Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Eduna: Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval a nedoceněný Jiří Suchý... Z těch tří znám nejméně Seiferta.

A taková Manon Lescaut - nádhera

Byl jeden král, byl starý,
už netěšil ho svět.
Netěšily ho dary,
Ten král rád jedl med!

Tak rád ho jedl z misky,
rád strkal do něj nos.
Měl medu plné pysky
a trůn měl plný vos.

Když jedl, trůn zářil,
když nejedl, trůn zhas.
Ten král se šťastně tvářil
a tak mu plynul čas.

Na jeho sladkém nose,
jenž svítil jako báň,
se zalíbilo vose.
A usedla si naň.

Král nehněval se na ni.
Ten starý král byl rád.
Čechral si bradu dlaní
a chtělo se mu spát.

Ten král hrál na mandoru ...
Ach, co jej napadlo
důvěřovati tvoru,
který má žahadlo....

Když jednou setmělo se
a začal padat sníh,
král omluvil se vose
a třikrát mocně kých!

Ta vosa byla podlá,
Ten nevděčný tvor zhrd.
Ta vosa krále bodla
a král měl z toho smrt.....

Jaguška: Nezvala mám také ráda, přes jeho pozdější angažovanost, ale kdo se neangažoval. Kdo říká, že ne, tak neříká pravdu. Nezval byl velký básník.Také mám velmi ráda Seiferta.
Tak zde jeden Nezval
Planá růže
Padá hvězdné zrcátko
Opálový střípek
Nad mezi kde zakrátko
Rozpukne se šípek

S očí kane přes víčko
Horká slza slaná
Růže, řůže, růžičko
Růžičko ty planá!

Co je nvezklíčených zrn!
Nebe zháší světla
Planá růže ty máš trn
Abys déle kvetla

Nebe svine korouhev
Kde se hvězdy chvějí
Růžičko já ztrácím krev
Krůpěj po krůpěji

Marně smýváš maličká
Rudý pocel s kůže
Je to růže růžička
Malá planá růže.

No není to nádhera.

Eduna: Já si tady otvírám obzory. Aleksu Šantiče neznám a musím se přiznat že i Franz Kafka šel tak trochu mimo mne. Mám mezery. Nejraději jsem měla Nezvala, i když mu mnozí zazlívají jeho angažovanost. Byla to úlitba bohům a nevyhnuli se tomu mnozí další. Takové ty jeho méně známé verše - nikde je nemohu najít - za stodolou v kostele stojí kostlivci, je půst, je pusto v kostele, kostlivci vstali z postele. Ale ráda mám i jeho všeobecně známé básně, byl zo opravdový talent.

Jaguška: Tak to jseš na tom jako já. Také večer nevycházím, a když tak musím mít doprovod až před barák. To už každý ví, takže když mně chce večer někdo někam dostat, tak už ví co ho čeká.
Když si se dostala k mé oblíbené poezii, tak mně kdysi dávno zaujala báseň srbského básníka Aleksa Šantiće (1868-1924), který psal vlasteneckou a sociální lyriku. Dokonce musím říct, že jsem si ji v určitém období dost často říkala.
Rukama nelom
Rukama nelom, zbytečně se netruď,
dokud ti srdce ještě v těle slouží!
Hřbet neohýbej, ani sluhou nebuď -
buď sokolem, co vzhůru k nebi touží!

Nepokořuj se nestoudnické pýše,
nedej se zdeptat strastí kolikerou,
trp jenom v duši, pro sebe plač tiše,
němý jak skála, do níž hromy perou.

Nes hlavu vzhůru jako borovice,
co do mraků ční ve staletém lese,
život je boj - ať přijde blýskavice! -
po tmě a bouři den zas rozklene se.

Se svatou vírou rozlétníi se k cíli,
snad čestně padneš, to se v boji stává,
jen nepodlehni tlaku hrubé síly,
s níž osud ranami tě zasypává.

Nečekej pomoc, nedbej o zastání -
a jsi-li chudý, až to duchem není.
Jen vlastní pot a vlastní krev tě chrání,
dokud jsi živ, ve vichru utrpení.

Rukama nelom! Ničím sluhou nebuď,
nepokořuj se nestoudnické pýše!
Hrdě čel světu, zbytečně se netruď!
Němý jak skála, rvi se s hořem tiše!

