Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Pokračování
Lidé jsou takovou odpovědí vyvedení z míry, protože očekávájí slova "dobře", "není to tak zlé" nebo "docela dobře". Neočekávaná odpověď rozbijí navyklý model rozhovoru a vyvolává okamžitý úsměv na tváři.
Nenavrhuji vám, abyste přijali za své zrovna slovo "fantasticky", vhodné je jakékoli optimisticky znějící slovo. ...................................
Ještě to pokračuje, ale to by bylo moc dlouhé.

Osobně používám odpověď: "Nemůže to být lepší".
Tato moje odpověď však nevzbuzuje úsměv na rtech, ale naprosté nepochopení, a často nevraživý komentář s hodnocením mé situace, neboť náš člověk očekává odpověď "Nestojí to za nic", popř. ještě něco horšího.
Výše citovaný odborník je z Anglie.

Jaguška: Chudák pán, asi si nemá s kým pohovořit, ale kdo to má vydržet. Také mám jednu takovou známou a to je síla. Ona se vždy pozve sama a člověk nemá to srdce ji odmítnout. Dnes jsem odpoledne musela asi 5x odpovídat na dotaz zahajující konverzaci slovy "Jak se máš". Tak jsem si vzpoměla na knížku "Tajemství komunikace" od P. Thomsona. Tak tady je ukázka:
Zahájení rozhovoru
Všichni víme, že první slova, která vyslovíme při setkání s druhým člověkem, jsou obvykle tato: "Jak se máš" většinou uslyšíme: "Dobře" Tato odpověď je tak automatická, že téměr ani nestojí za vyslovení.
Mám pro vás přinejmenším neobvyklý návrh: odpovídejte na otázku "Jak se máš?" jinak. Tento nápad jsem již sdělil mnoha lidem a ohlas byl velice pozitivní, takže vím, že i vy s ním budete mít úspěch.
Odpověď "dobře" totiž v podstatě znamená "ve skutečnosti to za moc nestojí". Jsem si jist, že většina lidí svou odpověď "dobře" nemyslí negativně, říkají to jen ze zvyku.
Pokud na obvyklou a často používanou otázku "Jak se máš?" odpovíme skutečně pozitivně, zahájíme rozhovor v mnohem optimističtějším duchu.
Již několik let používám odpověď: "Fantasticky!". Vytištěno černé na bílém to nepochybně vypadá poněkud nadneseně, ale ve skutečnosti má toto slovo "fantastický" účinek.
Pokračování

Modlitba sv. Františka Saleského - 16.st.
Pane, ty víš lépe než já, že den ode dne stárnu a jednoho dne budu starý. Chraň mě před doměnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říct. Zbav mě velké náruživosti chtít dávat do pořádku záležitosti druhých. Nauč mě, abych byl uvážlivý a ochotný pomáhat, ale abych přitom nevrtal a neporučníkoval.

Tato stará modlitba mě napadla včera odpoledne, když se k nám pozval náš dávný známý (*1929). Přišel ve 13h a začal monolog. Skončil skoro v 19h a děkoval nám, že jsme jedni z mála, kteří ho vyslechneme. - Tak vyčerpaná jsem už dlouho nebyla. Ráno ještě zavolal, že mu u nás čas velmi rychle utekl a tak doufám, že nebude chodit častěji.

Jaguška: Tak toto je velice trefné. Jako vše od J. Suchého.

Posílám pár veršů k současné situaci u nás, ze hry Jiřího Suchého: Já jsem otec Bemle a já matka Žemle. Říkal, že to byla taková říkanka z jeho dětství: Já jsem otec Bemle a já matka Žemle, já dcerunka Mici, já synáček Fritzi.
Žijeme ve světě nepříliš vkusném
doba se přihnala i se svým dusnem
jak to tak vypadá všechno jde s kopce
pitomá nálada sranda jak v hrobce

Lidi říct neumí zda-li si všimnou
až bory došumí co bude s hymnou
nad krajem pluje ďáblovo veto
mráz v okna duje i když je léto

Zeměkoulí kdosi točí na opačnou stranu
kdo zaplatí ten si skočí na poslední pannu
ruka trhu bude řešit problém každodenní
z čeho že se máme těšit a co pro nás není

Eduna: Rudolf Křesťan a Mladý svět - kde jim konec?

habaděj: Ty v té letecké poště máš úplně všechno - perfektní.

Pokračování
Pomlouvač je tvor seriózní. Když jeho pomluva začne rotovat a žít samostatným životem, stává se, že slova se pak vrátí zpět k jeho sluchu. Na dotaz, co té seznační novince říká, odpovídá poctivě, střízlivě a svědomitě" " Už jsem to taky slyšel."
Pomlouvač hodný toho označení je člověk přemýšlivý a činorodý. Neustále na sobě pracuje. Je puzen tvůrčím duchem a stálou touhou po nových přístupech. Oprávněně pohrdá strnulou rutinou některých svých méně nápaditých druhů, kteří vystačí jen s banálními pomluvami ze soukromí nebo naopak jen ze školního či zaměstnaneckého prostředí. Kombinuje obratně obojí. Proč Nováková maturovala z biologie za jedna? Možná to spolu nesouvisí, ale minulý týden prý byla s učitelem odpoledne sama v kabinetě a oprašovala tam pomůcky, údajně!
Pomlouvač je jedincem velmi usilovným, zaslouží si obdiv a uznání. Říká se sice, že taková pomluva může mít někdy krajně neblahé důsledky a že může člověku moc ošklivě a na dlouho ublížit, ovšem - co když je to jen podlé pomlouvání pomlouvačů.
Pomlouvač je člověk obětavý a má hluboký vztah ke svému okolí, jemuž věnuje soustavnou pozornost. Nikdy nemyslí na sebe. Nebo jste snad někdy slyšeli pomlouvače, který by pomlouval sám sebe?

