Jak zvládnout roli macechy?
Můj muž má z prvního manželství třináctiletého syna, který u nás pravidelně tráví každý druhý víkend a pak také vždycky středeční odpoledne, noc a ráno ho vypravujeme do školy. Když jsme se před čtyřmi lety brali (nebyla jsem důvod rozvodu, manžela jsem poznala až potom), věděla jsem tedy, do čeho jdu.
Nikdy jsem s malým Péťou neměla žádné problémy. Zpočátku mne sice moc nebral, ale po čase se jeho vztah ke mně ustálil a myslím, že jsme mezi sebou neměli žádné problémy. Zlom nastal až před dvěma lety, kdy se nám narodil chlapeček. I když jsme se snažili, aby Petr jeho příchodem nijak netrpěl, žárlení z jeho strany jsme zabránit nedokázali.
Péťa žije se svou maminkou sám a narození bratra bral patrně jako ohrožení své pozice u nás. Je na něm znát, jak těžce nese, že má jeho otec ještě další dítě, které miluje. Od doby, kdy se Kubíček narodil, je po idylce. Místo, abych si užívala štěstí a radost ze svého dítěte, smrsknul se mi život jen na neustálé přemýšlení, co a jak udělat nebo neudělat, aby se Péťa necítil ošizený. Jenže to je úkol přímo nadlidský.
Petr prostě žárlí, citově nás vydírá a ke svému malému bratříčkovi se chová hodně ošklivě. Nedokáže na něj normálně promluvit, pořád ho okřikuje, provokuje, schválně mu bere hračky a pak se směje jeho pláči. Když já nebo manžel zasáhneme, okamžitě vše otočí a začne ze sebe dělat chudinku, nikdo ho prý nemá rád, všichni na něj pořád jen křičíme a vidíme jen samé chyby.
Přitom to není pravda. Pokaždé, když je Petr u nás, snažíme se, aby mu bylo dobře, aby neměl důvod žárlit nebo cítit se odstrčený. Bohužel, chvil, kdy je všechno v klidu a v pohodě, je strašně málo. Většinou to vypadá tak, že když u nás Péťa je, tak se naše domácnost změní v „Itálii“. Křik, řev, pláč, vztekání, urážení.
Jsem z toho utahaná. I manžel. Chápeme, že je Péťa dítě, navíc přichází do puberty. Neradi bychom mu nějak ublížili, ale oba dva cítíme, že nám nějak docházejí síly. Vypadá to, že se Petřík snaží vytěžit ze své situace maximum, neustále v nás vzbuzuje pocity viny, dělá ublíženého a trpícího. Nesmíme mu říct vůbec nic, aby nevznikla z jeho strany nějaká scéna. Jenže mlčet taky nemůžeme, vzhledem k tomu, že ubližuje svému malému bráškovi, který se mu už teď, ve svých dvou letech, radši klidí z cesty.
Poradí mi někdo, jak zvládnout tuto nepříjemnou situaci?
9.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 40 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak zvládnout roli macechy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Taky bych zábavu oddělila, aspoň zčásti, chovala bych se úplně stejně, jako kdyby s vámi žil každý den. A v rodinách, kde mají víc dětí, se obecně ví, jak důležitý je pro každý jednotlivý dítě, když mají rodiče někdy jen sami pro sebe... Takže bych vůbec neváhala s tím, že sobotní odpoledne stráví s tátou v muzeu a ty s malým na hřišti, nedělní dopoledne půjdou na fotbal. Takhle to funguje i u nás doma, a to ten rozdíl mezi dětma máme výrazně menší, jen tři roky.
Zároveň bych ale důlsledně zakročila proti tomu, aby malému ubližoval, nicméně hlavní slovo musí mít otec, ne ty. Ať se ti to líbí nebo ne, ty jsi "jenom" macecha(maceška), rodič s veškerou autoritou je tvůj manžel a ten by to měl řešit především...
Chlapce to vaše mrně nudí, není třeba za tím hledat nenávist k němu ani zraněné city. Poradila bych obětovat jeden den ze společných víkendů a vyslat otce se synem za nějakou celodenní zábavou přiměřenou věku synka.
Souhlasím s Lindou a Sallie - kluk je puberťák a zábava s mrnětem ho nebaví. Prostě provokuje a je jenom na vás, kam až ho necháte zajít. Zkuste opravdu nějaké činnosti vhodné pro kluka - např. lanové centrum, tam se vyblbne a vy se můžete s kočárkem procházet po okolí... nebo ho pošlete s tátou na motokáry apod...
Stanovit mantinely - co může a co ne a trvat na tom.
Ten moc dobře ví, co dělá! Neomlouvejte ho, řekněte mu na rovinu, že jeho chování je nepřípustné a jestli v tom míní pokračovat, že se omezí jeho pobyt u vás.Podle toho, co píšeš, se mu žádná křivda neděje, tak ať pěkně hodí zpátečku a chová se rozumně.
Souhlasím s předešlými radami,ve 13 je kluk už "velkej" a dohromady s mrnětem ho to nebaví.Jednejte s ním na úrovni,už brzy stejně nebude chtít být s rodiči,ale spíš se svými kamarády,tak si užijte poslední společné chvíle rozumně.Jaký názor na to má chlapcova matka??
