Jak zvládnout roli macechy?
Můj muž má z prvního manželství třináctiletého syna, který u nás pravidelně tráví každý druhý víkend a pak také vždycky středeční odpoledne, noc a ráno ho vypravujeme do školy. Když jsme se před čtyřmi lety brali (nebyla jsem důvod rozvodu, manžela jsem poznala až potom), věděla jsem tedy, do čeho jdu.
Nikdy jsem s malým Péťou neměla žádné problémy. Zpočátku mne sice moc nebral, ale po čase se jeho vztah ke mně ustálil a myslím, že jsme mezi sebou neměli žádné problémy. Zlom nastal až před dvěma lety, kdy se nám narodil chlapeček. I když jsme se snažili, aby Petr jeho příchodem nijak netrpěl, žárlení z jeho strany jsme zabránit nedokázali.
Péťa žije se svou maminkou sám a narození bratra bral patrně jako ohrožení své pozice u nás. Je na něm znát, jak těžce nese, že má jeho otec ještě další dítě, které miluje. Od doby, kdy se Kubíček narodil, je po idylce. Místo, abych si užívala štěstí a radost ze svého dítěte, smrsknul se mi život jen na neustálé přemýšlení, co a jak udělat nebo neudělat, aby se Péťa necítil ošizený. Jenže to je úkol přímo nadlidský.
Petr prostě žárlí, citově nás vydírá a ke svému malému bratříčkovi se chová hodně ošklivě. Nedokáže na něj normálně promluvit, pořád ho okřikuje, provokuje, schválně mu bere hračky a pak se směje jeho pláči. Když já nebo manžel zasáhneme, okamžitě vše otočí a začne ze sebe dělat chudinku, nikdo ho prý nemá rád, všichni na něj pořád jen křičíme a vidíme jen samé chyby.
Přitom to není pravda. Pokaždé, když je Petr u nás, snažíme se, aby mu bylo dobře, aby neměl důvod žárlit nebo cítit se odstrčený. Bohužel, chvil, kdy je všechno v klidu a v pohodě, je strašně málo. Většinou to vypadá tak, že když u nás Péťa je, tak se naše domácnost změní v „Itálii“. Křik, řev, pláč, vztekání, urážení.
Jsem z toho utahaná. I manžel. Chápeme, že je Péťa dítě, navíc přichází do puberty. Neradi bychom mu nějak ublížili, ale oba dva cítíme, že nám nějak docházejí síly. Vypadá to, že se Petřík snaží vytěžit ze své situace maximum, neustále v nás vzbuzuje pocity viny, dělá ublíženého a trpícího. Nesmíme mu říct vůbec nic, aby nevznikla z jeho strany nějaká scéna. Jenže mlčet taky nemůžeme, vzhledem k tomu, že ubližuje svému malému bráškovi, který se mu už teď, ve svých dvou letech, radši klidí z cesty.
Poradí mi někdo, jak zvládnout tuto nepříjemnou situaci?
9.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 40 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak zvládnout roli macechy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
JarkaP: vím , že každé dítě je jiné.....
Zapojit ho do společných prací, možná mu dát důvěru a říct, že by mohl na pár chvil jako velkej brácha pohlídat. Každopádně věkový rozdíl je tak velký, že nikdy jako sourozenci nebudou, budou jako 2 jedináčci, ale respektovat by se měli. Táta by měl kus svého času věnovat pouze staršímu a ne všude vláčet i mimino, to žádného puboše fakt nebaví.
sharon: no, já když si vzpomenu, jaké trucy mi po rozvodu dělal můj vlastní tenkrát 13letý syn - nikdy nevíš, co se jim v takové situaci honí v hlavě
Juana: jo a ještě, to jsou vlastně děcka v 7 tř. a vím, že mi vnučka říkala , že každá druhá kámoška má rozvedené rodiče...oni si ve škole pokecají....
Juana: já měla spíš na mysli to, jak chlapec přijme či nepřijme sourozence.......a nezdá se mi to na psychologa, nevím, nežiju s nima, jen ty 13ti letý mám kolem sebe......
sharon: no já nevím, v naší rodině se rozvedla akorát teta a moje sestra a obě v té doby byly bezdětné, takže vážně netuším, jak dítě bere odloučení rodičů. Jen vím, že když občas chodil za matkou na pokec jeden její kolega a ona mu dělala vrbu, tak mi přítomnost cizího chlapa pěkně srala a měla jsem strach, aby se naši nerozvedli - přitom fakt o nic nešlo. Stejné pocity měla i moje sestra, jak jsme se po letech domluvily. Takže opravdu chápu, že syn není z macechy nijak nadšený. A kecy o tom, že to má chápat, neberu - někomu to asi trvá léta, než se s tím srovná. I moje kamarádka, které se matka zabila, pak dělala své maceše problémy a srovnala se s ní, až když sama měla děti. Uznávám, že je to těžké pro všechny strany, ale neshazovala bych vinu jen na kluka.
Gabbi + Peta: chudák psycholog......přeci děcko ve 13 by mělo už leccos pochopit.....