Dnes když jsem šla z nákupu, tak jsem potkala paní, která bydlí také na sídlišti, občas se vidíme, tak se zdravíme. Dnes mně zastavila a oslovila. Pokračovala větou paní, slyšela jste o tom, že............. . A stále mně násladovala a stále hovořila, nakonec se mně podařilo ji setřást, zavonil mně totiž mobil. Tak jsem si vzpomněla na jeden fejeton Rudolfa Křesťana.
Pomlouvač
Pomlouvač je člověk skromný, ryzí a nezištný, nikdy neuvozuje svá slova autorským C. Dává svou myšlenku bezelstně v plen. Vyslovuje sice záporný soud o pomlouvaném, avšak činí tak zjevně nerad: "Sám tomu nechci věřit..." "Určitě to nebude pravda ..." "Lidi toho napovídají..." "Mně se to celé zdá jako nějaká pomluva...".
Pomlouvač má vytříbený smysl pro čest, a proto zavazuje posluchače slovy, že je to jen tak mezi námi, mezi čtyřma očima, nikomu to neříkej, nerad bych, aby se o tom mluvilo dál. Pomluva pak sice cestuje dál a větví se po třídě (záhy po škole) nebo po kanceláři (záhy po podniku) či po dílně (záhy po továrně), avšak to není pomlouvačova vina, nýbrž iniciativa pomluvonosičů.
Pomlouvač je mravný, nikoho neočerňuje v konkrétních souvislostech. Této chyby se dopouštějí jen začátečnicí. Faktická pomluva je totiž taky fakticky ověřitelná, a to je slabina v podání. Zkušený pomlouvač volí souvislosti pokud možno nekontrolovatelné. V tom tkví jeho etika. Neukazuje prstem, jen jemně naznačuje.
Pomlouvač by kuřeti neublížil. Hovoří o kuřeti láskyplně a nechce se mu věřit, že by cestou z práce pašovalo přes vrátnici pod svým křídlem uloupené zrní. A už vůbec ne, že v ranném dětství mělo v drůbežárně prý nějaký malér, kvůli němuž pak bylo kuře přeloženo právě sem. Pomlouvač souběžně s rozséváním těchto domnělých informací vyslovuje i velkorysé přesvědčení: "Jestli s ním v minulosti něco bylo, proč si to přípomínat?"
Pokračování výše

František Nepil - Dobrou a ještě lepší neděli.

http://leteckaposta.cz/113740059

Jaguška: Tak takto vždy když čtu nebo se dívám na Slavnosti sněženek od Hrabala, tak nadávám, protože dosti toho tam není pravda. Lidi, o kterých píše jsem znala. Navíc skutečnou historii Kerska vůbec neznal, jelikož tam měl chatu až od roku 1965. Hrabala jako spisovatele zrovna nemusím, ale to je můj názor. Jsou lidé, kteří ho berou.

Eduna: Nepilovi jsem byla na hrobě ve Stradonicích už 2x - je to přes kopec od Hudlic, odkud pocházela moje maminka. O Hudlicích napsal dva fejetony, ale ani jednou neměl pravdu. Jednou psal, že když přijde bouřka od Hudlic, že to vždycky stojí za to, a stává se to většinou o hudlickém posvícení. To není pravda, posvícení je v Hudlicích v říjnu, ale ty strašné bouřky tam bývají o pouti v červnu. - Dále psal, jak se dobře v Hudlicích starají o rodný domek Josefa Jungmanna, že mu dali šindelovou střechu, ale když jel přes Hudlice naposled, že měl domek střechu eternitovou. To také není pravda, eternit mají na střeše Vyžďurovi, jejichž chalupa je podobné té J. Jungmanna - ta je pořád pod šindelem.

Tak když už jsme u těch Vánoc, tak jedna malá ukázka z fejetonu Františka Nepila. Docela mám jeho fejetony ráda a také jsem měla ráda jeho rozhlasová rána. Des už také není mezi námi.
Tak vida: ještě jsem se ani nerozkoukali a už tu máme zase jedny Vánoce! Teda: "zase jedny" jak pro koho. Komu je šest let, ten nechápe, jak to, že se slaví Vánoce až za tak ukrutně dlouhou dobu.
Komu z vás je však nejmíň tolik, co mně, ten se nestačí divit.. "Pro pána krále, zase už jsou Vánoce," říkáte si "jak je to možné, vždyť ty poslední mohly být nanejvýš tak před čtvrt rokem. Jak to, že se teď dělají tak často, za našeho mlada se přece slavily jen jednou za rok - kde má na to člověk brát?
Jenomže Vánoce tu nejsou od toho, abyste byli samá panenka, samý skateboard, samý parfém dráždivé smyslné vůně, či samé nové dráždivé smyslné ponožky. Vánoc jsou ode dávna od toho, aby člověk šel do sebe, aby nerostl jako dříví v lese, aby byl rok od roku o chloupek lepší............

