Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

pokračování :
hodný indiánského nosiče nákladů.
Domníval jsem se, že se ve srubu zdržíte do pondělního rána, a proto jsem byl překvapen, když mne na dveřích přivítal připíchnutý kus papíru s Vaším stručným sdělením, že jse se musil vrátit do Prahy a klíč že visí na první borovici vpravo. Jaký nerozum říkal jsem si, nechávat klíč na míste lehce přístupném. Jaký nerozum! To jsem si říkal jenom chvíli.
Když jsem zjistil, že jste jej pověsil asi sedm metrů vysoko, byl jsem nesmírně překvapen. Rozhlížel jsem se marně po nějakém žebříku, když vtom jsem si vzpomněl na zlomyslný záblesk ve Vašich očích, když jsme mluvili o tom lezení na stromy, a tu jsem strašlivě zaklel. Tohle Vám bylo podobné. Když na to dnes vzpomínám, jsem v pokušení přiznat, že ta situace nebyla tak docela prosta humoru, ale tenkrát jsem pro to neměl pochopení. Jediným pocitem, který bouřlivě zmítal mým nitrem, byl vztek. Mou první myšlenkou bylo, abych se otočil na podpatku, vrátil se na nádraží a jel zpět. Pak bych Vám byl jízlivým dopisem poděkoval za pohostinství. Snad bych to byl udělal, kdyby mi lehký soumrak v údolách nepřipomenul, že brzo bude noc. Pak mi napadlo, abych se podíval, není-li v přístavku srubu sekera, a abych se pokusil borovici porazit.
Dovedu si živě představit, jak při téhle větě mého dopisu vylítnete. Tak prosím, začněte kázat do jaké míry degenerovaly Vaše vitální schopnosti, když jste ochoten podstoupit několikahodinovou práci nástrojem, který jste snad v životě neměl v ruce, místo abyste podal tak prostý a nepatrný výkon, jako je vysplhání do výše pěti metrů. K tomu podotýkám: sedmií doktore, sedmi a možná, že to bylo ještě výš. Dovolíte, abych Vás přerušil a nedovolil Vám pokračovat v přednášce o rozzuřeném býku, který snad, dle Vašeho mínění, jediný by dovedl probudit ve mně schopnosti rychlého šplhu, zděděné po dávných předcích.

Teď to zde trochu odlehčím. Mám několik oblíbených knížek, ke kterým se ráda vracím a jedna z nich je Jirotkův Saturnin. Zde je dopis dr. Vlachovi od přítele Korejse.
Je to dosti dlouhé.
Milý doktore,
ještě voním jehličím, ještě mám ruce znamenané trny malin a podrážky bot vyleštěné chůzí po horské trávě, a už sedám ke psaní, abych Vám poděkoval za nejkrásnější dovolenou, kterou jsem kdy měl, a vynadal za zlomyslnost, která provází všechny Věše činy, i ty nejšlechetnější.
Když jste mi před měsícem na stížnosti týkající se mého zdravotního stavu odpověděl přednáškou o návratu k přírodě a o tom, jak žil člověk prehistorický, namítal jsem, že snad přece nechcete, abych lezl na stromy. Byla to poznámka docela věcná a nelíbil se mi způsob, jak jste na ni reagoval. Vzpomínám si, jak Vám to zlomyslně blýsklo v očích, když jste si prohlížel moji postavu a říkal, že by mi to nemohlo škodit. Měl jsem tenkrát na jazyku velmi pádnou odpověď, ale umlčel jste mne velkomyslnou a překvapující nabídkou, abych dovolenou strávil ve Vašem horském srubu. Jaká jste to podivná směs španělského granda a zlomyslného satyra! Musil jsem přemýšlet, mám-li za tu nabídku děkovat našemu starému přátelství, nebo Vaší zlomyslnosti, která se spokojila tím, že mne přinutila překonat s tlumokem na zádech výškový rozdíl 700m, když mne nemohla přinutit k nedůstojnému lezení po stromech. Jak vidíte, podceňoval jsem obojí. Vaše přátelství i Vaši zlomyslnost. Ale co člověk neudělá pro svoje zdraví. Provedl jsem všechno přesně tak, jak jste mi to poradil. Dokonce jsem si koupil všechny ty knihy, které jste mi doporučil, ačkoliv jména jejich autorů i jejich názvy byly pro mně prázdným zvukem a nic mi neslibovaly. Dnes vím, že jsem dobře udělal, ale něco bych Vám rád řekl: Knihy jsou doktore, krásná věc, ale víte, co to váží? Víte, že jsem to do těch hor táhl jako soumar, a že když jsem byl asi v polovici toho Vašeho bláznivého kopce, napadla mne hrozná myšlenka, jestli Vám nešlo ani tak o to, abych měl na dovolené dostatek dujšení potravy , ale o to, abych táhl do toho vrchu půl metrického centu? Je to k vzteku, že s Vámi člověk nikdy neví, jak na tom je. Zaťal jsem zuby a zdolával jsem strastiplnou cestu krok za krokem. Jenom myšlenka, že už budu nahoře a že mi nabídnete něco kloudného k pití, mi umožnila podat výkon hodný

Eduna: Chraň nás panbůh od alelidí!

pokračování:
Být alečlověkem má své výhody:
1. Vědomí intelektuální převahy, s níž opravujeme a "odkazujeme do náležitých mezí" činy i poznatky svých bližních.
2. Příznivou možnost nic nedělat, nýbrž obírat se jenom zaujímáním svého stanoviska, vytyčit své výhrady a tím jaksi uplranit své já.
3. Konečně hluboké uspokojení z toho, že takto můžeme nejúspěšněji otravovat druhé lidi.
Toto zásadní "ale", je povětšině nemocí intelektuálskou. Prostý člověk má spíš co dělat s věcmi než se stanovisky k nim, nesnaží se odlišt své já od druhých nějakými výhradami nebo zdůrazňováním svého zvláštního hlediska.
Proto to intelektuálové prohrávají, jakmile jde o věci obecné, pro samé výhrady přestávají být schopni prostého, rozhodného ano nebo ne. Všechny pravdy, kterých by mohli potřebovat, jsou pro ně ověšeny samými "ale", která je omezují. Proto se ve veřejném životě ztrácejí pravdy a jsou nahrazovány něčím neskonale primitivnějším, totiž hesly.
Alelidé prohrají všeho, čeho se dotknou, zůstane jim jenom jejich "ale". Chraň nás pánbůh od alelidí!
LN 30.12.1934

Karel Čapek: O Alelidech
Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké "ale", nějakou svou výhradu. Jejich řeč není "ano, ano" ani "ne, ne", nýbrž "ano ale" nebo "ne, ale". Kdybyste jáim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: "Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest." Načež od váse odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že už se, chválabohu, trochu dlouží den, namítnou něco na způsob "Ano, ale tím se jistě hospodářská mizérie nezlepší." Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: "Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší." A tak dále.
Je známo z mluvnice, ale je spojka odporovací. Alelidé nic nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují, kladou všemu jakýsi odpor, jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři", dají jenom najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za klobouk a že jsou na světě důležitější fakta, například to, že dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonouci dítě, neřeknou vám, že jste do neměl dělat, spíš se vyjádří asi v tom smyslu, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na Lodi Prinzipessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty, že nikdo z vody nevytáhl. Můžete pomoci chudému, ale tím se ještě, holenku, nerozřeší sociální problém. Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké ale. Od toho tu jsou alelidé, oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci, a co tedy lze káravě vytknout jako nedostatek, neúplnost a špatné řešení.

