Šla jsem na potrat a teď toho lituju. Kdy to přestane bolet?
.jpg)
Potřebuju se vypsat z velké bolesti, kterou jsem si způsobila sama. Asi mne odsoudíte, i když v skrytu duše doufám, že tady najdu pochopení, povzbuzení . Vůbec mi není dobře. Nechala jsem se totiž přemluvit k potratu a jsem z toho totálně na dně.
Je mi 27 let, s přítelem jsme spolu dva roky chodili a více než rok spolu i bydleli. Brala jsem hormonální antikoncepci, kterou jsem ze zdravotních důvodů musela na čas vysadit. Příteli jsem řekla, že musí být opatrný a dávat si pozor, kondomy odmítal. Dítě jsme neplánovali, až někdy v budoucnu. Bohužel, po pěti měsících od doby, kdy jsem HA vysadila, jsem otěhotněla.
Když jsem to zjistila, byla jsem hodně zaskočená. Koukala jsem na dvě čárky na testu a nechápala. V průběhu dne, jak se mi to postupně rozkládalo v hlavě jsem se přistihla, že z toho nejsem úplně vyplašená, naopak, ten pocit, že jsem těhotná a budu mít dítě, se mi začal velmi zamlouvat.
Večer jsem o svém těhotenství řekla příteli, byl z toho šokovaný, tvrdil, že to není možné, že si přece dával pozor. Dokonce mne i obvinil, jestli jsem si snad neužila někde bokem. Tím se mne hodně dotkl. Ale chápala jsem, že se cítí zaskočený. Dala jsem mu čas na rozdýchání a pak navedla řeč, co bude dál. Jeho reakce byla jednoznačná. Dítě v tuto chvíli rozhodně ne, byl hodně kategorický. Řekla jsem mu, že pro mne to tak jednoduché není, že i když jsme mimino ještě neplánovali, stalo se, já ho mám v sobě a nemůžu ho jen tak dát pryč.
Dohadovali jsme se několik dní, kdy já jsem doufala, že on změní názor a on zase, že ho změním já. Když jsem pochopila, že on dítě opravdu nechce a nehnu s ním, měla jsem na vybranou. Buď se s ním rozejít a dítě si nechat, nebo jít na potrat. Zvážila jsem všechna pro a proti a – dnes vidím, že zbaběle – se rozhodla pro potrat. Bála jsem se být svobodnou matkou, nevěděla jsem, kde bych s dítětem byla, jak bych ho sama uživila.
Byla jsem strašně hloupá, místo toho, abych zašla třeba za rodiči a poradila se s nimi, zjistila, zda by mi byli ochotni nějak pomoci (a oni by asi ochotni byli), jsem podlehla přítelově nátlaku a vlastním obavám a zvolila interrupci, kterou jsem v listopadu podstoupila.
Že to bylo špatné rozhodnutí, jsem zjistila hned poté. Když bylo po všem, cítila jsem se najednou strašně prázdná, jako by ze mne s tím zárodkem odešlo i kus mne samotné. Nepřidalo mi ani, když jsem viděla, jak je přítel spokojený, že má po starostech. Nepodpořil mne, nepodržel, vůbec nechápal, jak strašně se cítím. Už na Vánoce jsem s ním nebyla. Vinila jsem ho z toho, co se stalo, považovala ho za strůjce.
Doufala jsem, že čas mou bolest postupně otupí, ale není to tak. Místo, aby mi bylo lépe, je mi čím dál hůř. Počítám, v kolikátém týdnu bych byla, závistivě se dívám na těhotné ženy. Vím, že jsem udělala tu nejstrašnější a největší chybu ve svém životě. Bohužel, takovou, kterou nemůžu nijak napravit. Nelze to vrátit.
Vím, že se jedná o ožehavé a hodně citlivé téma, asi nebudete ochotné se tady svěřovat se svými pocity, pokud jste potrat někdy také podstoupily. Přesto budu ráda, pokud by některá z vás tu odvahu měla a řekla mi, jak dlouho poté se člověk dostane z toho nejhoršího a hlavně, je možné si někdy něco takového odpustit?
30.1.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 36 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Šla jsem na potrat a teď toho lituju. Kdy to přestane bolet?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
teď už se stalo, tak je líp hledět do budoucnosti než se drásat. Jak jsem pochopila, už nejste spolu a to je dobře. V tom vidím pozitivum. Teď začneš znovu - budeš mít po čase mužského, který uvítá když otěhotníš a s tím založíš rodinu. Po zdravotní gynekologické stránce jsi v pořádku a určitě budeš mít za čas miminko. Neboj se, lékaři jsou dnes machři a když jsi otěhotněla přes všechnu opatrnost, už to se mi jeví jako záruka dalšího těhotenství, neboj!