K těm oknům: Také myji okna na jaře a na podzim.

Ani mi ten advent nepřipomínej - utíká to čím dál rychleji. Ale už mám umytá okna a vyprané záclony. (Babička myla okna každou sobotu, maminka každý měsíc - já na jaře a na podzim).
Tereza Boučková je výborná. Jak uvedla už níže Holinka, měli jsme ji v J-klubu a tam četla své fejetony a povídala o životě.

Pokračování:
Jenže já ten vánoční start v srpnu nějak prošvihla, v září a říjnu se nechytla a v listopadu už byl vlak tak rozjetý, že jsem do něho nenaskočila ani v prosinci. Ačkoli jsem nejmíň čtrnáct dní před svátky každé ráno vyndala na lednici máslo, aby mi pokojově změklo a dalo se z něj dobře dělat těsto na cukroví, jsme bez cukroví.Večer jsem máslo do lednice vrátila. Já Vánoce nezvládla. Aspoň na Štěpána kdybych upekla husokachnu - fantastickou novinku mezi nabídkou drůbeže. Jak ten kříženec vypadá? Jak chutná? Ví to někdo? Já ne, protože bych se musela dopravit k obchodu a koupit ji.
Ne, mně těch pět měsíců na přípravu svátků nestačilo. Proto navrhuji, aby se s ní začalo hned od prního ledna nového roku. Nevím, jak vy, ale já si dávám závazek, že u mě Vánoce vypuknou hned, jak se po Silvestru proberu! (Jestli se proberu.)

Jelikož v 27.11. je první adventní neděle a do Vánoc, co by kamenem dohodil, tak jeden fejeton od Terezy Boučkové.
Jak na Nový rok
Někdy od srpna začaly obchody sice nenápadně, ale přece, s vánoční nábídkou zboží. V září a říjnu se ve městech ověšovaly stromy osvětlením, řetězy a kometami, protože později by mohly být kmeny mokré nebo namrzlé a to by přivodilo úrazy pracovníkům technických služeb, jež mívají tuhle zodpovědnou a nebezpečnou práci na starosti. V listopadu už to jelo naplno. V obchodech zněly koledy do naprostého umrtvení, přehršle zbytečného zboží byla označena vánočními motivy a reklamy nás stále intenzivněji upozorňovaly, že je nejvyšší, opravdu nejvyšší čas!
Prosinec už mlel z posledního. Semlel koledy a romatické písně s dojemnými příběhy opuštěných, hluchoslepých a nevidomých dětí (takové se totiž na světě vyskytují zásadně jen o Vánocích), míchal to se zbožím všeho druhu a plival to na nás, kamkoli jsme se vrtli. Kolem obchodních center se nedalo projet, natož k nim dojet a v klidku si zadarmo zaparkovat a jít po svých někam úplně jinam než na nákup. Příjezdové trasy byly ze všech stran ucpané auty, chodníky davy, všude svítily ozdobené vánoční stromky, takže na Štědrý dne už vlastně nebylo co rozsvítit. Každé druhé okno v naší vlasti barevně blikalo, u nás na venkově blikaly celé střechy, jako by se naše vesnice hromědně proměnily buď v perníkové chaloupky, anebo veřejné domy. Hromadný ráj na zemi!
Pokračování výše.

Mám auto ledničku mám chatu – zkrátka všechno a hlavně spěch a hlavně spěch Leč u kolébky stála – takhle bokem sudice škodolibá Ta mrkla na mě jediným svým okem a od té doby jsem tak trochu cvokem a to je chyba Pak přechodil jsem pubertu a od těch dob dělám tak trochu do básní: zahrádka – hrob A mládí pádí, pádí, pádí a pátým pádem voláme Živote ne tak čile cesty jsou ledabylé a kolo se ti poláme Život však zdrhá jako když ho ženou – tou ženou kýženou tou ženou vytouženou Ano – já potkal v životě pár koket zrovna včera jsem potkal poslední Ukázala mi zač je toho loket a nepočkala až se rozední Ne nepočkala nedala mi sbohem – ráno zůstalo dlužno večeru Jsem ten kdo píše vybroušeným slohem slavnostní sonet o svém průseru Vím však že dojímat mi není zrovna dáno a spíš než ke smutku že k smíchu pudím Jednou však až mi řeknou že je ráno tak já se… já se… jaksi… neprobudím A bude po srandě – chápete milostivá? Nechci však předbíhat zatím jsem ten kdo pořád ještě zpívá Vy jste se na to přišli podívat, tak jedem! Já na nějakou dobu jsem se přestal točit s globusem A zarmoucenej z pozlátek se točím jaksi nazpátek Umím se topit v mamonu a konverzovat v salonu Chci ale žebrat o krajíc a zpívat hlasu nemajíc – já vím, já vím, já vím.