Eduna: V úterý jsem byla od Společnosti bratří Čapků na krásném pořadu - Dalimil Klapka četl povídky Karla Čapka a Václav Větvička četl svoje povídky. Krásně se to doplňovalo.

Jaguška: Celé je to moc hezké a s Olmerovou se také život nemazlil.
Občas se vracím ke Karlu Čapkovi, byl to veliký vizionář. Jeho knihy mám ráda. Hlavně jeho fejetony, které psal do Literárních novin, ty jsou nadčasové. Zítra sem jeden dám. Dnes se jdu dívat na televizi. Mama mia je parádní oddechovka.

Byla jsem včera v Semaforu - Suchému je 80 let a je pořád plný energie. Za celé představení neslezl z jeviště. Jsem v Klubu, který založil v roce 1967 pod názvem Klub spřízněných duší při divadle Semafor. Tehdy vysílal v rozhlase gramotingltangl a řekl, že lidé podobných zájmů by se měli scházet - navrhl kuchyni nebo zahradu. Na tuto nepřímou výzvu se přihlásilo 1000 lidí a tak Jiří Suchý pronajal Lucernu a založil Klub. Paní Pavlíková z Litomyšle, která se tehdy přihlásila jako první byla také včera v Semaforu. Je jí 89 let a říkala, že by chtěla v létě uspořádat víkendové setkání v Litomyšli - je to nezmar. Já jsem v Klubu až od roku 1972 (příští rok to bude 40 let). Tehdejší mocipáni Klub rozpustili v roce 1972 a pak v roce 1986, ale pokaždé se znovu zrodil a jeli jsme dál. To co se nepovedlo minulému režimu, se povedlo tržnímu hospodářství. V roce 1989 nás byly skoro 2000 (od Šumavy k Tatrám) a teď je nás necelých 400 z Prahy a okolí. Na současné drahé jízdné a ubytování v Praze má málokdo a navíc jsme všichni zestárli. - Tak jsem se při vzpomínkách nějak moc rozkecala.

Tohle je dokončení toho textu, to se tam nevešlo. Je to krásný text a Olmerová ho krásně recitovala-zpívala, po ní to zpívala Jitka Molavcová, ale to už nebylo ono:

Že prý prochází takovým zvláštním obdobím
Že nejspíš se vším praští a že odjede:
Nezlob se na mě a buď veselá, nejsem takovej, jak sis myslela
Tak tedy jeď si třeba ke všem čertům
Povídám, jeď si třeba ke všem čertům
A kdybys někde tam zahlíd mýho psa, zavolej na něj: Máslo
A pak ho pěkně zabal a pošli na mou adresu
Žít bez jednoho z vás, to nesnesu.

Jó, ten můj pes…

Ztratil se tam, kde se ztrácí panenky a čekuláda
Sny a botky šnerovací, dům, kterej jsem měla ráda
Všechny tyhle sladký věci, ze kterejch se dětství tvoří
Musej někde býti přeci, snad nás dělí sedm moří…

Jiří Suchý Můj pes (zpívala a recitovala Eva Olmerová)
Když jsem byla malá, měla jsem krásnýho hadrovýho psa. Ačkoliv byl hadrovej, blechy měl opravdický.
Když se s ním trochu třáslo, sypal se z něho prach
Říkali jsme mu Máslo a ve tváři měl strach
A každej kdo ho viděl, obvykle řekl: fuj
A Máslo se pak styděl a o to víc byl můj

To divný jméno dostal proto, že jsem šla tenkrát na nákup a místo másla jsem přinesla toho hadrovýho prevíta. Jedli jsme suchej chleba a psovi se neřeklo jinak než Máslo.

Jak roky utíkají, mění se taky svět
A člověk náhle tají, kolik že je mu let
Život si se mnou hází jako bych byla míč
A mně najednou schází můj Máslo, už je pryč

Ztratil se tam, kde se ztrácí panenky a čekuláda
Sny a botky šnerovací, dům, kterej jsem měla ráda
Všechny tyhle sladký věci, ze kterejch se dětství tvoří
Musej někde býti přeci - snad nás dělí sedm moří

Pes, kterej se jmenuje Máslo a ještě k tomu je hadrovej, nemůže přece čekat od života nic dobrýho.

A tak se jednou stalo, že přišel ke mně kluk
A ten mi řekl: Haló, kam neseš ten šmuk?
Zahoď ho a pojď ke mně, vždyť není ti už šest
A přitáhl si mě jemně a chtěl mě asi svést

A Máslo mi upad na zem a když jsme odcházeli, styděla jsem se ho zvednout. Druhej den už tam nebyl.

Nevím, proč právě dneska na to zvíře vzpomínám si
V gramofonu chraptí deska a z tý hudby jihnu asi
V gramofonu chraptí deska, smutnější být sotva může
Ježišmarjá ty jsi hezká jako růže - ty jsi jediná moje Pepina

Proč by člověk nezaplakal, když je k tomu flaška vína
Pod okny mi vyje šakal, říkají mu meluzína
Na nebi se měsíc chvěje, možná strachy, možná mrazem
A já nevím, co se děje, že mi kanou slzy na zem

Kdo z vás viděl mýho Másla, kde je ten pes jeden všivá
Snad jsem štestí nepropásla, za to, že jsem byla chtivá

Od toho okamžiku, kdy ten pes na zem pad
Přestala jsem mít kliku a začala jsem lhát
A život se mi zlomil, tak jako suchej prut
A za ten první omyl byl osud na mě krut
A proto hledám toho psa, kterej mi odnes klid
A proto hledám toho psa, proto ho musím mít

Od chvíle, kdy pad tlamou na dlažbu ulice
Všichni mě jenom klamou a ten můj nejvíce
Ten pro kterýho jsem ztratila svýho psa… a nejen psa…
Ten mi řek dneska, ať se nezlobím
Že pr

Schakespeare, Kupec benátský
S veselím a smíchem nechte stařecké vrásky přicházet.