Zmiňovala jsem tady Mirka Kovaříka, který přiváděl mládež k poezii, uváděl porty.... Ptala jsem se, co je s ním? Byl specialista na Václava Hraběte, to je také zajímavá osoba. - Dneska jsem na vnitřní straně zpravodaje J-klubu viděla program klubu RYBANARUBY - Mike Perry a Mirek Kovařík autorské písničky a poezie V. Hrabětě a J. Kainara, dále Mirek Kovařík-Jiří Orten: Peklo tvého nebe. - Takže Mirek Kovařík funguje stále, času je však pořád míň a večer, když nemusím, tak nevycházím.

Jaguška: Když hovoříš o Lennonovi. Moje dcera a zeť měli na svatebním oznámení:
Miluji život, protože mi dal tebe, miluji tebe, protože ty jsi můj život.
Díky Bohu, že to platí i po 12 letech.

Vzpomínám si, že moji rodiče o těch prvních hrách Voskovce a Wericha hovořili dosti ironicky, až pozdější jejich tvorba je zaujala. Každý začátek je těžký. Měli jsme osobní švadlenu a to byla sestřenice ženy Wericha, holka si prý s ním dost užila. Tak teď něco itelektuálnějšího.

Kdybychom věděli, že jsme na správné cestě, a museli ji opustit, znamenalo by to pro nás nezměrné zoufalství. Jenže my jsme na cestě, která jenom vede k cestě další, a ta zase k další a tak pořád dál. Ale opravdovou silnici nespatříme hodně dlouho, jestli vůbec. A tak se jen necháme unášet plni pochybností, i když si zároveň užíváme neskutečně krásné rozmanitosti. Splnění nadějí proto vždy bývá nečekaným zázrakem. I když na druhou stranu platí, že se zázrak může stát vždycky.
Franz Kafka
Deníky

19.4.1927měla premieru první hra V+W Vest pocket revue (Revue z kapsičky u vesty). Werichovci pořádají každoročně v neděli nejbližší k 19.4. na Kampě u Werichovy vily Den srandy - ta fotka byla z jednoho takového dne.

A teď z jiného soudku. John Lennon: Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.

Jaguška: Werich nikdy nezklame.
Tak trochu vážnější Werich
Lidské štěstí to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky - taková malá štěstí - čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to štěstí větší.

Dnes jsem potkala jednu bývalou spolupracovnici z OÚNZ.
Mluvily jsme o všem možném a ona se dostala k tomu, že dcera naší společné známé se vdává a že si bere nějakého instalatéra, nad čímž se značně pohoršovala. Řekla jsem jí svoje mínění a když jsem přicházela domů, tak jsem si vzpomněla na tato slova

Společnost, která se dívá skrz prsty na vynikající instalaterskou práci, protože instalateřina je práce podřadná, a zároveň toleruje neumětelství ve filosofii z toho důvodu, že filosofování je činnost vznešená, bude mít mizerné instalatéry i filosofy. Bude mít děravá vodovodní potrubí i teorie.
John W. Gardner

Eduna: jak vidno historie se stále opakuje, jako kdyby to napsal včera.

Tak sem opět vložím jednu ukázku. Nedávno jsem vytáhla z knihovny knížku od J. Wericha "Všechno je jinak" a dávám sem úvodní část této knížky.
Umíral rabín. Umíral velice starý rabín, velice moudrý rabín.
Jeho rodina, jeho sousedi, všichni byli shromážděni v komůrce, ve které bylo lože, na kterém umíral velice starý a velice moudrý rabín. Modlili se a bylo jim velice smutno.
A když se v komůrce usídlilo ticho a bylo slyšet jen nesnadný dech starého, moudrého rabína, žádali ho, aby jim dřív než zemře řekl nejmoudřejší poznání svého života.
"Neber svou moudrost s sebou," prosili ho, "my židi v ghettu, my budeme potřebovat tvou moudrost, tvoje poznání, tvůj úsudek, tvou radu."
A rabín, starý pán, jako by neslyšel. Ležel na znaku, hlavu v poduškách, zraky za těžkými víčky, tažce dýchal.
Přišli starší obce židovské, přišli rabíni a tiše se modlili. A když bylo tichu v plné komůrce plné smutných lidí, znovu se ptali. Znovu marně. Bez odpovědi.
A padal sníh a bylo ticno v ghettu a blížilo se k ránu. Přijely saně a přivezly nejstaršího rabínova syna. Uvolnili mu cestu, takže mohl přijít rovnou k smrtelnému loži svého starého otce.
Poklekl a pravil: "To jsem já. Tvůj nejstarší syn. Rabín. A přišel jsem tě poprosit, abys nebral svou moudrost s sebou z tohoto světa. My židi ji potřebujeme. A dlouho ji ještě budeme potřebovat. Papalében, nenech nás tady bez pomoci. Řekni nám to nejmoudřejší, na co jsi ve svém životě přišel. My tě o to prosíme."
Starý pán otevřel oči a se zbytkem poslední síly se posadil.
Pravil: "Všechno je jinak."
A zemřel.