V sobotu na pořadu k 80. narozeninám zpíval jiří Suchý svůj "životopis", který si napsal v polovině 70. let do hry Sladký život blázna Vincka - alespoň kousek:
Jiří Suchý: Já vím
Na hlavě mám klobouk značky sláma a pod kloboukem plno nápadů Že jsem fešák tvrdí jedna dáma a že nelžu a že nekradu A tak tedy to co tady zpívám považovat račte za prolog Další sloky písně prozradí vám co mi pravil jeden astrolog Prý bloumat budu po světě a lámat smutku pečetě Ve hře mít štěstí nebudu sem tam udělám ostudu Mé srdce tisíc kilovatt zářit bude a milovat Všechno co sevřu do dlaní vzápětí se mi vymaní Budu mít kvalt nebo spěch budu mít smůlu čili pech Postava budu svérázná i prohlášenej za blázna Čeká mě cesta daleká anebo možná nečeká všechno co pracně postavím to žárem lásky roztavím Života proud kolem mne se vlní předpovědi se zvolna plní Veršem neboť jsem vlastně básník z povolání Budu vám nyní tady dámy páni líčiti svoji osobu Chci vynechat co notoricky znáte To že jsem běloch a že verše hnětu z bláta a hlíny kterou kradu světu Tu ze zahrádky – jindy ze hrobu Narodil jsem se už co malé děcko a stal se ze mne spořádaný Čech

Eduna: ano také jí mám.
Z Fulghuma jsem sem ze začátku dávala také nějaké povídky.

Pokračování
Na té skále jsem měl vedle svého otce pocit propojenosti. Za mnou byly stopy dávno vyhynulých veleještěrů, kteří žíli a pak vyhynuli v době, kdy já byl jen nepatrná genetická stopa v buňkách nějakých drobných, vystrašených savců. Mezi skalami ležely křesací kameny a odpadky po mých nejdávnějších předcích. A v ruce jsem třímal skvělý doutník- ze Sumatry - stoupal z něj oblak modrého kouře, ne nepodobný tomu, co jde z výfuků těch vzdálených kamionů.
Otec a já - a také zbytky dávných životů - jsme přihlíželi, jak plyne den. Řidiči kamionů i turisté měli naspěch a my si na okamžik uvědomili nekonečnost vesmíru.
Mluvili jsme o minulosti i budoucnosti. Otec vyprávěl o mém dědečkovi, kterého jsem nikdy nepoznal. Povídal mi o tom, jak vyrůstal v Texasu, jezdil na koních v mém věku existoval v jiném čase a na jiném místě. Tehdy vůbec netušil, kam až se svět dostane, a teď ví, že mého syna život zavane do míst, o nichž jsme my dva ani nezačali přemýšlet.
Vyprávěl a předával mi tak minulost, nejen svůj minulý život, ale minulost všech dávných věcí i tvorů - dinosaurů, Indiánů i dědečka. To všechno se ve mně teď nějak protíná, je to klikatá pěšinka historie a tradice. Teď tu vlnu života ponesou dál moje děti. Někdy jim možná budu vyprávět o jejich dědečkovi a dávných časech - jak jsme jednou odpoledne seděli na skále, stopovali dinosaury a užasle přemítali.

A já dodávám, je velká škoda, že dnes nemají rodiče čas na to, aby svým dětem vyprávěli. Proto se snažím svým vnoučatům vyprávět a tato vyprávění mají raději, než čtení pohádek. I když i čtení mají ráda.

illča: Holinka: Syn R. Fulghuma Hunter S. Fulghum, již také vydává knihy např. Jaký otec, takový syn. Dovolím si napsat jednu ukázku z této knihy.
Pokračování bude výše.
Dinosauři
V Jihovýchodním Utahu je místo, kde po miliony let horniny vlivem větru a deště, mrazu a horka zvětrávaly. V současně době jsou faktorem eroze i pneumatiky džipů. Tam, kde horniny zvětraly nejvíc, na povrch vystupuje šedozelený pás - tak zvaná Morrisonova vrstva. Na okrajích, kde se zelená hornina střetává s vrchními vrstvami, jsou vidět stopy dinosaurů.
Na onom rozhraní jich jsou stovky a možná tisíce- právě tady ještěři šli, když hledali potravu, vodu nebo partnera nebo se možná jen toulali. V mělkém jezeře se brodily ještěři sauropodi a také zanechali po své přítomnosti stopy.
Jednou jsem takhle dinosaury stopoval celé dopoledne a úplně mě to uchvátilo. Volali jsme na sebe s otcem pokaždé, když jsme našli další otisky. V poledne jsme si pak sedli na skálu, na níž se podepsaly vlnky dávného jezera, když dorážely na břeh. Kouřili jsme doutníky a dívali se, jak v údolí rachotí bouřka. Z našeho místa jsme pozorovali i kamiony - vlastně také takové dinosoury-, které se řítily po silnici přetínající kamenitou pustinu od Crescent Junction a mezistátní dálnící číslo 70 na jih k hranicím Arizony. Patnáct metrů od nás ležely pod skalním výčnělkem úlomky křesacích kamínků - pozůstatek po Indiánech, kteří tu kdysi dávno procházeli.

illča: jj to bude ona.