.jpg)
Tak 1) Péta do puberty neprichází, Péta v ní uz je obema nohama. A 2) nemluvte a nehodnodte ho jako díte. Zkuste to s ním jako s dospelákem, mozná vám rekne ze je mu to sumafuk a vy jste pitomci, ale uvnitr to ocení. V klidu az maly bude spát si s Petrem sednete (a prestante Petulkovat, je "dospelý" Petr) a promluvte si. Zeptejte se ho co chce on, co ocekává, co naopak prímo nesnásí. Dejte mu cas na rozmyslenou, puberták a jeste k tomu budoucí chlap není shopen odpovedet hned, proste domluvte se na pokraco´vání rozhovoru prístí jeho pobyt u vás, at si hoch trosku láme hlavu. Zduraznete, ze maly je jeho bratr ale nikdo po nem nechce aby ho láskou snedl, nikdo po nem nechce pomoci s malým, nikdo po nem nechce hlídání atd..... jediné co od Petra pozadujete je být clenem rodiny. A vy musíte vymyslet spolecné akce kam se dá jít s kocárkem ,ale zároven budo uzajímavé i pro Petra. A kdyz to nepujde, tak at má Petr tátu obcas sám pro sebe a vyrazí na nejakou chlapskou akci - jestli to je fotbal, nebo rybarení nebo na víkend pod stan je jedno, hlavní je aby mel kluk tátu obcas sám pro sebe a nemusel se delit. To postuchování malého není nic jiného nez volání po pozornosti od vás. Neslo by treba vyjímecne dát syna na odpoledne / vecer k tvým rodicum nebo kamarádce a udelat nejakou akci ve 3, neco co Petra baví. Kdyz jednou ustoupíte vy podruhý ustoupí on, ale je to beh na dlouhou trat.
Jo a jeste jedna vec. Má Petr u vás svuj pokoj nebo aspon koutek kam muze nerusene zalézt? Nemel náhodou u vás svuj pokoj do kterého jste mu ted nastehovali "vetrelce". Já vím s vlastním pokojem to je problém ,ale kluk v puberte potrebuje VLASTNI utociste!
viz. Sallie
Ve 13ti už je příliš velký na nějaké ovlivňování matkou, prostě to zkouší. Chce to změnit přístup, puboš není děcko. Těžko si bude chtít hrát povinně s 2letým batoletem, má jiné zájmy. 
Nedůsledností a pocitem viny jste si vychovali tyranského spratka, který zneužívá své pozice a vaší provinilosti. Nezbývá vám než se buď se situací smířit (a bát se, že drahoušek jednoho dne roztříská vašemu mladšímu hlavičku) nebo nasadit maximální příslušnost a důslednost a nepovolit ani o centimetr, bez ohledu na to, jaké scény mladej pořádá. Je to jenom na vás.
Určitě bych s Petrem zkusila promluvit - natvrdo a na rovinu - buď se teda bude chovat slušně (nemůžete po něm chtít, aby bratra miloval, ale můžete chtít, aby se choval SLUŠNĚ) a nebo nebudou návštěvy atd... Můžete mu slíbit, že pokud on se bude chovat slušně, můžete se chovat slušně vy k němu a můžete domluvit nějaké kompromisy.
Třeba bych asi popřemýšlela, jeslti by nebylo dobré, kdyby tatínek v rámci návštěv něco podnikal s Petrem sám (ať už hrál fotbal, lovil kešky, jezdil na kole) - jednak by si tím Petr mohl ujasnit, že tedy stále má otcovskou lásku a pozornost a za druhé, nemusel by jeho (Petrův) program trpět ohledy na mimino (a ty bys byla doma - nebo prostě jinde - s mladším a nemusela bys řešit "itálii"). Nevím, jak máte tohle zorganizované, ale jestli se teď točí váš život a program kolem mladšího synka, tak to může být jeden z hlavních problémů, které Petr má - ono chodit ve třinácti na pískoviště nebo do zoo musí být pěkná otrava - a možná, že bratra dráždí a provokuje napůl z nudy.
I rodinný život bych jaksi uzpůsobila tomu, že děti jsou každé jinak staré a mají jiné potřeby - a Petrovi bych zdůraznila, jaké výhody má díky tomu, že je starší (chodí později spát, může mít zmrzinu, když je mladší už v posteli, může mít hlasovací právo o tom, co bude k obědu atd.). Nevím, jestli má Petr možnost vlastního pokojíčku, ale i to bych zkusila nějak zorganizovat - aby měl u vás soukromí, kam za ním bráška "nemůže" - i kdyby to mělo být jen horní patro palandy např. se závěsem - prostě aby si měl kam zalézt a měl nějaký kout, který je výhradně jeho.
Myslím, že s takovým věkovým rozdílem je bláhové očekávat, že děti budou "parťáci" a zkusila bych s nimi nadále jednat jako se dvěma jedináčky.
A nešlo by se ho ptát přímo?
Proč se zlobí, že je malý bráška na světě, proč mu bere hračky, proč má radost z jeho pláče, proč chce, abyste na sebe křičeli...
Sami určitě máte sourozence, připadně bratrance a sestřenice. Poukazovala bych na to.
I když je to velmi těžké, v žádném případě bych ho neomlouvala pubertou. Nevím, jaký máte vztah s jeho matkou, ale i ona na syna jistě "nějak" k dané situaci působí.
Já bych byla tvrdá. Pokud budou takové vyděračské scény pokračovat, jeho návštěvnost se omezí. Víkend je určený k relaxaci a ne ke zvýšenému stressu, které on sám vytváří.
Pavlo, nebojte se s manželem, on není žádný prcek, který by nevěděl, co dělá... vždy i ten malý 2letý cvrk mu jde z cesty. 