Po přečtení těchto řádků mně samotné nepadlo, že když se člověk nad tímto zamyslí, tak kolikrát již v životě zjistil, že všechno je úplně jinak.

Eduna: no máš pravdu, zezačátku se tam spíš přepisovali úryvky, či celá díla. Ilsa ho založila, protože to psala na auditko, kde se to zakladatelce nelíbilo, Potom jseme se dohodli, že se tam bude psát o městech, no a teď je z toho takový pel mel Ono upozornění na hudební ukázky, také vlastně už dnes patří do každé knihovny. Jde spíš o to, že už tam pomalu nikdo nechodí. Vy jste to s Jaguškou zase trochu rozhýbaly, ale i když Kubikm na svém auditku také mluví o knihách, nebo spíš o telev. pořadech - tady se nezapojila.

Holinka: Já jsem to tevřela (trvá to dlouho), nádherná muzika, ale toho chlapa neznám. André Rieu jsem nikdy neslyšela.

habaděj: nejde mi to otevřít

Co zbylo od ježíška

http://leteckaposta.cz/762705182

habaděj: Vidím, že máme společné zájmy.

Nejen chlebem živ je člověk... V novém roce doporučuji knihu Kubistický portrét Jiřího Suchého aneb jednou, když mně bylo osmdesát. Knížku napsali spolu Daniel Razím (*1982) a Jiří Suchý (*1931) - povedlo se jim to.

Zdravé tělo, zdravý rozum a hodně hezkého čtení.

habaděj: Krásné koledy. Dříve se koledy zpívaly až po narození Ježíška. V době adventu se zpívaly roráty od 6 h ráno v kostele. - Zeměkoulí kdosi točí na opačnou stranu...

Koledy? Možná vám už z nich jde hlava kolem. Byly slyšet všude. Ale přece jen když je uslyšíme, může se nás to dotknout někde hluboko, i když to slyšíme už snad po tisící. Možná v sobě koledy skrývají střípek porozumění, které v dnešním uspěchaném světě postrádáme. Přeju vám opravdu dnešní krásný den.
Prosím, tady jsou.
http://leteckaposta.cz/789526583

Přeji klidné a pohodové vánoční svátky

Přeji všem pohodové Vánoce.

Holinka: Dík za tento článek.
Zrovna včera jsme si říkali, že Havlovou smrtí končí etapa pravdy a lásky a definitivně nastupuje politika na téma "Honba za zlatým teletem". Čtyřicátníci, dravci bez skrupulí, se derou do popředí. Jsem hrozně naštvaná, že ti, kteří Havlovi nemohli přijít na jméno jej pokrytecky vynášejí do nebe.
Na toto téma by se dalo hovořit hodně dlouho.
Přeji krásné Vánoce a spokojený rok 2012.

Včera jsme byly s Jaguškou ve škole, tam byl volně k odebrání studentský list pro seniory, Babylon. Zaujal mne tam článek "Za Václavem Havlem", který sem vkládám.

Včera jsme byly s Jaguškou ve škole, tam byl volně k odebrání studentský list pro seniory, Babylon. Zaujal mne tam článek "Za Václavem Havlem", který sem vkládám.