Holinka: tahle?

Drž mě pevně, miluj mě zlehka.

http://www.kosmas.cz/knihy/147628/drz-me-pevne-miluj-me-zlehka/

také Fulghuma mám velice ráda, právě vyšla jeho nová knížka, ani nevím jak se jmenuje, musím se po ní podívat, i když se zaříkám, že už nic kupovat nebudu, ale nikdy neříkej nikdy.

Eduna: Fulghum patří mezi mé nejoblíbenější autory!

Pravdy
Nejhorší jsou banální pravdy. Vezměte si nějakou knihu citátů, nalistujte si kapitolku o lásce a brzy vás to přestane bavit. Všechna ta moudra sedí, ale není to nic pro život. Při sestavování této knížky jsem si z přicházejících dopisů zapisoval ty opravdu zajímavé větičky. Nakonec jsem jich měl přes stovku. Pak jsem ten seznam dával všude číst a doprovázel jsem to následujícími pokyny: "Vyškrtněte všechno, co je chytré a pěkné, ale není to pravda. Vyškrtněte všechno, čemu nevěříte. Vyškrtněte to, co jste si sami neprožili. "Takže teď následují nejlepší větičky z opravdových milostných přiběhů, na nichž se všichni shodli:
Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.
Utkání v lásce se nekoná jen proto, že se setmí nebo začne pršet.
Nejví lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád ani nemůže.
Každá láska špatně skončí - dříve nebo později.
Když se v lásce soustředíte na dávání, tak to vypadá jako maličkost, ale výsledky jsou ohromné, když se soustředíte na braní, tak stojíte před neskutečným úkolem a výsledek je přitom nepatrný.
Základní otázka každé lásky: Jestliže mě pořád ještě miluješ, budeš mě milovat, i když odejdu?
Někdo tvrdí, že Bůh je láska, nekdo, že láska je Bůh, a já řákám, že láska je posvátná.

illča: Také mám ráda knihy R. Fulghuma. Je zajímavé, že některé tyto příběhy posbíral Fulghum v kavárnách a na ulici, nebo ve své hromadné poště. Tak si vlastně čtenáři tuto knihu napsali sami a spisovatel si nemusel nic vymýšlet. Tuto knihu psal vlastně sám život.
Tak výše nabízím k přečtení jednu z posledních kapitol této knihy.

Prstýnek( z knihy Opravdová láska- R.Fulghum)
Pracuju v klenotnictví. Jednou k nám přišla mladá žena; přišel jsem, abych ji obsloužil, a okamžitě mi bylo jasné, že o ni mám zájem. (Mezi mé pracovní povinnosti přímé obsluhování zákazníků většinou nepatří.) Mohlo jí být tak dvacet, dvacet jedna; měla pěknou postavu, hnědé vlasy a oči a působila na mě jako magnet. Chtěla prodat prstýnek a nesměle mi ho podala, abych si ho prohlédl. Zkoumal jsem prstýnek a ona přitom říkala, že se její manžel zabil a ona že už ho prostě doma mít nemůže. Z jejího hlasu jsem měl jasný dojem, že se s ním tak podruhé loučí, a tentokrát už nadobro.
(Už takové lidi znám a taky jsem si vyslechl všechny možné "tragické" příběhy. Ale hned mi bylo jasné, že tato dívka si nic nevymýšlí.) Třásla se jí pusa a do očí jí vstoupily slzy, které ze všech sil zadržovala. Nedokázal jsem tam jen tak stát. Tváří v tvář cizím emocím je ze mě vždycky zbybělec. Požádal jsem kolegu, aby to s ní vyřídil, a utekl jsem dozadu; odtamtud jsem pak pozoroval, jak dívka prsten prodala a jde pryč.
Říkal jsem si, že jsem ji měl pohladit, ale nehodilo se to. A přitom jsem měl pocit, že musím. Napsal jsem si její jméno a adresu (kolega to opsal z jejího řidičáku na účtenku) a podlehl jsem nutkání jí poslat dopis. Na začátku jsem vyjádřil naději, že to snad ode mě není příliš troufalé, když jí takto píšu. Napsal jsem jí, že obdivuju její odvahu, když šla prsten prodat, a vyjádřil jsem přesvědčení, že bude šťastná, protože k životu přistupuje s tím, že je třeba jít dál. Dost sentimentálně jsem jí taky napsal, že bych byl radši, kdyby se můj život ubíral jiným směrem - a abych potkal někoho, jako je třeba ona. Nakonec jsem ještě přidal básničku, v níž se říká "nestůj na mém hrobě a neplač", s tím, že to pro ni snad bude útěcha.
Vůbec jsem neváhal a prostě jsem to poslal. Dny míjely a já přemýšlel, co si asi říká a jak by tak mohla zareagovat. Nejdřív jsem měl výčitky svědomí a litoval jsem toho dopisu, ale pak jsem si najednou začal dělat naděje. Asi po dvou týdnech mi dopis přišel zpátky - "adresát neznámý". Vypadalo to, že už svůj život začala řešit. Dost mě to vzalo.

Ahoj - díky za pěkné čtení!