Sharon Stoneová
Myslím jako mladý člověk, a i když se snažím udržet se v kondici a aktivitě, nebudu dělat zoufálá opatření, jako je lifting obličeje a plastická chirurgie. Hluboce věřím v to, že přírodě má být dovoleno, aby šla svou cestou, a budu žít s tím, co mi dala.

Holinka: moc pěkné.

Dnes mi doššel meilik, toto jsou názory Veroniky =Zilkové

Jak to máte, dámy, s věkem?
Dnes jsem v rádiu zaslechla mladinkou zpěvačku Ewu Farnou, která slaví osmnácté narozeniny, že nejsilnější pocit, který se jí v den narozenin dostavil, je to, že je STARÁ!
Osmnácté narozeniny jsou zřejmě těmi posledními narozeninami, kdy si my holky na veřejnosti přidáváme věk. Pak už jen ubíráme a ubíráme a občas se ze svého reálného věku zhroutíme.
· Je vám 25 a nemáte stálého partnera? Jste staré na to být samy!
· Je vám 30? V tolika letech už zase samy a stále bezdětné?!
· V pětatřiceti porodíte, ale zase se cítíte staré na to začít snowboardovat!
· Ve čtyřiceti se bojíte rozvodu, že tak „staré baby“už si nikoho nenajdou.
· V padesáti sice máte partnera, ale přijdete o práci a k pracáku se plížíte s pocitem, že vám místo práce nabídnou akorát předčasný důchod.
Samy se trápíme věčnou nespokojeností s věkem.
Dám vám hádanku: Co to je? Je to černé, unavené a plíží se po českých památkách? Zájezd italských studentů. Je to barevné, hlučné a směje se to? Zájezd italských seniorek.

Podle posledních průzkumů jsou senioři nejoptimističtější a nejspokojenější skupina obyvatel. Vším si už prošli. Dostudovali, vybrali si povolání, partnera, karieru udělali či neudělali, nějaké dítě už taky zvládli, splatili hypotéky, nové auto už je staré a doslouží… Mají za sebou mnoho omylů a nyní zoceleni úspěchem i neúspěchem se můžou všemu už jen smát.
Proč se doprčic nedají ty dobré zkušenosti předávat?!
Technický vývoj jde stále kupředu, protože jeden vědec naváže – díky zapsaným a uloženým informacím – na to, k čemu až došel ten vědec před ním. Lidský gen to neumí. Začínáme pořád od nuly.

Kdyby vaše babička mohla v genetické informaci předat všechna zklamání, které jí způsobil dědeček a vaše matka ten gen obohatila o zklamání, které jí způsobil váš otec, tak vy už byste žádná zklamání nezažily. Geneticky byste věděly, do koho jít a komu se obloukem
vyhnout. Bohužel příroda oproti technice nic nezapisuje a my si všichni musíme „tu hubu“ rozbít osobně, každá generace pořád znovu a znovu.
Říkáte si, co to plácá, já přece poslouchám rady starších… No nevím, je-li to k něčemu. Tchyně mi kdysi radila, že věrnost svého muže si udržím, když ho nebudu doma vítat v teplákách. A tak, jakmile jsem zaslechla jeho přijíždějící auto, jsem se běžela převlíknout, namalovat řasy a zapnout sporák pod teplou večeří. Stejně jsme se rozvedli. Kvůli sousedce v teplákách. Rada nezafungovala nebo byla v teplákách hezčí a příjemnější než já.
Každý člověk si bohužel musí na ta svá horká kamna sáhnout sám osobně, aby věděl, že to fakt pálí. Ale nesmutněte.
Ke konci života budeme všechny šťastnější, protože jako moudré a životem poučené seniorky už na kamna sahat nebudeme. My už budeme vědět, že pálí. Naše staré spáleniny budou už zahojené a my budeme žít vesele a šťastně, dokud nám bude zdraví sloužit.
Už se stáří nebojme. Vyhažme z domu zrcadla a řiďme se heslem: Není důležité, kolik mi je, ale to, abych byla ve svém věku spokojená.
Hezký den holkám všeho věku.

Dnes když jsem se vracela z města, tak jsem chtěla přejít na přechodu. V Nymburce, když člověk nevleze do silnice, tak může stát do nekonečna. Já to dělám velice nerada.
Tak jsem si vzpoměla na knížku Sybil von Schönfeld: "Dobré mravy stále v kursu" a tak vám ukázku napíši.
Auto a slušné chování
Když za sebou některý člověk zabouchne dveře od auta, jako by zapomněl na civilizační návyky, a u volantu náhle sedí divoch. Dává průchod své zuřivosti a chová se tak, jak by se nikdy neodvážil, kdyby stál nohama na zemi.
V každém případě jsem svědky toho, že řidiči parkují na cyklistických stezkách, vyjíždějí z garáží bez ohledu na chodce, parkují na stezkách pro pěší, kříčí na chodce a jiné řidiče, takže se člověk podivuje bohatství kleteb, řidiči-muži oslovují cízí ženy, které vzbuzují jejich hněv tím, že trvají na svých slabých právech, "babo", "čůzo" nebo dokonce "svině"! - a to jsou ještě jemnější varianty - a tykají jim. Řidičky-ženy tlačí chodce v deštivém počasí často ke stěnám domů, atd, aby mohly samy vystoupit do sucha. Řidiči si často ťukají na čelo, předjíždějí zprava, najíždějí příliž blízko k ostatním, jezdí příliš rychle, tlačí se dopředu a v poslední chvíli vjíždějí do zužujících se jízdních pruhů. Seznam nezdvořilostí dokaže každý rozšířit z vlastní zkušenosti nebo díky vzpomínkám na vlastní hrubost a bezohlednost téměř donekonečna.
Kdyby se víc řidičů začalo chovat slušně, zůstalo by bez újmy nejen víc lidí a vozidel. Dávali by lepší příklad dětem, které se učí především podle slov a jednání svých rodičů tomu, co jsou dobré způsoby. A to by prospělo všem. Dobré mravy za volantem jsou v každém případě důležitější než dobré mravy při zacházení s vidličkou na ústřice nebo s cylindrem.