V neděli umřel Václav Havel. Do uzávěrky možná posledního Babylonu zbývalo pár
hodin a na internetu (jiné „médium“ neměl autor těchto řádků k dispozici) začaly vyskakovat kýčovité a patetické hovadiny, které lze zpracovat jen s vypětím všech sil. Odešel „největší Evropan“ – „největší intelektuál“ – „nejvýznamnější česká osobnost 20. století“ –„nejvýznamnější osobnost 20. století vůbec“. Jak se to, proboha, měří? Jistě, když nějaká důležitá osobnost umře, děje se tohle vždycky a všude –jako domácí příklad viz texty,publikované od Práva až po LN po smrti Ivana M. Jirouse. Jenom
se nějak nelze ubránit pocitu, že ačkoli si Václav Havel o podobné mediální blábolení
někdy říkal, přeci jen je to vůči němu nespravedlnost. Mnoho let byl střízlivý kritický
intelektuál, a kdo si to chce oživit, ať si najde třeba jeho skvělé „Poznámky o polovzdě-
lanosti“ nebo „Český úděl?“ v souborném vydání textů z Tváře (TORST, 1995). Dělat
z Havla národní paladium, o jehož velikosti se nepochybuje, znamená projevovat takřka
absolutní nevkus: jako intelektuál, politický aktivista a politik naopak přímo vybízí
k věcné polemice, k přemýšlení i k nesouhlasu. Místo toho bude mít (jak jsme se mohli
dočíst) speciální zákon: „Pokud máme zákon, že TGM se zasloužil o stát, představoval bych si, že přijmeme zákon ve znění, že Václav Havel se zasloužil o svobodu,“ prohlásil (podle LN) Karel Schwarzenberg. Zřejmě se tu zbláznili už opravdu všichni. Proč se taková věc bude

deklarovat zákonem? Kdo ho odhlasuje? Stejní lidé, kteří Havlovi nemohli přijít na
jméno? A co si „všichni znovu uvědomí“? Že odešel „největší“ z nás? Nebo si jen užijí
příval kolektivního dojetí?Havel nepotřebuje, aby se jeho význam kodifikoval a už vůbec to nepotřebujeme my, pozůstalí. Mnohem smysluplnější je uvědomit si, co s ním odchází a v čem byl jako politik prozíravější než jiní. Jeho statečné působení před rokem 1989 je jasné,
jeho domácí politická činnost po převratu má desítky krajně problematických míst, jako intelektuál při nástupu do prezidentské funkce v podstatě skončil. Jenže pak je tu ještě leccos dalšího. Především Havel pro Čechy „definoval Západ“. Od chvíle, kdy se stal prezidentem, měl jasno v tom, že česká budoucnost je v jednotné Evropě a budoucnost Evropy zase ve spojenectví s USA. Na Rusko se díval racionálně: Putinův režim považoval modernizovanou nebezpečnou diktaturu, před níž je třeba mít se na pozoru. Podpořil invazi v Iráku,opakovaně
kritizoval poměry na Kubě, svou autoritu používal k obhajobě disidentů ve všech koutech světa, postavil se za Izrael, za zásah NATO na Balkáně i za radar v Brdech.Evropští státníci
teď vyzdvihují jako o překot Havlovy zásluhy, pár hodin po jeho smrti bylo oznámeno, že všechna pondělní jednání v Radě Evropské unie začnou minutou ticha. Chmurné na tom je, že stejní lidé jsou ve své praktické každodenní politice naprostými protiklady Havlova přístupu k světu. Místo kolektivního vědomí, že lidská práva a lidské svobody jsou nedělitelné, převládá mnichovanský „pragmatismus“, vesele se obchoduje a kooperuje s kdejakou ničemnou diktaturou, poklonkuje se Číně. Ekonomická krize, která z dlouhodobého
hlediska představuje jen provozní problém v obrovském poválečném díle politického
sjednocování Evropy, je náhle všeobecně nahlížena jako osudové zpochybnění Evropské unie. Izrael v ohrožení zůstává tak-řka bez podpory, vazby mezi Evropou a Amerikou se rozvolňují.
Václav Havel odešel ze světa, který ho sice uctívá, ale přitom se nezadržitelně sune do
propasti, kterou Havel přinejmenším tušil.
Čest jeho památce. -ad-

Nad Petřínem hvězda září
po Praze se rozhlíží
máma kapra obaluje
tluče mandle v hmoždíři

(jsou pravé, ale neříkají mi "pane")

Eduna: Omlouvám se za zkomolení jména - nedala jsem si nick a tak jsem to chtěla dopsat.
Ty fotky jsou z loňského května - holky Voskovcovy: Vicky Voskovec-Cebek a Gigi Voskovec. Česky neumí ani jedna.