Jaguška my jsem předce měli Boučkovou v klubu, právě z té knihy četla povídky, v jejím podání to bylo úplně fantastické.

Jaguška: Rok kohouta mám doma, dlouho jsem ho měla v knihovně na záznam, ale pořád na mně nepřicházela řada, tak jsem to vzdala a objednala jsem si knihu přes Knižní klub. Holka si tedy musela užít, ta knížka je vyloženě děsivá.
Mám však jednu známou, která takovoutu adopci také provedla, holka byla zlatá do svých 17 let a pak to začalo. Je to na dlouhé povídání. Knihy T. Boučkové mám ráda. Zrovna před týdnem jsem četla její Boží a jiná muka - Fejetony o lásce ke kolu. Hezké čtení.

Eduna: To je zajímavá úvaha. - Možná to s tím nesouvisí, ale mám spolužáka, který je ženatý a pořás nás všechny zve přes léto na chatu. My na to většinou nemáme čas a málokdy za nimi někdo přijede. Když jsem o tom mluvila s jiným spolužákem, tak mi řekl: Nediv se, on žádný jiný zájem než tu chatu nemá. - Což je fakt a začlo mi ho být skoro líto, jak se doprošuje společnosti.
Teď z jiného soudku. U příležitosti 17.11. byla v televizi Tereza Boučková. Viděla jsi film Smradi a četla jsi Rok Kohouta? Určitě si Rok Kohouta půjč v knihovně. Já jsem to hned začala číst znovu. Ta ženská vůbec neměla jednoduchý život - napřed dizent a pak dva adoptovaní cikáni, kteří jí ze života udělali peklo.

Pokračování
Když se své zálibě nejen věnujete, ale také ji uctíváte, může to znamenat, že se tímto nepříliš pružným způsobem snažíte kompenzovat některý ze svých nevyřešených problémů. Před mnoha lety mi jedna známá vyprávěla o smutném osudu svého manželství po narození dítěte. Než se dítě narodilo, byli šťastný, milující se pár. Manželovým koníčkem bylo zapisovat si registrační čísla vlaků, ale tento zájem nebyl nijek na překážku šťastnému manželskému soužití. Po narození dítěte však jeho zájem o čísla vlaků znatelně stoupl. Kdykoliv to bylo jen trochu možné, létal po seřadištích a sháněl čísla, která mu chyběla do sbírky. Později se ukázalo, že tento muž trpěl žárlivostí, protože měl dojem, že jej dítě okrádá o ženinu lásku. Namísto aby tomuto problému čelil a svěřil se své ženě, odsunul jej stranou a snažil se jej vyřešit tím, že se ještě horlivěji vrhl do zapisování registračních čísel vlaků. Pokud se vám tedy zdá, že vaše zaujetí pro některou přitažlivou činnost se vám vymyká z rukou, přestáváte se ovládat a začínáte na ní dogmaticky lpět, zamyslete se nad tím, jestli se nesnažíte přehlušit nějaký problém.

Tato pasáž z knihy mně velice zaujala. Kdysi po odchodu obou dětí z domova jsem se ocitla v situaci, kdy jsem také začala podléhat některým svým koníčkům. Pak jsem se nad tím zamyslela a zjistila jsem, že přestože jsem stále v pohybu, spokojená nejsem. Dnes už dokáži skloubit koníčky s odpočinkem a někdy dokonce dokážu i v pohodě den prolenošit.

Četla jsem knížku od W.Dridena "Deset kroků k pozitivnímu životu" a zaujala mně tam jedna kapitola, tak se o ní podělím.
Buďte svým zájmům oddaní, ne poddaní.
Jedním z nebezpečí přitažlivých a živelně pohlcujících zájmů je, že je můžete začít dogmaticky zbožňovat. Můžete se stát doslova závislí na své zálibě, a to na úkor ostatních, osobních vztahů a profese. Když se to stane, jste jako kůň s klapkami na očích. Jediné, co vidíte a berete na vědomí, je vaše záliba. Zdá se, že takový zbožný přístup k vlastním zálibám je založený na iracionálních představách. Možná se domníváte, že se musíte své zálibě věnovat při každé příležitosti, protože je to cosi, co vás obzvlášť fascinuje. Ve shodě s tím jste možná přesvědčení, že by bylo strašné přijít nadobro nebo i jen dočasně o možnost věnovat se oné zálibě. Můžete se také mylně domívat, že jste úctyhodnější, když se s úspěchem věnujete tomu, co vás baví. Pokud je pro vás tedy problematické věnovat se svým zájmum, aniž jim modlářsky propadáte, pátrejte po skrytých iracionálních představách. Dejte si pozor zvláště na nekompromisní požadavky, zveličování špatného, nízkou frustrační snášenlivost a paradoxně i na sklon povyšovat se, když se věnujete své zálibě, a snižovat, když tomu tak není. Snažte se co nejpřesněji rozeznat tyto psychické jevy a pak je potlačit.

Pokračování výše

Včera mě napadla myš Lenka,
jen malou chvíli počkám
a pak ji hodím kočkám...
A teď nevím jestli je to Jiří Dědeček nebo někdo úplně jiný

W.Hazlitt: "Myšlenky lehké jako vzduch"
Umění žít je vědět, jak vychutnat malé radosti a unést velká břemena.