Tak jsem si přečetla všechna možná vyjádření k odstupujícímu ministru průmyslu a hned jsem si vzpoměla na několi aforismů o penězích, tak se podělím.
Již římský císař Vespasianus, když zavedl novou daň z římských záchodků a vyčítal mu to jeho syn Titus, přistrčil mu pod nos hrst mincí s vysvětlením:
Pecunia non olet - Peníze nesmrdí.
Traduje se, že přes tuto slabost k drahému kovu nebyl špatným císařem.
a Fr.Bacon ve svých Esejích říká:
Způsobů jimiž lze zbohatnout, je mnoho - a většina je jich ohavných.
a také
Nehledej velké bohatstí, ale takové, jekého můžeš nabýt spravedlivě, užít střídmě, rozdat vesele a opustit s klidnou myslí.
a ještě jeden od: E.Cardenala: Nultá hodina
Faleš bohatství spočívá v tom, že zaměňujeme to, co máme, s tím, co jsme. Myslíme si, že jsme víc, mame-li víc. Koupíme si luxusní auto a zdá se nám, že je to další úd našeho těla. Když je lidé obdivují, máme pocit, že obdivují nás. Díváme se na věci, které máme, jako na část sebe sama.

Musím jít nakoupit,ale nedá mi to a musím hned reagovat. Eduno výborně! Při tom Andrewu Veilovi Osoba narozená je osobou umírající- mě napadl Jiří Suchý, který totéž napsal svým způsobem: Člověk je smrti blízek, tím, že se narodí, zatímco žere řízek, srdce mu marodí.
A ještě Horníček:
Lidé stárnou, ale každý jinak. Někdo jako by odcházel, jiný, jako by stoupal. Ten první se obrací ke světu zády a přestává ho chápat, druhý ho vidí z nadhledu a začíná ho milovat.
Musíme stoupat a hýčkat si tuto diskuzi, kterou pro nás založila neznámá ilza. Třeba se nám ozve. - Jdu nakoupit.

Eduna: velice pěkné a pravdivé.

Eduna: velice pěkné a pravdivé.

pokračování
abychom udrželi své tělo a mysl v dobrém pracovním módu ve všech fázích života.
Prvním krokem ke stárnuti se šarmem je podívat se na proces stárnutí zpříma a pochopit jeho podstatu.

Andrew Weil "Zdravé stárnutí" - Ukázka z knihy
V každém případě považuji za užitečnější chápat stárnutí jako průběžný a potřebný proces změny, která začíná při početí. Jak řekl jeden východní filozof:
"Slunce v poledne je sluncem zapadajícím. Osoba narozená je osobou umírající."
Ať se nacházíte kdekoli na konntinuu stárnutí, je důležité naučit se jak žít správně, abyste dosáhli co nejlepšího zdraví a největšího štěstí. To by měl být pro nás všechny základní cíl. To, co je vhodné, když je vám kolem dvaceti, není vhodné ve věku padesáti let a později.
Chci však na začátku také říct, že nevěřím, že by stárnutí bylo zvratné. Uvědomiji si přiom, že tímto názorem riskuji nevůli těch, kdo chtějí slyšet, že stárnutí lze zvrátit, že se všichnií dožijeme vysokého věku velkolepým způsobem. Mohl bych takové věci říkat, ale nebudu. Chcete-li si o nich přečíst, zajděte do knihkupectví a najdete tam nespočet knih, které toto hlásí. .............
O stárnutí vám můžeme poskytnou také mnoho dobrých zpráv. Naštěstí většina z nás nebude stárnou tak, jak stárli naši rodiče a prarodiče. Máme přístup k lepším lékařským terapiím proti nemocem stáří a lepší znalosti o tom, jak jim předcházet. Živíme se lepší stravou. Chápeme význam fyzické aktivity a zvládání stresu. V důsledku toho už vídáme více lidí, kteří překročili sedmdesátku a vypadají a jednají tak, jak jsme byli zvyklí u lidí kolem padesátky a šedesátky, a více osmdesátníků, kteří jsou dosud aktivní, zdraví a těší se ze života. .............
Ano, stárnutí může přinést křehkost a utrpení, ale přináší rovněž hloubku a bohatství zkušeností, celek bytí, klidu, moudrosti a vlastního druhu energie a krásy. Neřeknu vám, že tato nebo tamta dieta, toto nebo tamto cvičení či tato nebo tamta bylina způsobí, že omládnete. Pokusím se vás všek přesvědčit, že je žádoucí přijmout stárnutí stejně jako jakýkoli jiný krok ke zlepšení svého zdraví v průběhu žovota. Stárnout se šarmem vyžaduje, abychom přestali popírat skutečnost stárnutí a naučili se a praktikovali vše, co je třeba, abychom udrželi své tělo a mysl v dobrém pracovním mód

Jaguška: Tak jsem dala na tvoji radu a dávám zde po delší době první příspěvek i když trochu pro nás smutný. Dnes když jsem šla z Klubu důchodců, tak tam stali před vchodem dva hoši a jeden pronesl větu: To se jim to baví za naše prachy.
Tak jsem si vzpoměla opět na Fouska a část z jeho Velkého honu sem napíšu.
Mládým je odporné dívat se na vrásky,
na žíly křečové, šedivý vlas,
supermen oko má pro sílu, pro krásky,
my staří pro ně jsme jak zubní kaz.

Zdál se mi hrozný sen, reklama veliká:
Za tisíc stařenku, za tisíc staříka.
Na tryzně při tanci řekl pán z financí:
Teď nejste penzisté, potřební zajisté!

Smrtka se usmívá, kosu si přibrousí,
každý z vás zestárne, směje se pod vousy.

Anselm Grün z knihy Umění stárnout

Jedna žena mi při rozhovoru o stáří řekla, že pro ni jsou obrazem lidského života roční období. Na jaře - v dětství a mládí - se vše rozvíjí, léto - dospělost - má své slunné dny. Stáří by tedy mělo být jako podzim, plné barev. V podzimu života můžeme začít vnímat a užívat to krásné. Nemusíme už podávat výkony, stačí jen být. Ale stejně jako podzim v přírodě tvoří něco nového, je také úkolem stáří zkoušet nové věci. Můžeme například začít dělat rukama: plést, malovat, vytvářet keramiku, modelařit, tvořit...
Po podzimu přichází zima. I tam á svou krásu. Je plná ticha a klidu. Když sníh pokryje krajinu, je to kouzelné. V umění stárnout napodobujeme podzim a zimu tak, že se snažíme vytvářet pěkný a plodný podzim a tichou a klidnou zimu, která je naplněna teplem lásky.

Jarča*:

ŽIVOT JE PROSTÝ
Život je velmi prostý. Prožívají ho i stromy, a proto musí být prostý.
Proč máme pocit, že je tak složitý? Protože o něm dokážeme teoretizovat.

Chcete-li poznat hloubku života, jeho intenzitu a zanícení, musíte se zbavit všech filozofií o životě. Jinak budete neustále obklopeni vlastními slovy.