Včera večer jsem byla na besedě s režisérkou Libuši Rudinskou (*1974). FAMU absolvovala v roce 1999 a hned potom vycestovala s Jaromírem Štětinou do Afriky a potom spolu projezdili Asii. Je dokumentaristkou na volné noze - natočila 16 filmů. Dostala řadu ocenění u nás i v zahraničí. Když si přečetla korespondenci V+W, rozhodla se natočit o Voskovcovi film. Jmenuje se Můj otec George Voskovec. Voskovec s druhou ženou Anne adoptovali dvě dcery - Gigi Georgianne (*1956), a Vicki Victorii (*1954). Manželka Anne zemřela, když jim bylo 1 a 3 roky. V roce 1961 si vzal Irku Christinu, která se o děti odmítla starat a tak je dal do pěstounské péče až do Filadelfie. Bral si je na prázdniny, pomáhal v péči o ně, ale Vicki nikdy neodpustila Christině, že kvůli ní musely z domova.
Film jsem neviděla, ale s Holinkou jsme byly loni v květnu na besedě, když se Gigi a Vicky byly loni podívat v Praze a na Sázavě. Film by se měl objevil do března na ČT.



Edina:Loukotková je výborná. Villon je výborný.

Jaguška: Zmínila jsi Jarmilu Loukotková. Její historické romány jsem četla ráda. Ze začátku ve svých dílech zpracovávala pouze historii. Ze začátku se věnovala antice. Její první románová práce "Není římského lidu" Řím doby císaře Nerona a básníka Petronia. Potom přišel Spartakus, Smrtí boj nekončí, Pro koho krev.
Ale dle mého je jejím nejvýznamnějším dílem román "Navzdory básník zpívá" o básníku Villonovi. Její překlady Villonových básní jsou uchvatné.
v sedmdesátých letech pak začala psát romány ze současnosti, hlavně o postavení žen v životě např. Dar jitra prvního, Medůza.
K antickému tématu se vrátila v románu Pod maskou smích.
Přečetla jsem všechny, ale tvrdím, že román Navzdory básník zpívá je nejlepší.

Vánočně-novoroční variace na villonskou baladu.
Zas kvapem blíží se vánoční svátky
zase za dveřmi čeká nový rok
zas vyprázdní se do dna kapří sádky
zase dojde na půst až napřesrok
zas v nadbytku poteče svůdný mok
zase budou mít ženy se vším práci
zas přiroste den o slepičí krok
přijměte proto moji gratulaci
Dejte si svoje dárky na hromádky
a starých koled zapějte pár slok
zapalte purpuru uhaste zmatky
dobrého moku popřejte si lok
že vám už nezbyl v kapse ani flok?
že se vám proto všechny plány kácí?
že nezbyde vám ani na Čedok?
Přijměte aspoň moji gratulaci
Nenechte se pokládat na lopatky
nedávejte si líně ruce v bok
dejte i kultuře nějaké splátky
a seriálům unikejze z ok
když už musíte dýchat někdy smog
nezapomeňte při tom na legraci
když pobavil vás tenhle monolog
přijměte také moji gratulaci
Ať klidně šťastně plyne času tok
ať se vám všechno špatné z cesty ztrácí
ať dobré zhodnotí se na úrok
Přijměte prosím moji gratulaci
(Jiří Gut 1995)

Navazuji na tvé téma poezie, Francie...Vše sopuvisí se vším, např již zmiňovaný Jiří Dědeček má k Francii velmi blízko a když jeho texty byly na indexu začal překládat Brassense, Brela, Viana i Piaf. Do překladu francouzských šansonů se dalo skrýt mnohé a cenzura nemohla zakázat fr. autory. Absolvovala jsem SVVŠ, jak říkal jiří Dědeček Střední VELMI všeobecně vzdělávací škola. Dohánět jsem musela ve škole života. Tak mi zůstal utajen Francois Villon. Poprvé jsem se o jeho existenci dozvěděla v Baladě z hadrů (Hudeb. divadlo Karlín) někdy na přelomu let 60/70. Fr. Villona hrál René Gabzdyl, známý ze Semaforu a hlavně ze zfilmované Dobře placené procházky (s Evou Pilarovou). Pak Loukotková - Navzdory básník zpívá a další. - V jednom překladu Malé závěti Fr. Villona je : nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. Toto dvojverší použili V+W v Baladě z hadrů v písni Hej, pane králi: Vy páni, kteří jste tím vini, že bída z lidí lotry činí, že vlky z lesů žene hlad. (Historie se opakuje od 15. století). Ale původní znění Malé závěti ve starofrancouzštině je trochu jiné: En ce temps que j´ay dit devant,
sur le Noel, morte saisen,
que les loups se vivent de vent
et qu´on se tient en sa maison
Doslovně přeloženo: V té době, o které jsem se zmínil, o Vánocích, v tom mrtvém období, kdy vlci žijí z větru a kdy se člověk zdržuje doma.
Stylem balad Fr. Villona se pokoušelo veršovat mnoho básníků, i Jiří Suchý. - Hodně pro popularitu poezie udělal Mirek Kovařík. Kde je mu konec? Užívá si zaslouženého důchodu?
Francie má láska - procestovala jsem ji od Korsiky po Normandii.
Francois Villon má láska - občas se k němu vracím - Dalo by se toho napsat ještě moc, ale mám dneska ještě nějaké povinnosti a večer zábavu. Zítra poreferuji.