J.Paul: "Myšlenky"
Život se podobá knize. Blázen v ní letmo listuje, moudrý při čtení přemýšlí, poněvadž ví, že ji může číst jen jednou.

Jana Koubková:
Až jednou budu scvrklá babka
odevzdán občanský průkaz
vyzvednu úmrtní list
dojím zbylá jabka
a pak už nic...

Přidám také několik citátů:
Jan Werich: Kde blb, tam nebezpečno.
Židovské přísloví: Kozel je nebezpečný zepředu, kůň ze zadu, hlupák ze všech stran.
Vladímír Komárek: Blbost je velký dar přídody. Činí člověka šťastným.
Jan Sobotka: Jen totální blbec může být přesvědčen o své mimořádné inteligenci.
a poslední dva:
J.Fousek:
Dva moudří se dohodnou vždycky, dva blbci nikdy, ale mohou mít společné cíle.
Svět je plný blbců a bláznů, ale ti blbci jsou těm bláznům nebezpeční.

Citát na osvěžení: Jan Werich: Víte, ona bitva s lidskou hloupostí se nedá vyhrát. Ale nedá se z té bitvy utéct, protože to by blbost zaplavila svět.

zdravím. Ono zde byla dlouho pauza, no snad sem někdo zavítá.
Jen taková malá technická poznámka.
Lepší je kopírovat sem článek od konce. Asi 26 řádků, a tak postupovat až na začátek, potom to jde hezky zasebou. Ale i tak se může stát, že tam někdo skočí, ale to myslím vůbec nevadí.

Také věci, které jsem měla ráda v mládí mi nic moc neříkají, a k jiným se asi musí
"dospět"

Jaguška: Pravděpodobně jsme se zrovna míjely, tak proto jsi nepostřehla pokračování. Zítra ještě něco od Dr. Budínského přidám. Teď, to zde celé proběhnu a jdu se věnovat aktivní činnosti.
Doufám, že se k nám časem někdo přidá. I když zde bylo pusto a prázdno.

Eduna: I ten začátek byl zajímavý, netušila jsem, že to má pokračování.

pokračování:
Snažme se tedy podporovat a rozvíjet svou aktivitu, především duševní.
Snažme se zahnat lhostejnost a zahálku.
Snažme se stále o něco zajímat, něco studovat, něco promýšlet, o něco usilovat.
Snažme se hledat nové a netradiční způsoby řešení pracovních i osobních problémů.
Snažme se oblíbit si práci, nechápat ji jako nepříjemnou povinnost, ale jako něco, co nás může bavit a uspokojovat.
Když už něco musíme dělat, snažme se dělat to aktivně a s chutí.
Snažme se aktivně naplnit každou minutu svého života, protože vedle jeho délky nám vždy musí jít i o jeho kvalitu.
Staré moudré indické přísloví říká:

"Kdo ztratil peníze, málo ztratil. Kdo ztratil zdraví hodně ztratil. Kdo ztratil čas, všechno ztratil."

A záleží především na nás, zda ztratíme svůj čas, neboť aktivně a smysluplně využitý čas není rozhodně časem ztraceným.

Tak pro dnešek vše, jdu se věnovat aktivní činnosti.

Eduna:
- tak je to i s některými filmy, ty které jsem měla ráda za mlada, už nemusím, ale netýká se to všech
- Dr Budinského neznám, zajímavá úvaha - snažím se být aktivní

Tak dnešní příspěvek bude snad kratší. Ve své knížce "Cesty ke štěstí a pohodě" píše dr. Václav Budinský o aktivitě následující:
Prakticky všichni lidé, kteří jsou šťastní a zdraví, se neobejdou bez aktivity. Nelenoší, neoddávají se zahálce, nikdy nepoznali, co je nuda, nebo vůbec nemají čas o něčem takovém přemýšlet. A svou tělesnou aktivitu, ale především duševní, si zachovávají až do nejvyššího věku.
Někteří ze čtenářů si možná vzpomenou na našeho známého pohádkáře, spisovatele Kubína, který v den svých stých narozenin vystupoval v televizi. Hovořil o své práci, vyprávěl o uměleckých a tvůrčích záměrech. Každému bylo na první pohled jasné, že právě tvůrčí, životní a duševní aktivita mu dodává potřebnou sílu a energii, že se stala právě tím zázračným elixírem mládí, duševního mládí, i ve vysokém věku.
Můžeme při tété příležitosti vzdát hold i jednomu z nejmoudřejších, nejvzdělanějších a nejgeniálnějších Čechů, bývalému rektorovi Karlovy Univerzity, akademikovi Josefu Charvátovi, který ještě ve svých osmdesáti pěti letech pracoval v Endokrinologickém ústavu a vykonával náročnou vědeckou a výzkumnou činnost.
Příkladů aktivních lidí vysokéhno věku bychom jistě našli mnoho, ale všechny mají jednoho společného jmenovatele. Ať už se jedná o umělce či zemědělce, všichni celý život aktivně žili a pracovali, nikdy se plně nevěnovali jen zaslouženému odpočinku, neboť takový odpočinek každého ohrožuje nejvíce. I ti, kteří neměli možnost nebo nemohli pracovat, nikdy neodpočívali v pravém smyslu slova, vždy si našli nějakou činnost, vždy se věnovali nějakému zájmu.
Z uvedených skutečností bychom si všichni měli vzít příklad. Měli bychom si uvědomit, že aktivita by měla být základním životním projevem, že aktivita rodí novou aktivitu, zatímco nečinnost předznamenává obvykle opět jen další nečinnost. Aktivita nám pomůže bojovat s leností, strnulostí, apatií, pohodlností. - pokračovní