Slyšeli jste známou anekdotu o stonožce? Bylo krásné slunečné ráno a stonožka byla šťastná a srdce jí jásalo radostí. Byla opojena ranním vzduchem.
Žába sedící u cesty z toho byla celá zmatená a řekla si - tohle bude určitě nějaký filozof. A tak stonožce řekla: "Stůj! Vždyť ty konáš zázraky. Máš sto nohou! Jak to zvládáš? Která noha vykročí první a která druhá a třetí - a tak dál, až po tu stou nohu? Nepletou se ti? Jak to zvládáš? Podle mě to vůbec nejde." Stonožka odpověděla: "Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Zamyslím se nad tím." A jak tam stála, začala se klepat strachy, až padla na zem. Byla z toho náhle zmatena - sto nohou! Jak to má zvládnout?

Filozofie lidi paralyzuje. Život žádnou filozofii nepotřebuje, život stačí sám o sobě. Nepotřebuje žádné berličky, nepotřebje žádnou oporu, žádné pomůcky. Sám o sobě zcela stačí.

z knížky: OSHO na každý den

illča: zajímavé

Filipojakubská noc neboli Valpuržina noc je noc plná kouzel a čar.
Podle dochovaných písemností mají především zlé síly větší moc než jindy
a lidé před nimi musí ochránit nejen sami sebe,
ale i své domácnosti a dobytek.

Ochrana před čarodějnicemi
Ve většině křesťanských zemí je právě dnešek spjat s ochranou před čarodějnicemi, kdy se především na kopcích pálí ohně a v nich zlé čarodějnice.
Muži staví velké hranice. Dívky ze starých hadrů dělají čarodějnice, připevněné ke koštěti a společně je zdobí dlouhým věncem z pampelišek.
Večer se zapálí hranice i s čarodějnicí. Chlapci zapalují košťata, vyhazují je do výše, prý proto, aby viděli čarodějnice létající na košťatech, či aby je takto srazili k zemi. Děvčata přeskakují ohniště a intenzivně myslí na to, co si přejí nebo čeho se chtějí zbavit.

Keltské svátky Beltine
Keltové v tento den slavili svátek Beltine, při kterém se konalo mnoho očistných obřadů a v noci tančilo a zpívalo.
Podle tradic se na Beltine pálily ohně, které měly všechny živé tvory zbavit všeho nečistého, co se nashromáždilo v temném zimním období a zároveň jim dodat ochranu pro období nadcházející.
"Půlnoc je hranicí mezi dvěma polovinami roku. V noci je zapalována dvojice ohňů a předěl mezi nimi symbolizuje hranici mezi temnou a jasnou částí roku. Mladí lidé přeskakují oheň, ostatní se spolu se zvířaty očistí tak, že se mezi ohni procházejí," uvádí literatura.
Vedle popisů veselí, tance a zpěvu se zachovaly zprávy o některých tradičních zvycích. Patřily mezi ně třeba soutěže mládenců ve vyhazování zapálených březových, košťat do výše, stavění a hlídání májek, což se udrželo dodnes, očistné koupání či alespoň symbolické namáčení do potoka, čištění chlévů, řezání proutků jívy a polykání květů kočiček i další.

illča: zajímavé čtení

Přísloví Indiánů z kmene Dakotů zní: "Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni!"

Nicméně v profesionálním životě často prosazujeme jiné strategie, podle kterých se v takovéto situaci pokoušíme jednat:

1. obstaráme si větší bič
2. vyměníme jezdce
3. říkáme: "Vždyť ten kůň vždycky jezdil."
4. založíme pracovní skupinu pro analýzu koně
5. navštívíme jiná místa, jak se tam jezdí na mrtvých koních
6. zvýšíme standard kvality pro jízdu na mrtvém koni
7. vytvoříme task force pro oživení mrtvého koně
8. vypracujeme srovnávací přehledy různě mrtvých koní
9. upravíme kritéria, podle kterých se určuje, zda je kůň mrtvý
10. zaplatíme externí specialisty, aby jezdili na mrtvém koni
11. zapřáhneme pár mrtvých koní k sobě, aby se jim lépe táhlo
12. prohlásíme, že žádný kůň nemůže být natolik mrtvý, aby se na něm ještě nedalo chvilku jezdit
13. po poradě s veterinářem zakoupíme něco drahého, po čem bude mrtvý kůň běžet rychleji
14. vypracujeme studii, abychom zjistili, zda pro tento problém existují levnější poradci
15. nasedneme na svého starého slabého osla a zamaskujeme ho mrtvým koněm
16. nařídíme přesčasy a nosíme mrtvého koně sami
17. restrukturalizujeme stáj a zdvojnásobíme příděly krmení
18. prohlásíme, že mrtvý kůň byl už od samého počátku naším cílem
19. povýšíme jezdce, pak si sedneme a počkáme, až se kůň sám zvedne
20. budeme zapírat, že jsme kdy nějakého koně vůbec měli

Také se považujete za slepici?

Kdosi našel orlí vejce a dal ho do hnízda slepici, která bydlela na dvorku za domem....
Orlík se vylíhl s kuřaty a rostl s nimi. Celý život dělal to, co kuřata na dvorku a myslel si, že je jedním z nich. Hrabal v zemi a hledal červy a hmyz.
Kvokal a kdákal. Plácal křídly a občas pár centimetrů vzlétl. Léta ubíhala a orel zestárl. Jednoho dne uviděl vysoko nad sebou na bezmračném nebi nádherného ptáka. Vznešeně plachtil v silných vzdušných proudech, téměř ani nemusel mávnout svými dlouhými zlatými křídly. Starý orel užasle vzhlédl: „Kdo to je?“„To je orel, král ptáků,“ odpověděl mu soused. Patří obloze. My patříme zemi. Jsme slepice. A tak orel žil i zemřel jako slepice. To proto, že se celý život za slepici považoval. (zdroj: Anthony de Mello, Bdělost)

Přál bych si, aby podobným příběhem začínala výuka na našich základních školách, abychom našim dětem pomohli přijít na to, že v sobě mají orla. Přál bych si také, abychom je naučili létat a dodali jim tolik sebevědomí, že doletí dál než by si kdy sami dovedli představit.

Stejně skvělé by bylo, kdyby zaměstnání nebylo pouze bezduchým vyděláváním peněz. Kéž by bylo možností nalézt v našich ustaraných životech orlí nadhled a lehkost! Kdyby se tak vedení lidí věnovali pouze ti, kteří mají vrozený dar a touhu hledat ve slepicích orla!

Subject: Svízelná situace,,,to se nedá vymyslet,to se musí zažít !!!!