Netrap se tím, co bylo a těš se na to, co bude. Bylo by fajn, kdyby jsi sem potom napsala, jak jde život. Asi je i dobře, že s tím člověkem, co tě nepodpořil, dítě vůbec nemáš. Byly by to jen komplikace.
.jpeg)
loupák - 30.1.2013 10:49 
tys mi to vzala z pusy, já chtěla napsat úplně to samé, také jsem tu její kritiku nepochopila
Na dnešní poměry ideální věk na početí dítěte. Měla bych strach, že třeba už neotěhotním.Ale nemá cenu se trápit...dnes už nic nenaděláš. Přítel byl sobec, myslel jen na sebe, toho úplně vymaž. Zbytečně se netýrej a snaž se rychle se zamilovat, potom ti přijde vechno jednodušší.
.gif)
Almega: No jo, jenže on je rozdíl jít na interupce v 27 (coby bezdětná!) a v 41 (coby matka dvou dětí!)
Vůbec bych nesrovnála!
LUCIE: Obdivuji, že si se vůbec rozhodla napsat o svém rozhodnutí právě sem..
Sama jsem v podobné situaci nebyla, tak můžu napsat jen tohle:
Nechtěla bych nosit pod srdccem genetickou informaci parchanta, kterej se na mne vybodl.. myslím, že si udělala dobře, jednou najdeš chlapa, co ti splní sen se vším všudy.
Přítel byl evidentně nevyzrálý sobec, který myslí jen na sebe a svoje pohodlí... Je mi íto, že si to musela zjistit touto cestou.
....
ááááááááááha, tak teď mi tu někdo říká, že časem otupíš, ale opravdu to přebolí ve chvíli, kdy budeš mít v ruce papírek s dalšími dvěma čárkami... Tak to holka hodně štěstí! A hodně trpělivosti...
Nemá cenu se trápit něčím, co už nejde ovlivnit. Jednou ses takhle rozhodla, tak to ber jako fakt a vem si z toho to pozitivní - ponaučení pro příště.
Chyba byla, že jste se předem nedohodli co byste v takové situaci dělali, ty jsi tiše předpokládala, že budete mít stejný názor. Kdybys věděla, že ne , tak by ses nespoléhala, že si dá on pozor a bez kondomu by měl utrum. Příště už budeš vědět.
Zbavila ses chlapa, který ti nebyl oporou, příště budeš mít při volbě partnera jiná kritéria.
Netrap se nakukováním do kočárků, to dítě se taky nemuselo narodit, může se stát ledacos.
Jak je tu vidět, někdo to dokáže takhle uzavřít, někdo ne, co se týče dítěte je výsledek stejný, jen ta první skupina žít líp.
.gif)
beruska26: nevím proč se tady pohoršuješ nad ostatníma komentářema,když si napsala v podstatě to samí
cena byla vysoká, ale aspoň jsi odhalila, s kým žiješ. Není všem dnům konec, najdi si spolehlivého partnera, se kterým se budeš zase znovu smát a který s tebou miminko rád bude mít. Není proč tě odsuzovat, samoživitelky to opravdu nemají jednoduché a na nějaké moralizování je stejně pozdě. Ale jsou situace, kdy to opravdu jinak nejde. Takže držím palce - nic není ztraceno
Přečetla jsem si ostatní komentáře a popravdě, se mi příčí zlehčování tak vážného kroku typu byl to sobec, představ si to lítání po soudech, pokud se tak zachoval, udělala jsi dobře...to jsou tedy chabé útěchy a mizerné omluvy! Jak můžete tímto zdůvodňovat potrat? Divná morálka....
Milá Lucie, nic takového jsem sama nezažila doufám, že ani neprožiji, ale být na Tvém místě, navštívím nějakého odborníka, který Ti pomůže najít na Tvoji bolest jiný úhel pohledu. Stalo se to, nevrátíš to zpět, je třeba se s tím v sobě vyrovnat. Rozhodně Tě za to nemůže nikdo odsuzovat, bála jsi se, co by Tě samotnou s dítětem čekalo, nejbližší osoba Tě k tomu psychicky tlačila..žena je v těhotenství plná rozbouřených hormonů a místo podpory se Ti dostalo jen negativních výlevů nedozrálého jedince. Bude to chtít hodně času, abys to překonala, jako každé jiné lidské trauma...nevěš hlavu, určitě si po nějaké době najdeš partnera, který bude chtít mít rodinu a bude Ti oporou! 
.jpg)
PEGG 8:32: přesně tak!