Eduna: Ještě by mě zajímal originál - ty překlady jsou výborné oba, asi se mi víc líbí přebásnění Hrubínovo.

Paul Verlaine
Slyšte, co skladká píseň zpívá - překlad Karel Čapek
Slyšte, co skladká píseň zpívá,
jež pláče vám jen pro potěchu,
jak chvějící se voda v mechu,
tak lehká je, tak zdrženlivá!

Kdys býval znám ten hlas (a milý?),
než nyní zastřený je zcela
jak v smutku žena ovdovělá,
a přece co v něm ještě síly,

a v řasách šlojíře, jež vlají,
jak podzimní je vítr honí,
co skrytou hvězdu pravdu cloní
a srdci v žasu odkrává ji.

A znovupoznaný hlas praví,
že dobro jen je, co nás živí,
že záští a hněv závistivý
po smrti pranic nezůstaví.

O slávě prostých mluví zvroucna,
o zlaté svatbě, blahé něze
šťastného míru bez vítěze,
o nečekání do budoucna.

Přijměte hlas, jenž prostoduše
v oslavu zpívá bez umdlení.
Ba, dražšího nic duši není
než tišit smutek jiné duše.

Bez hněvu duše trpělivá
v očistci snaší tresty časné,
a to, co učí je tak jasné!
Slyšte, co moudrá píseň zpívá.

Tak, pro příště dost poezie, dodám zase jiný žánr.

Jaguška: Poezii mám moc ráda. Sleduji, jak některé básně do češtiny překládají různí autoři. Např. báseň od Paula Verlaine "Slyšte co sladká píseň pěje" je přeložena Karlem Čapkem a další překlad je od Františka Hrubína. Rytmus je zachován, ale překlad je každý jiný. Dám zde obě. Která se vám bude líbit více?

Slyšte, co sladká píseň pěje - překlad František Hrubín
Slyšte, co sladká píseň pěje,
jen pro váš úsměv to v ní vzdychá,
je cudná, lehounká a tichá,
jen voda, jež se v mechu chvěje!

Známý vám byl ten hlas (a drahý?),
teď však jak vdova bez útěchy
je zastřen, ale přes ty vzdechy
zdaleka není bez odvahy.

A v závoji, jenž poletuje,
když vítr na podzim se žene,
skrývá a duši udivené
pravdu jak hvězdu rozsvěcuje.

A ten hlas, opět známý říká,
že laskavost je pravé žití,
čeho se zášť a závist chytí,
že nepřežije nebožtíka.

Též praví, jak je všechno prosté,
o zlaté svatbě něha v oku
a tiché štěstí bez nároků,
jež v míru bez vítěze roste.

Hezké - to neznám.

Protože, trocha poezie, nikoho nezabije. A básničky jsou můj šálek čaje, tak trochu vážněji. Báseň přeložil Karel Čapek - Francouzká poezie nové doby.

Sully Prudhomme
Puklá váza
Na vázu, v niž květ verbén zvadl,
narazil vějíř v doteku,
ba úder ani nedopadl,
zvuk nezradil ho člověku.

Avšak ta lehká rána denně
hlodajíc v tvrdém krystalu
plíživě, jistě, neviděně
obešla vázu pomalu.

Prchla z ní voda po krůpěji,
květ zvadl, vláhy nemaje.
Netuší nikdo rány její.
Netkněte se jí, puklá je.

Tak mnohdy milovaná ruka
se lehce jenom srdce tkne,
tu srdce samo sebou puká,
květ lásky jeho povadne.