V Anglii vyhlásili soutěž o nejtrapnější první schůzku. Vítězkyně popsala svůj zážitek. A bezkonkurenčně vyhrála!
Řekla, že to bylo uprostřed zimy ... Sněžilo a byl pěkný mráz a kluk ji vzal na lyžování do hor. Byl to denní výlet (ne přes noc). Neznali se koneckonců, byla to zábava, ale nic se celkem nedělo až do chvíle, kdy se pozdě odpoledne vydali na cestu domů. Sjížděli autem z kopců, když si postupně začala uvědomovat, že si neměla dávat to extra kafe. Byli asi hodinu daleko od nejbližšího záchodu a v úplné pustině! S rozpaky se mu svěřila. Společník jí navrhoval, ať to zkusí vydržet, což na chvíli fungovalo. Naneštěstí, kvůli těžkému sněhu a následné pomalé jízdě se dostala do bodu, kdy už se to nedalo vydržet - a tak, buď ke krajnici, nebo u jeho auta.
Zastavili a ona se rychle odplížila za auto, strhla si kalhoty – a začala. V hlubokém sněhu se jí špatně držela rovnováha, tak se opřela půlkou zadku o nárazník, aby sebou nepraštila. Společník stál na druhé straně auta a dával pozor na silnici - byl to opravdový gentleman a ani ho nenapadlo se juknout. Jediné na co myslela, byla ta úleva v této poněkud ostudné situaci. Nicméně, hned jak skončila, začala si být vědoma jiného pocitu. Ohnula se, aby si natáhla kalhoty a zjistila, že je pevně přilepena k tomu nárazníku. Myšlenky na jazyk mrazem přilepený k zábradlí jí vstoupily do hlavy, jak se marně pokoušela oddělit svou kůži od ledového kovu. RychIe začínalo být jasné, že díky extrémní zimě má na krku úplně nový problém. Zděšena trapností situace a přesto si vědoma i humornosti té chvíle, odpověděla na otázku společníka, "proč jí to tak dlouho trvá", že jí bohužel přimrzla jedna půlka k autu a že potřebuje pomoc! Jak obcházel auto, tak se pokoušela zakrýt svetrem a jak se tak
dívala úpěnlivě do jeho očí, on se začal hrozně smát. Ona se také začala hihňat a když se konečně uklidnili, začali to dilema řešit. Čelili, v této hystericko - komické situaci, opravdovému problému. Oba souhlasili, že potřebují asi něco horkého, aby osvobodili její chladnoucí pozadí ze zajetí ledového kovu! Mluvíc o tom, co ji původně dostalo do tohoto problému, pochopili, že tímto způsobem jej také musí řešit. Takže, jak se díval

Dvě žáby.

Byly jednou dvě žáby, které spadly do hrnce se smetanou. Okamžitě si uvědomily, že se potápějí. Bylo nemožné plavat nebo se nechat nadnášet v tekutině husté jako pohyblivý písek. Zpočátku žáby hrabaly nohama ve smetaně, aby se dostaly k okraji hrnce. Ale bylo to zbytečné, jenom se zmítaly na stejném místě a zapadaly stále hlouběji. Cítily, že je čím dál tím obtížnější vyškrábat se na povrch a nadechnout se.

Jedna z nich prohlásila: "Už nemůžu. Odtud se nedostaneme. V téhle hmotě se nedá plavat. Když stejně umřu, nevidím důvod, proč utrpení prodlužovat. Nechápu, jaký má smysl umřít vyčerpaná zbytečným úsilím." Přestala hrabat a rychle se potopila, protože hustá bílá tekutina ji doslova spolkla.

Druhá žába, vytrvalejší nebo snad paličatější, si řekla: Nejde to! V téhle hmotě se nedá nic dělat a nikam dostat. I když se ale blíží smrt, budu bojovat do posledního dechu. Nechci umřít ani o vteřinu dřív, než přijde můj čas. Hrabala a šlapala nohama pořád na stejném místě, aniž by se posunula o jediný centimetr, hodiny a hodiny.

A posléže, z tolika hrabání a plácání stehny, zmítání a hrabání, se smetana utloukla na máslo.

Překvapená žába poskočila a doklouzala na okraj hrnce. Odtamtud už se mohla s veselým kuňkáním vrátit domů.

Nikdy neztrácej naději, ať se děje cokoli. A pusť se do díla.

Přeju všem klidné a příjemné prožití vánočních svátků a do nového roku hodně štěstí, zdraví, lásky a pohody.

Holinka: illča:

illča: stoprocentní pravda, to by si měli přečíst naši politici a hlavně novináři - to by byly noviny úplně čisté bez písmenek

Staří Řekové věděli, že si Sokrates velmi váží znalostí. Jednoho dne ho potkal jeden známý a povídá:
“Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?”
“Počkej chvilku,” odpověděl Sokrates. “Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.”
“Tří sít?”
“Přesně tak,” pokračoval Sokrates. “Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?”
“Ne,” odpověděl ten člověk, “vlastně jsem to jenom slyšel a….”
“Dobře,” řekl Sokrates. “Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není.
Teď vyzkoušejme dál, druhé síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?”
“Ne, naopak…”
“Takže,” pokračoval Sokrates, “chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ješte jedno síto. Třetí síto se Užitečnost. Je mi to co mi chceš o mém příteli říct užitečné?”
“Ne, moc ne.”
“Dobrá,” uzavřel Sokrates, “to co mi chceš říct není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?”
To je důvod, proč byl Sokrates velký filosof a všichni si ho vážili.

Staří Řekové věděli, že si Sokrates velmi váží znalostí. Jednoho dne ho potkal jeden známý a povídá:
“Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?”
“Počkej chvilku,” odpověděl Sokrates. “Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.”
“Tří sít?”
“Přesně tak,” pokračoval Sokrates. “Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?”
“Ne,” odpověděl ten člověk, “vlastně jsem to jenom slyšel a….”
“Dobře,” řekl Sokrates. “Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není.
Teď vyzkoušejme dál, druhé síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?”
“Ne, naopak…”
“Takže,” pokračoval Sokrates, “chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ješte jedno síto. Třetí síto se Užitečnost. Je mi to co mi chceš o mém příteli říct užitečné?”
“Ne, moc ne.”
“Dobrá,” uzavřel Sokrates, “to co mi chceš říct není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?”
To je důvod, proč byl Sokrates velký filosof a všichni si ho vážili.