Ja bych na ferovku sla jako cela rodina k psychologovi, aby jste narovinu vsichni vedeli co delat spravne a jak....
jelítko: 9:56....to nemyslíš vážně
každý druhý víkend ať táta kluka sbalí na půlden jedou spolu třeba na kolo, na bazén, do kina.....prostě se mu věnuje, jinak mu říct na rovinu že se na věcech nic nemění, že je to vlastně jeho brácha.....mám vnuka i vnučku 13 leté a jak je znám , určitě by to pochopily........Pavlo ty vydrž, za rok , za dva to bude vše zase o něčem jiném......
Jediná rada zní - to chce čas a vím o čem mluvím. Já když jsme se s manželem seznámili jsem měla 2 děti v té době věkem 14 a 17 a manžel 12 a 16 ve vlastní péči. Dát je dohromady, to byl nadlidský úkol. Dělali si naschávaly, každý byl zvyklý na svůj způsob života, svoje soukromí a najednou to nešlo. Rok jsme bydleli v malém bytě, než jsme koupili starší domek, kde měli víc soukromí. Dnes už jsou velicí a bydlí s námi jenom holky, kluci už mají své byty v jiném městě a když se všichni sejdeme a začnu vzpomínat na naše začátky, tak se za ně stydí a říkají "proč jsi nás za to nefackovala", Dneska jsou všichni v pohodě a rozumí si.. Tím si asi musí každý projít sám a nějaké domlouvání nepomůže, prostě museli na to přijít sami a pak byl klid.
Takže jestli to chápu dobře, nevlastní syn žije u matky a občas je u vás na víkend. No, jestli je pořád s celou vaší rodinou, tak se mu svým způsobem nedivím, že se mu tam nelíbí. Přijede na pár dní za otcem a místo toho se mu tam pořád předhazuje nevlastní sourozenec. Navíc je ve věku, kdy má poslední šanci víc se zblížit se svým otcem. Takže souhlasím s ostatními, co navrhují, aby se mu otec věnoval individuálně. Ono i kdyby to byl vlastní sourozenec, je mezi nimi dost velký věkový rozdíl a kluci to prostě berou jinak. Naše dcera je o 6 let mladší než náš syn a i když je to vlastní sestra, taky její existenci nesl těžko a srovnává se s ní vlastně dodnes, když už je ona ve věku, že s ní může něco podnikat společně. I tak ho manžel bere už několik let na pánské akce, takže mají víc času být chlapi pospolu a pokecat si, a já zas podnikám jiné věci s dcerou. Jasně že ne pořád, ale ono to prostě nejde vymyslet program jen pro všechny, opravdu to chce individuální a věku přiměřený program.
On byl možná zvyklý, že se kolem něj všechno točilo, než jste měli druhé dítě, pak to byl šok. Určitě by se neměl při jeho přítomnosti přizpůsobovat chod domácnosti jemu, spíš by to mělo být tak nějak jako když je vlastní dítě na internátě a přijede domů.
Člověk mu sice uvaří oblíbení jídlo, vyrazí s ním na výlet, ale taky jsou chvíle, kdy si ho nevšímá a věnuje se sobě, jiným dětem, domácnosti.
Určitě to chce vážný rozhovor, už není malý, tak by měl možnost se k ledasčemu vyjádřit, ale na druhou stranu nemůže vyžadovat, aby se mu věnoval stejný typ pozornosti jako dvouletému.
Vysvětlila bych mu, že v žádném případě nemá důvod žárlit (tedy to by měl otec) a měl by taky jasně pojmenovat příčiny jak je vidí on a nechat kluka pouvažovat a pojmenovat zase jeho důvody a ať zkusí navrhnout řešení. On třeba přijde sám na to, že se mu zas až nic tak zvláštního neděje.
Zákaz návštěv bych nezmiňovala, tím ho jen utvrdíš v tom, že je tam nevítaný. To se dá udělat až když selže všechno ostatní.
Většina návrhů tu už padla- samostatný program jen s tátou (tohle praktikujeme taky, i když jsou děti od sebe jen 2 roky), prostor pro sebe, stejný ohled na jeho zájmy jako na zájmy malého - a taky bych dávala pozor na to, abyste se mu nesnažili vynahradit veškeré domělé křivdy, neměl pocit, že má navrch a nedával najevo malému svou převahu z tohoto důvodu.
Znám žárlení od svých dětí, které se mají sice hrozně rády, pokud jsou zvlášť,ale dohromady kluk pošťuchuje a otravuje. Přitom mi kolikrát řekl, že to ví, že by neměl,a le že si nemůže v tu chvíli pomoct. Pak se třeba jde i omluvit a za chvíli to udělá zas. Teď s nadcházející pubertou se to výrazně lepší, jako by už to zvládal víc ovládat rozumově, takže u toho vašeho je myslím taky šance na zlepšení, pokud pochopí, že malý pro něj není konkurence.
snad jedině pošlete toho rozmazlence k dětskému psychologovi