Potichu, světem nepoznána,
pláče a dál se rozzeje
hluboká, jemná jeho rána.
Netkněte se ho, puklé je.

opravuji. Knížku ještě měli. Ta čeština, chci toho napsat co nejvíce, nečtu to po sobě a pak to takhle vypadá. Už se to nestane, slibuji, každý příspěvek po sobě pečlivě přečtu. A to jsem byla vyhlášený češtinář i v zaměstnání. Měla bych se stydět.

Jaguška: Když mně jedna spolupracovnice řekla, že si koupila knížku od spisovatelky Ermy Bombeckové, tak jsem si říkala, americká spisovatelka, to budou zase slátaniny. Nakonec mně knihu Povolání: žena zapůjčila a změnila jsem názor. Je to takové povídání na určitá témata. Někdy pouze krátký fejetón, vtipné a občas i dojemné. Hned jsem zaskočila do Knižního klubu. Knížku ještě měly. O té doby jsem si v klubu objednala každou, která vyšla. Něco je velmi povedené, něco méně. Příště dodám zase jiný žánr.

Eduna: Tak ti musím říct, že Erma Bombecková zcela unikla mé pozornosti. To co jsi zde zveřejnila mi dost připomíná Simonu Monyovou - nedávno zesnulou. - Na internetu jsem našla - Erma Bombecková 1927-1996 Ohio USA, matka 3 dětí... Zajímavá baba.

pokračování
A telefon zvonil. A musela jsem odčervit psa. A v deseti minutách zabalit manželovi kufr. Koláč byl v troubě, prodavač kartáčů u dveří, a já jsem jen zamumlala pár otřepaných frází o Abem Lincolnovi a spoustě proher, které ho potkaly, až nakonec na sklonku života byl bohatě odměněn. A potom jsem, téměř nábožně, připomínala: "To patří k dospívání, i vy musíte vyrůst."
Pak tu byly radosti. Chvíle blízkosti ... neobratná objetí, pohled do pološera, když jste zhasínali monoskop, protože usnuly nad prací. Hrdost při pohledu na ně, jak vstanou, když starší lidé vejdou do pokoje, a říkají "Ano, pane" , nebo "Ne, madam", bez vašeho dloubnutí loktem. Zvláštní hřejivý pocit, když zvednou dítě a v jejich očích zahlédnete trochu nostalgie, která tam dříve nebyla. A já si pomyslím sama pro sebe ... tentokrát něžně: Proč už nevyrostete?
Nikdy vám neprominu, pane Matterlingu, že jste nás nevaroval před obdobím paniky. Teď na to ještě není čas. Teď ještě ne. Ještě jsem nestihla všechno. Učila jsem a vychovávala, sbírala ponožky, přišívala knoflíky, a každý den krmila ještěrku těmi příšernými červy .. Na lásku nezbyl čas. O tom to všechno je, viďte? Věděli někdy, čemu se směji? Rozuměli tomu, proč pláču? Nemluvila jsem moc? Neřekla jsem příliš málo? Podívala jsem se na ně vůbec někdy pořádně a viděla je doopravdy? Znám je vlastně? Nebo to byl jen životní úsek, čekání, kdy už konečně vyrostou?
Procházela jsem domem, automaticky jsem sáhla na dveře od ledničky, jenže už byly zavřené. Ohnula jsem se na zem pro ručník, ale ten visel srovnaný na držáku. Ze zvyku jsem uhladila ubrus, i když nebyl shrnutý. Vzala jsem telefon, ačkoliv nezvonil, a s rafinovaností, která už nikoho nemohla oklamat, jsem schovala koláč do trouby.
Pak jsem zakřičela: "Tak co kdybyste už vyrostly?" A ticho, které kdysi bylo plné frustrací, rozčarování a strachu, zlosti, soucitu i lásky, to ticho mi vrátilo ozvěnou: "Už vyrostly ... vyrostly."
Konec