Starší manželský pár slavil zlatou svatbu. Při společné snídani si žena pomyslela: "Už padesát let beru na manžela ohledy a vždycky mu dávám vrchní díl housky. Dnes bych si tu pochoutku chtěla vychutnat já." Rozřízla housku, vrchní díl namazala sobě a spodní podala manželovi. Ten však byl oproti očekávání velmi potěšen, políbil jí ruku a řekl: "Miláčku, udělala jsi mi velikou radost. Padesát let jsem nejedl spodní díl housky, který mám nejraději. Vždycky jsem si myslel, že bych Ti ho měl nechat, když Ti tak chutná."

Ne vždy je dobré potlačovati vlastní potřeby a přání do pozadí. Tato zdvořilost ( domníváme se, že druhému něco chutná - např. to stejné jako nám, tak mu to přenecháme ) nevede pouze k nedorozuměním, ale mnohdy i jednostrannému rozdělení úloh, což bývá časem pociťováno jako zátěž a nesvoboda.

Dlouho se tu nic nedělo - tak něco přidám
Tento dopis byl napsán řediteli školy Lions poté co škola sponzorovala
slavnostní oběd pro seniory. Stará dáma vyhrála v tombole nové rádio a tímto
dopisem za rádio děkuje organizátorům. Dopis je kreditem pro celé lidstvo.

Přepošli jej každému kdo by mohl dnes potřebovat povznést náladu.

Drahá Lions Bay školo,
Bůh vám žehnej za nádherné rádio, které jsem vyhrála na nedávném slavnostním
obědu pro seniory. Mám 84 let a žiji ve West Vancouver domově pro přestárlé.
Celá má rodina již zesnula. Jsem úplně sama a chtěla bych vám poděkovat za
laskavost kterou jste ukázali staré, zapomenuté ženě.

Má spolubydlící má 95 let a vždy měla své vlastní rádio,
ale do té doby než jsem dostala své, mě nikdy nenechala
poslouchat její rádio, dokonce ani když dřímala.
Onehdá jí její rádio spadlo s nočního stolku a rozbilo se na mnoho kusů.
Bylo to hrozné a ona se z toho rozplakala.

Zeptala se jestli by mohla poslouchat mé rádio a já jsem jí řekla ať mi políbí prdel.
Děkuji vám za tu příležitost.

Vaše, Edna

Tak zase přidám pár povídek od Bruna Ferrera:

Problém
Jeden pravověrný žid přiběhl za rabínem s nářkem: “Rabbi, stala se hrozná věc. Můj syn si chce vzít křesťanku!"
“Tvůj syn?" zeptal se rabín. “Tak já ti něco povím. Já jsem hlavou naší komunity a mám i s rodinou všem dávat příklad. A můj syn si taky chce vzít křesťanku a chce se dát pokřtít."
Pravověrný žid se zarazil a pak se zeptal: “Když má problém někdo z nás, tak jde za tebou, ale na koho se s takovou věcí můžeš obrátit ty?"
“Kdo si myslíš, že mi ještě zbývá? Obrátil jsem se na Boha."
“A... co ti na to řekl Bůh?"
“Ty myslíš, že máš problémy se svým synem? Jen se podívej na mého!"
Zde je celé tajemství vtělení. Bůh, který říká: “Já také!"

Báseň o lásce

Krásnou báseň o lásce napsala jedna americká dívka a nazvala ji "Věci, které jsi neudělal":

Pamatuješ se na den, kdy jsem si půjčila tvé nové auto a rozbila ho?
Myslela jsem si, že mě zabiješ, ale tys to neudělal.
A pamatuješ, jak jsem tě táhla na pláž, a ty jsi říkal, že bude pršet? A pršelo.
Myslela jsem si, že mi budeš vyčítat: "Vždyť jsem to říkal!" Ale ty jsi to neudělal.
Pamatuješ, jakjsem se vyzývavě bavila s jinými kluky, abys žárlil? A tys žárlil.
Myslela jsem si, že mě necháš, ale tys to neudělal.

Pamatuješ, jakjsem jednou vyklopila dort s jahodami na kobereček tvého auta?
Myslela jsem, že mi jednu vrazíš, ale tys to neudělal.
A pamatuješ, jak jsem ti zapomněla říct, že na slavnost máme přijít ve večerních šatech, a tys přišel v džínsách?
Myslela jsem si, že mě opustíš, ale tys to neudělal.
Ano, je tolik věcí, které jsi neudělal.
Naopak, měl jsi se mnou trpělivost, měl jsi mě rád, chránil jsi mne.
Je tolik věcí, za které jsem tě chtěla prosit o odpuštění, kdyby ses vrátil z Vietnamu.
Ale ty ses nevrátil.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - --
Je jedno zlaté pravidlo: Žijeme svůj život jen jednou. A proto nic neodkládejme, poskytněme hned - všechno dobro, které můžeme vykonat, každou něžnost, kterou můžeme někomu projevit. Nečekejme na později, nezazanedbávejme to, protože nežijeme na světě dvakrát.

Pavoučí děti
Sotva maminka s malým čtyřletým Markem přijela na chalupu, zahájila lov pavouků, kteří všude nasoukali spoustu pavučin. Marek se jich zastával: "Ty malinké pavoučky nezabíjej."
Ale maminka odporovala: "Cožpak nevidíš, jak jsou
oškliví?"
"Ale svým maminkám se zdají roztomilí," ukončil to Marek.

Na nejvzácnějším diamantu světa byla původně ošklivá trhlina. Bylo rozhodnuto, že z něho nadělají hrst prů¬myslových diamantů. Ale našel se výtečný a zručný rytec, který vynaložil veškerý svůj um, nekonečnou trpělivost a mnoho času a tuto trhlinu proměnil v nádhernou růži. Tuto růži, nádherně vyrytou do diamantu, dnes všichni obdivují.
Život je plný překvapení. Jsou dny dobré a dny špatné. Jsou také problémy a trápení, kterými trpíme. Ale ony nás udržují v bdělém stavu. A často nás přimějí, abychom ze sebe vytáhli tu lepší část našeho "já".

Neboj se
Jedna rodina žila šťastně a spokojeně v domku na kraji města. Ale jednou v noci vypukl v kuchyni požár.
Když se plameny začaly šířit po celém domku, rodiče s dětmi utekli ven. Venku zjistili, že schází ten nejmenší - pětiletý chlapec. Při útěku se lekl plamenů a štiplavého kouře, obrátil se a dal se po schodech nahoru.
Co teď ? Rodiče se po sobě zoufale podívali. Dvě ses¬třičky se rozplakaly. Do hořícího pekla se už nedalo vrátit... A hasiči pořád nikde.
Tu se otevřelo okénko na půdě a ozval se zoufalý křik: “Táti! Táti!"
Otec přiběhl k domu a zakřičel: “Skoč!"
Chlapec pod sebou viděl jen oheň, ale slyšel hlas, a tak odpověděl: “Táti, já tě nevidím..."
“Ale já tě vidím. Neboj se, skoč!" zakřičel otec.
Chlapec skočil a už byl živý a zdravý v náručí otce, který ho chytil v letu.

