Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vážená redakce, ráda bych reagovala na článek, který na vašem magazínu vyšel minulý týden, protože se domnívám, že jeho hlavní hrdinkou jsem já. Jedná se o příběh, který napsala má teta a v němž vylíčila situaci ohledně mého vztahu k mámě. Na tento článek mne upozornila kamarádka, která o mně ví v podstatě všechno a napadlo ji, že se týká mé osoby.

(Článek najdete zde)

Nejsem si úplně jistá, zda je to skutečně tak, nicméně většina důležitých indicií odpovídá. Teta sice změnila jména a věk zúčastněných, ale jinak je všechno v podstatě totožné s mým životem. Protože jsem byla článkem doslova šokovaná a přečetla jsem si reakce, z nichž je patrné, že většina čtenářek neví, co si má o tom všem myslet, po krátkém váhání jsem se rozhodla napsat k celé záležitosti svůj postoj. Beru to vlastně i jako jakousi svou vlastní terapii, možná mi pomůže, když se ze všeho vypíšu. Proto se už předem omlouvám za poněkud obsáhlejší text.

Jelikož nemám důvod si vymýšlet, tak hned v úvodu přiznám své pravé jméno. Jsem Tereza, nikoli Klára, jak bylo v článku uvedeno. Rovněž mi není 25, ale už 29 let. Ale to asi není tak úplně podstatné.

V článku jsem byla vylíčena jako absolutně necitlivá a vypočítavá holka, která se stydí za vlastní rodinu. Moc se mne to dotklo, protože pravda je někde jinde.

Nebudu opakovat, co už zaznělo, jen to připomenu: Dětství a část dospívání jsem prožila s alkoholickým otcem a maminkou, která se postavila do role trpící oběti. Už jako malá jsem velmi špatně snášela otcovy opilecké výlevy a matčin prakticky nikdy neutichající pláč. Nejdřív jsem brečela vždycky s ní, když jsem trochu povyrostla, snažila jsem se ji přimět k rozvodu. Jenže ona nechtěla, bála se. Nevím čeho, nic přece nemohlo být horší než to, co jsme s otcem obě prožívaly. Respektive všechny tři, mám ještě starší sestru, ale ta se hodně brzy osamostatnila a odstěhovala.

Otec byl opravdu příšerný. Opíjel se každý večer, domů chodil v noci a pokaždé s velkým rámusem, občas přivedl i nějaké kamarády a společně pak popíjeli i doma. Nejčastěji v pátek nebo v sobotu, když nemuseli druhý den do práce. Já jsem se táty bála. Strašně. Jak to bylo možné, tak jsem se mu vyhnula. Často si na mně vybíjel vztek a dokázal mne seřezat tak, až jsem měla jelita. Máma s tím nic nedělala, jen si vždycky sedla do koutka a rozplakala se. Už mi jí pak nebylo ani líto, spíš jsem ji začínala za tuhle její neschopnost skoro až nenávidět. Byla jsem malá holka, situace, ve které jsem se nacházela, pro mne byla hodně těžká.

K rozvodu se máma odhodlala až ve chvíli, kdy mě totálně opilý táta honil po domě s nožem v ruce a řval, že mi podřízne krk. A to jenom proto, že jsem si domů pozvala spolužáka a byla s ním sama v mém pokoji, poštěli jsme si písničky a povídali si. Chodili jsme tehdy do šesté třídy, byli jsme kamarádi, bylo to naprosto nevinné. Přesto mne otec tehdy málem zabil a nadával mi do ku*ev. Utekla jsem k sousedům, naprosto vyděšená a v podstatě sesypaná. Soused došel k nám, otce zpacifikoval a bez okolků nařídil mámě, ať okamžitě sbalí naše nejnutnější věci, nebo zavolá policii. Máma se nezmohla na odpor, udělala, co jí řekl, a přestěhovaly jsme se k tetě. Konečně pak proběhl rozvod a máma pak získala nájemní smlouvu na byt v nových bytovkách, které se u nás stavěly.