I já jsem byla na potratu, v podstatě jsem "musela", aspoň tehdy jsem to tak cítila, bylo mi skoro 20.. žila jsem s partnerem, kterého jsem postupem času skoro až začala nenávidět.s novou prací a novým městem, kam jsme se přestěhovali, začal strašně chlastat, chodíval mi domů opilý, začal tehdy hulit trávu, prostě si užívat a já jsem se chtěla rozejít, jenže k tomu rozhodnutí jsem teprve pomalu přicházela, byla to přeci jen moje první láska a já byla ještě strašně naivní..no prostě jednou v noci mě přinutil se s ním vyspat, byl na šrot, HA jsem nebrala, protože nemůžu a on si pozor rozhodně nedával..otěhotněla jsem, doma vztahy s rodiči napnuté k prasknutí, protože mého partnera nesnášeli (a já jim pomalu začínala rozumět) a tak jsem se rozhodla pro potrat. jenže já nikdy ani na chvíli nelitovala! protože s takovým grázlem jsem dítě mít nechtěla a co se z toho chlapa stalo dnes, po 9ti letech, jsem opravdu ráda, že mě s ním nic nespojuje a už vůbec ne dítě.
Lucko, buď ráda, že nemáš dítě s takovým sobcem, ještě by ti připravil ne jednu krušnou chvíli..mimčo ještě mít budeš, neboj, ale s tím pravým 
hlavu vzhůru! to přejde, přebolí..a neváhala bych s návštěvou psychologa.
Netrap se něčím, co už nejde změnit. Objednej se k psychologovi a vypovídej se ze svého trápení. Rodiče bych do toho netahala teď, když už nemůžou nic ovlivnit. Jen by se trápili s Tebou.
Vezmi si z toho to pozitivní : V krizové situaci jsi poznala, že "přítel" není přítel, ale hajzl, a vyvodila jsi z toho důsledky. Lepší teď, v 27mi, než za 5 let, kdy už třeba bude možnost otěhotnění složitější.
Teď si trochu odpočiň, dělej si drobné radosti, a až se z toho smutku vzpamatuješ, třeba potkáš někoho, kdo s Tebou ty děti bude chtít mít.
Hlavně se nenech "ukecat" a k tomuhle nezralému hajzlíkovi už se nevracej.
Lucko, každý špatný zážitek nás někam posune. Sice bolestnou cestou, ale zjistila jsi, že ten člověk je sobec, tak buď ráda, že ses ho zbavila. Hodně štěstí
Myslela sem si, že je to pokračování toho příběhu s pěti dětma. Nebo ta sestra, která se pohádala s tou druhou.... no není.
Poradit neumím. To dobrý na tom je, že ses zbavila přítele, zjevně to nebyla žádná výhra.
Nedělala bych z toho takový problém-zkrátka jste se jednou takhle rozhodla a je to! Představte si,že to samo odešlo,bez vaší vůle,vy nemůžete za nic.Nebo si představte,že to bylo nemocné a postižené-a je dobře,že se nenarodilo.Nač výčitky,určitě si ještě uděláte děti jiné! Já sama mám za sebou miniinterrupci v 41 letech,po té,co jsem musela kvůli vysokému tlaku nechat HA a nějak nám ujely nohy...Rozhodně jsem nechtěla třetí dítě,manžel taky ne,takže po zjištění jsem ihned co nejrychleji vše zařídila,aby se to dalo pryč.Žádné výčitky nemám,nikdy jsem toho nelitovala,ani nad tím bůhvíjak nepřemýšlela,coby-kdyby.Máme co dělat celé ty roky,abychom se průměrně uživili a další dítě by zkrátka bylo navíc! U vás je to trošku jiné,jste mladá,máte šance na další život,jiné muže,jiné děti.To,že jste se rozešla s přítelem ale svědčí,že jste to nebrala tak,že vy oba ! jste se nakonec rozhodli,ale že jste to dala jen jemu za vinu! Přitom jste snad během těch dvou let,co jste spolu chodili,se snad bavili i o tom,co kdyby se objevilo ditě nebo snad ne??
Lucko, musíš se s tím smířit, čas tu ráno zmírní. Jak je psáno níže, s takovým chlapem by to bylo do budoucna komplikované, asi by neměl zájem podílet se na výchově, na alimentech by dítěti taky asi nedal ani korunu navíc.
Nepíšeš, kolik má přítel roků. Předpokládám, že minimálně jako ty. Byli jste spolu dva roky. To nebyla zaskočenost z otěhotnění po náhodné známosti, to je životní postoj či nedozrálost, že dítě nechce.
Asi bych se svěřila rodičům, pokud s nimi máš dobrý vztah, nebo aspoň dobré kamarádce, možná i toho psychologa bych zkusila. Sdílená bolest je menší. A pořád je to ještě čerstvé, takže věř, že časem bude líp.