Boha nevidíš. Ale on vidí tebe. Skoč!

Slovo
Jeden ministr se posadil na okraj fontány, a protože nedával pozor, spadl dovnitř. Hned přiběhlo několik ko¬lemjdoucích a natahovalo k němu ruku, že ministra vy¬táhnou.
Volali na něj: “Dejte mi ruku."
Ale politik o tom nechtěl ani slyšet a nikomu ruku nepodal.
Šel kolem člověk, který se podivil takovému shonu a zeptal se, co se děje. Když se to dozvěděl, přiblížil se k fontáně a promluvil: “Přátelé, náš ministr už od ma¬lička zná jenom slovo vzít a neví, co je to dát.u
A natáhl ruku k vodě.
“Dobrý den, pane ministře. Vezměte mou ruku do své."
Ministr se jí hned chopil a byl vytažen ze studně ven.
Lidé si častou pletou slova. Bůh zná jen slovo dávat.

Řetízek a hřebínek
Kdysi dávno žili na tomto světě v jedné vesničce dva manželé, jejichž láska ode dne svatby nikdy nepřestala růst. Byli hodně chudí, ale oba věděli, že ten druhý nosí v srdci nesplněné přání. Muž měl zlaté kapesní hodinky, které zdědil po otci, a snil, že si k nim koupí zlatý řetízek; a žena snila o perleťovém hřebínku, který by si vetkla do svých dlouhých a jemných světlých vlasů.
Roky utíkaly a muž myslel stále víc na hřebínek, zatímco žena na něj téměř zapomněla a snažila se najít způsob, jak muži koupit zlatý řetízek.
Už dlouho o tom nemluvili, ale pořád měli svůj ne¬splnitelný sen.
Jednou ráno, v den desátého výročí svatby, přišla žena ke svému manželovi s úsměvem, ale s hlavou ostříhanou téměř dohola, nádherné dlouhé vlasy byly tytam.
“Cos to udělala, miláčku?" zeptal se užasle.
Žena rozevřela dlaň, na které zazářil zlatý řetízek.
“Prodala jsem je, abych ti mohla koupit zlatý řetízek k hodinkám."
“Cos to jenom udělala," řekl muž a ukázal ženě pře¬krásný a drahý hřebínek z perleti. “Já jsem prodal ho¬dinky, abych ti mohl koupit hřebínek!"
A objali se. Nepotřebovali nic jiného, byli bohatí jeden druhým.

illča: teprve dneska jsem dočítala - pěkné a k zamyšlení

ANDĚL

Jednoho dne anděl sestoupil na zem. Chtěl poznat člověka
a jeho svět. Tolikráte už slyšel mnohé příběhy o nádheře
lidského světa a člověka, že už nemohl vydržet svou zvědavost.

Krása lidského světa byla ohromující, sluncem zalité vrcholky
hor, hluboké lesy, zpěv a síla větru, duhově barevná údolí,
louky květů zalité rosou, silná vůně země, divoká i krotká
zvířata.
Ale,když anděl uviděl člověka, byl naplněn úctou, když
naslouchal hudbě lidského srdce a písni lidské duše.
Zamiloval se do mystéria člověka.
Přišel soumrak a anděl byl stále okouzlen. Byl tak dojatý
člověkem a lidským světem, že velmi váhal ho opustit.
Ale jeho čas zde skončil a odcházel se slzami v očích.
Byl tak naplněn tím nádherným dobrodružstvím na zemi,
poznáním lidského světa, že se rozhodl svými schopnostmi
pomoci lidem.

Rozhlédl se a uviděl kráčející čtyři muže. Objevil se před
nimi a řekl:"Přišel jsem abych vám splnil jedno přání, cokoliv
si budete chtít!" Shodou okolností všichni toužili po vnitřním
duchovním poznání.
První promluvil:" Snažím se bez ustání dosáhnout pravého poznání
Pravdy, jen bojuji, usiluji a nic nepřichází. Prosím dej mi
vnitřní mír a klid!"
"Ale boj je jedna z radostí života", řekl anděl. Vůbec nedovedl
pochopit přání prvního člověka.
"Chtěl bych mír": naléhal první člověk. A anděl splnil jeho
přání a mladíka proměnil v krávu, která se spokojeně pásla
na rozlehlých pastvinách.

Tak trochu s neklidem se obrátil na druhého uchazeče.
"Chtěl bych být čistý jako Bůh":řekl druhý. "Prosím zbav mě
veškeré nečistoty, vášní,emocí a tužeb.
"Nejsou tyto vlastnosti zdrojem,pramenem života?", zeptal
se anděl.
"Ale já nechci život, chci čistotu": trval na svém druhý muž.
Pak zavřel oči a očekával svou transformaci. Náhle zmizel a v
dálce se objevil chrám a před ním mramorová socha v podobě
druhého muže.

Třetí muž se obrátil na anděla:"Chci být dokonalý, nic jiného
nepožaduji".
Zmizel, ale nikde se už neobjevil. Nic na zemi není dokonalé
a také nemůže být.

Anděl se obrátil na čtvrtého člověka:"Jaké je tvé přání?"
"Žádné nemám", odpověděl tento šťastný člověk.
"Vůbec žádné ??".
"Žádné,kromě toho být lidskou bytostí a prožívat život"
A pomalu uhasínající radost se znovu rozhořela v srdci
anděla. Toužebně se díval na tohoto požehnaného člověka a pak se
před ním sklonil, v hluboké lásce.
Čtvrtý muž se usmíval, v jeho očích zářila radost,
a tancem a zpěvem oslavoval mysterium
života.

Čtvrtý můž byl Baul. byl velkým milovníkem života, miloval
zemi a vše projevené.
Baul není idealista, velmi pevně stojí na zemi. Nehledá
ráj někde mimo tento svět, nachází ho zde. Nic nehledá,
nedosahuje, protože vše už má.

Ale příběh pokračuje:
Anděl se vrátil do nebe a Bůh si ho k
sobě zavolal a zeptal se:"Co jsi dělal na zemi?"Fušoval jsi
do mého stvoření ?"
Anděl odpověděl:"Lituji, ale ti lidé tolik toužili, tak jsem
jim splnil jejich přání."
Bůh řekl: "Nezlobím se na tebe, jen jsem se ptal. A, co ty by jsi
si přál?"
A anděl odpověděl: "Chtěl bych se stát tím čtvrtým mužem, Baulem,
oslavovat život, zpívat, tančit a hlavně, žít ".