Doufala jsem, že budeme konečně žít v klidu. Ale stalo se něco nepochopitelného. Máma mi začala vyčítat, že já jsem příčinou jejich rozvodu, že jsem svým chováním tátu k té agresi s nožem vlastně vyprovokovala a nejvíc mi zazlívala ten útěk k sousedům, kterým se to všechno provalilo ven a ona byla přinucena to řešit. Její výčitky mne ničily. Věděla jsem, že je všechno jinak, ale ona si trvala na svém. Náš vztah ochládal čím dál víc, a když jsem se pak rozhodovala, kam půjdu po základní škole, záměrně jsem si vybrala školu s internátem. Chtěla jsem vypadnout z domova a konečně začít normálně žít. Povedlo se mi to a bylo to, jako by se mi najednou otevřel další životní rozměr. Poprvé v životě mne nikdo neohrožoval, nikdo nebil, nikdo mi nic nevyčítal. Akorát máma při mých víkendových návštěvách. Stěžovala si, kolik ji ten internát stojí, jak se jí to prodraží. Hned v druhém ročníku jsem si tedy našla brigádu a velkou část svých potřeb si financovala sama. Když jsem si pak podala přihlášku na vysokou, máma s tím nesouhlasila a řekla mi, ať nepočítám s její finanční podporou.

Zařídila jsem se podle toho. Podařilo se mi sehnat práci na zkrácený úvazek a k tomu zvládat studia. Někdy to sice bylo hodně náročné, ale zvládla jsem to. Domů jsem jezdila čím dál méně. Drtil mne pohled na věčně nešťastnou mámu, která má sebelítost patrně jako celoživotní program.

Pak jsem poznala svého současného přítele. Byl rozvedený, o skoro dvacet pět let starší než já. Zpočátku mi ten věkový rozdíl nahnal trochu obav, ale ty brzy pominuly. Získal si mne svým přístupem, tím, jak se o mne zajímal, jak mne povzbuzoval a podporoval ve všem, co jsem dělala, o co jsem se snažila. Poskytl mi něco, co jsem od vlastního otce ani mámy nikdy nezažila: Pocit výjimečnosti, důležitosti, vědomí toho, že jsem plnohodnotný člověk, který má právo na to, být šťastný. Nemusíte mi věřit, ale fakt, že k tomu všemu je solidně finančně zajištěný, opravdu nebyl a není tím pravým důvodem, proč s ním jsem.

Ano, mám se dobře. V klidu jsem dostudovala, už během studií jsem se k němu přestěhovala. Našla jsem si dobrou práci, jezdili jsme na dovolené k moři. Bylo a je to pro mne něco úžasného, mít vedle sebe člověka, na něhož se můžete stoprocentně spolehnout a jemuž můžete absolutně důvěřovat. Myslela jsem, že z toho bude mít radost i máma. Bohužel. Když jsem jí řekla, že mám přítele a seznámila ji s podrobnostmi (není tedy pravda, co zaznělo v článku od tety, že se o mém vztahu máma dozvěděla náhodou), její reakce mne doslova šokovala. Prohlásila, že jsem vypočítavá a proradná mrcha a že už táta to tehdy správně odhadl, když jsem si ještě jako malá holka tahala domů kluky.

Tohle už na mne bylo moc. Najednou mi došlo, že mi vlastně máma (a táta) zkazili celé dětství. Že jsem se navzdory všemu dokázala z toho cejchu, který mi dali, vymanit a postavit na vlastní nohy. A že když mámu nechám, aby mi i nadále mluvila do života a hodnotila, co dělám nebo nedělám, nikdy se toho, co jsem prožila, nezbavím.

Ano, ukončila jsem s rodinou kontakt. I se sestrou, která stojí pevně na matčině straně a ani ona pro mne nikdy neměla pochopení. Ani v dětství jsme si nebyly blízké. Nestýkám se se svou rodinou nikoli z důvodu, že bych se za ně styděla, ale proto, že tím chráním sama sebe. A teď už vlastně nejenom sama sebe a svého přítele, ale i miminko, které se nám v létě narodí.

Pokud tedy můžu využít tyto stránky, ráda bych své mámě, sestře, tetě a nakonec i tátovi poslala vzkaz: Prosím vás, nechte mně žít, nepokoušejte se mne kontaktovat. Stalo se hodně špatného a zlého. Už nejsem malá holka a vím, že některé křivdy obrousí čas. Nechci tvrdit, že vás nikoho už nechci nikdy vidět. Vím, že jednou k tomu dojde. Ale ne teď, nejsem na to po tom všem připravená. Jsem teď šťastná, mám milujícího muže a čekám své první dítě. To jsou teď mé hlavní životní priority a já je nikým a ničím nenechám ohrozit. Mami, mám tě ráda, mrzí mne, že to všechno tak dopadlo, ale vinu za to nenesu já. Třeba se nám někdy v budoucnu podaří nalézt společnou řeč a jedna druhou pochopíme. Moc si to přeju. Ale teď ještě opravdu ne.