Jaguška: Zjistila jsem, že k některým knížkám se vracím stále, jsou však knížky, které jsem v mladí četla ráda a dnes když ji otevřu, tak ji ihned odkládám a divím se, jak jsem to mohla vůbec dříve číst. Zrovna tak děti a vnoučata, nedávno jsem dala ke čtení vnučce "Káju Maříka". Jako dítě jsem to hrozně ráda četla a moje vnučka pravila "Babi co je to za blbost, ten kluk musel být úplně pitomej". A knížku odložila.

Eduna: Jirotku a jeho Saturnina miluji. Kdysi jsme měli Jirotku v Klubu a pamatuji si z toho jen to, jak šel kupovat vnoučeti Pribiňáka. Zapomněl jak se to jmenuje, tak řekl prodavačce, že má koupit něco pro dítě, má to název po knížeti, který sídlil na jihozápadě Slovenska a prodavačka se rozzářila a řekla. Já vím, Nitrianské knieža, ale to není pro děti, to je víno.

Omlouvám se za délku příspěvku. Když jsem začala, tak jsem to musela dokončit. Jistě příští příspěvky budou kratší.

pokračování (poslední):
Asi tak v půli dovolené jsem dospěl k názoru, že Váš výklad o půvabech chytání pstruhů na umělou mouchu patří mezi ty roztomilé ztřeštěnosti, kterými častujete své bližní a jejich společným znakem je výstřední nepravděpodobnost. Zkrátka nechytil jsem ani jednoho a vášnivě popírám domněnku, že by se to bylo někomu na světě podařilo. Uložil jsem rybářské náčiní tak, jak jste je měl, a do tůně jsem se chodil jen koupat. Denně. Opravdu. Vidím, jak nad tím nedůvěřivě kroutíte hlavou, ale je pravda a nedovedete si představit, jak příznivý výsledek to mělo na můj zdravotní stav. Moje kondice stoupala den ode dne. A nemyslete si, že jsem se v té studené vodě, jak se říká, osmělil, že jsem si parkrát stříkl na záda a že tomu říkám koupání. Já jsem se, doktore, potápěl, rozumíte, i s hlavou. Až na dno tůně!
Chci pro dobrou vůli zapomenout na to, že rada, abych lezl na stromy, nebyla radou ani přítele, ani lékaře, nybrž sarkastického vtipálka, a revanšuji se Vám podle přísloví, kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem: doktore, následujte mého příkladu a Vaše horská tůň z Vás udělá olympionika. Ješte jednou Vám děkuji za pohostinství a přeji Vám veselé potápění. Klíč od srubu je v tůni.
Váš
Korejs

pokračování: To, že jsem se rouzhodl uvažovat o šplhání až v tom případě, kdyby nebylo jiného východiska je pochopitelné. Bylo to ze vzdoru, aby nebylo po Vašem. Abyste se při svém zvráceném smyslu pro humor necítil ošizen, přiznávám se, že jsem nakonec přece jenom na tu borovici vylezl. Bavte se ještě víc a vězte, že první zuřivý pokus dostat se ke klíči jsem podnikl v okovaných botách a s tím bláznivě těžkým tlumokem na zádech. Chechtejte se při představě, jak jsem bez kabátu a bos těch sedm metrů zdolal a zmocnil se klíč. Byla to největší práce mého života a byla to první a poslední nepříjemnost v mé dovolené.
Všechno ostatní bylo překrásné. Vyspal jsem se velmi dobře již prvé noci a probudil jsem se do spanilého horského jitra. To bylo první ráno na horách a ještě dvacet jich následovalo, jedno hezčí než druhé. Dny příjemně plynuly a já jsem nevěděl, mám-li obdivovat originální a pohodlné zařízení Vašeho srubu, ztepilé jedle a romantickou divočinu kolem lesní tůně, nebo autory, kterými jsem se na Vaší radu zásobil. Trhal jsem maliny, chodil jsem na hříbky a lehával jsem na horských loukách. Díval jsem se celé hodiny do údolí a přemýšlel o tom, co jsem četl. Vlahé večery s fialovými odstíny, orosená rána a pryskyřicí provoněná poledne, západy slunce a všechny ty půvaby mé dovolené se podivně smísily s listy přečtených knih a jsem přesvědčen, že ještě po letech budu vědět, kterou kapitolu jsem četl na stráni pod Vaším srubem a kterou nad hladinou tůně. Z jiných na mne zavane vůně dřeva Vašeho srubu a zašumí zvuk deště, dopadajícího na střechu. Nevím, jestli jsem žil jako člověk prehistorický, ale žil jsem si krásně.