřebný finanční obnos a šla do toho.

A nebyla by to Majucha, aby o svých zážitcích a o tom, jak taková plastická operace probíhá, s humorem sobě vlastním nenapsala. Útlá knížečka se jmenuje Metamor(d)fóza a popisuje v ní celý operační proces od prvotního rozhodnutí až k závěrečnému strhnutí obvazu. Ty z vás, které o podobné operaci uvažují, se tak dozví, na co se mají připravit, a ty, jež by jakýkoli plastický zákrok nikdy nepodstoupily, se alespoň pobaví a v závěru si možná pomyslí, že ta Majucha je fakt blázen.

V každém případě: Počtení je to příjemné, poutavé, svižné a hlavně vtipné. Jak taky jinak, když to psala Majucha.

Soutěžte a vyhrajte Metamor(d)fózu

Než vám předložíme ukázku v podobě úvodní kapitoly, upozorníme vás na soutěž, ve které může jedna čtenářka Majušinu Metamor(d)fózu vyhrát. A to zatím zcela exkluzivně, jelikož knížka zatím není v prodeji. Zakoupit si ji můžete až  počátkem příštího roku, kdy bude rozšířena o další Majušin zážitek, který je v tuto chvíli ovšem tajný. Takže pokud si chcete přečíst anabázi jedné plastické operace, zapojte se do soutěže v pravé liště magazínu.

A nyní již slíbená ukázka z knížky Metamor(d)fóza

To by šlo

„My jsme si nikdy nevšimli, že bys na sobě potřebovala něco upravit,“ slyšela jsem snad od všech svých kamarádů. Jenomže já jsem si všimla. Už několik roků jsem každý den civěla do zrcadla a hypnotizovala bouli, která mi začala vyrůstat pod bradou a každý den se zvětšovala o tisícinu mikrometru. Rozhlédla jsem se po krcích mé šíré famílie a bylo mi jasné, který gen se masově předává z generace na generaci bez jediné výjimky. Děsila mě představa, že mi za chvíli přijde pozvánka do rodinného klubu dvojitých brad a já budu muset doživotně platit členské poplatky. Musela jsem tomu zabránit.

Vyzkoušela jsem snad všechny rady, které jsem dostala nebo je četla v různých odborných časopisech. Masírovat. Poklepávat. Cvičit. Vytahovat. Natírat. Zaříkávat. Vyhrožovat. Vyzkoušela jsem i obličejovou gymnastiku. Pořídila jsem si příručku a při jejím čtení jsem automaticky začala napodobovat všechny cviky. Mračení se, vytahování obočí nebo střídavé zavírání jednoho a druhého oka s příslušnými grimasami. Na cviku vytřeštěte oči, otevřete ústa a vyplázněte jazyk tak daleko, jak to jen půjde jsem si dala opravdu záležet. Bohužel jsem si včas neuvědomila, že se právě nacházím v ranní tramvaji, kde způsobuji všeobecné pozdvižení. Obličejovou gymnastiku jsem už od té doby radši nezkusila. Na bouli ale nemělo nic z toho sebemenší vliv. Jestliže jsem nechtěla za pár let vypadal jako pelikán, zbývala jediná možnost. Plastická chirurgie.

Surfovala jsem po internetových stránkách všech možných plastických ordinací a nasávala informace, jakým způsobem by bylo možné se nevítaného vetřelce zbavit. Během čtení postupů různých zákroků jsem doufala, že se podbradek přeci jenom zalekne a zatroubí na ústup. Ale nechtělo se mu. Nezlomilo ho ani předčítání cenových rozpětí za jednotlivé úkony, což naopak, musím přiznat, málem zlomilo mne. Trvalo to téměř rok, než jsem se definitivně rozhodla k zákroku a pevným krokem vstoupila do ordinace plastického chirurga.

Slyšela jsem, že plastikové většinu zákroků lidem rozmlouvají, a věřila jsem, že nebudu ten případ. Naopak jsem doufala, že pan doktor uvidí můj otřesně vážný případ, sám usoudí, že operaci nelze odkládat ani minutu, a udělá ji hned. Okamžitě. Přijedu jako ošklivé káčátko, ale domů se budu vracet s krásným labutím krkem. Byla jsem objednaná na dvanáctou hodinu a mělo to vyjít akorát. Vybrala jsem si brněnskou ordinaci a příjezd do moravské metropole byl naplánovaný o třicet minut dřív. Super. Z klimatizovaného autobusu je to do ordinace jen kousek, a tak jsem čistá a svěží zaklepala na kouzelné dveře.

„Pan doktor ještě operuje, běžte se projít a přijďte tak za hodinku,“ byla jsem vyslána do víru velkoměsta. Hodinová procházka pětatřicetistupňovým poledním žárem mi udělala čáru přes rozpočet. V cizím městě jsem zabloudila, na dlažbě si podvrknula kotník, polila jsem se limonádou a nemohla najít cestu zpátky. Do ordinace se vrátila propocená, rudá, uřícená a smrdutá troska s puchýřem na noze.

„Tak co byste potřebovala?“ podal mi statečně ruku sympatický pan doktor a rychle si mne prohlédl. Živě jsem viděla, jak mu v hlavě běží seznam, co by na mně bylo práce. Ta by potřebovala odstranit váčky pod očima, zúžit nos, zmenšit prsa, abdominoplastiku, odsát asi šedesát litrů tuku, zmenšit zadek, vymodelovat boky, srovnat zuby, facelifting, stehna, lýtka... a než stačil domyslet celý seznam, vznesla jsem svůj požadavek.

„Chtěla bych udělat liposukci...,“ začala jsem povídat, a než jsem stačila doříct větu, pan doktor okamžitě přesunul oči na moje boky. „...podbradku,“ dokončila jsem větu.

„Jo podbradku,“ probral se pan doktor s asi dvouvteřinovým zpožděním a přesunul pohled na můj krk. Znělo to trochu překvapeně a zdálo se mi, že jsem v hlase zaslechla i značnou úlevu. Zřejmě byl rád za odpadnutou povinnost vysvětlovat mi, že v mém případě je liposukce dolních partií nesmysl.

„Potom budete muset čtyři týdny nosit na hlavě elastický návlek a nebudete to smět sundávat!“ vztyčil prst poté, co mi vysvětlil postup zákroku. „Pro každého to není společensky únosné.“

Ale já se nenechala odradit. Okamžitě jsem návlek přejmenovala na zrůdaobleček, spočítala jsem si, kdy začíná semestr, kdy mám první veřejná jednání s lidmi, a vycházelo mi, že bych to mohla stihnout bez větší ostudy.

„To by šlo,“ pronesl spokojeně pan doktor, když mě trochu osahal a zeptal se na věk. Pohlédl do kalendáře a zapsal si k mému jménu termín, kdy bude provedena moje metamorfóza.