Pokračování
strávit zbytek života čtením Williama F. Buckleye a pěstováním uhrů.")
Trpěla jsem obavami, když dostaly práci. ("Vypadá tak unaveně, jen aby se jí nevrátily ty astmatické záchvaty.") Trpěla jsem obavami, když práci nedostaly. ("Dej na moje slova, je určitě po tvém bratrovi Wesleym, a ten si našel zaměstnání teprve ve triatřiceti.")
A unavený hlas ve mně naléhal: Kdy už vyrostete?
Rodičovství, to je bolest, pane Matterlingu. I rozčarování. To když jsem se sklonila nad svým synem, abych ho políbila na dobrou noc, a on se poprvé ke mně obrátil zády a řekl: "Ahoj!" Nebo když jsem poprvé proseděla v prudkém dešti tři čtvrtiny zápasu (plus třicetiminutovou přestávku na přivítání družstva Railroads) a dostala jsem vynadáno za to, že jsem byla na tribunách jediná matka s deštníkem.
Když mě poprvé ranily větou: "K babičce nepojedu. Je tam nuda." Když poprvé zapomněly na svátek matek a cynicky to vysvětlily: "Tvoje chyba. Tenhle týden si nám nedala kapesný." Když odcházely z domu a poprvé zapomněly říct na shledanou.
Přišel i vztek a zlost. Tuhle stránku jste vynechal, pane Matterlingu. Noci, kdy jsem freudisticky prostírala stůl pro dva. Dny, kdy jsem si připadala jako služka. Dny, ve kterých jsem měla chuť koupit si třeba doutníky a děti poslat do mé oblíbené charity. (Nebo neoblíbené charity.) Dny, ve kterých jsem se k smrti týrala vlastní neschopností. Jaké děti to vychovávám, když nechají křečka umřít hlady? Co je to za děti, když se řehatjí při Madam Butterfly? Jaké jsou, když nám dokážou s vážným obličejem říct, že svět, který podědily, není ani zdaleka dokonalý?
"Viďte, že už vyrostete?"
Ještě jsou tu dny soucitu. Ty byly ze všech dní nejmučivější. Když něha, kterou jsem citila ke svým dětem, ve mně nabobtnala tak, až se mi zdálo, že jestli je hned nepochovám ve svém náručí, určitě vybuchu.
Napůl děti, napůl dospěli, nešťastně tápaly, zvažujíce rozporuplnosti života, pokrytectví, náhlou nezávislost, rady, pravidla a povinnosti.
Náhodné schůzky, na které nikdo nepřišel. Proradnost nejlepšího přítele. Chvíle, kdy je nepřijaly na školu, kdy je šikanovali na vojně, okamžiky, kdy se poct dočkaly jiní. A děti si ke mně přicházely pro odpověď.
Pokračování

Jaguška: Tak tedy ještě jedna Bobecková, než přejdu na jiný žánr. Je to dost dlouhé, takže to bude asi na 3 části.
Kdy konečně vyrostete?
Kdy už konečně vyrostete?
Kdybych tuhle větu jedenkrát vyslovila, musela bych ji milionkrát zopakovat. Je to snad pouze moje představa, nebo jsem vážně strávila život zavíráním dveří od ledničky, vytahováním kapesníků z kapes u kalhot před každým praním, nákupy mléka, sbíráním mokrých ručníků ze země a hledáním ztracených knížek z knihovny?
Pan Matterling říkával: "Rodičovství, to je láska.". (Co o tom věděl? Byl to můj stařičký profesor dětské psychologie a sám žádné děti neměl.) Jak bych si prála na jediný den mít možnost učit ve třídě pana Matterlinga. Jak ráda bych mu řekla, že rodičovství je mnohem víc než láska.
Rodičovství je taková frustrace, že si ji musíte sami prožít, abyste uvěřili. Dokázala jsem si někdy předstvit, že přijdou dny, kdy nebudu mít čas ani se učesat? Rána po večírcích našich potomků, kdy budu vypadat jako tragédka s migrénou? Mohla bych vůbec někdy uvěřit, že tvor tak prostý, krásný a něžný, jako je dítě, mě dožene ke křiku: Patříš do téhle rodiny a přísanám, že s námi strávíš páteční večer a budeš se bavit, i kdybychom tě měli přivázat k posteli!" A žalostný hlásek v mém nitru zaúpěl: Kdy už, proboha, vyrostete?
Rodičovství, to je věčný strach pane Matterlingu. Netušíte, jaký strach, dokud se neposadíte do auta vedle svého syna na jeho první vyjížďce za volantem a neuslyšíte: "Učitel v autoškole říká, že mám jen jeden problém, Pokaždé, když potkám auto v protisměru, jedu na jeho straně."
Padne na vás hrůza. Bála jsem se, když děti zůstávaly doma ("Jednou mi zůstane na krku a budu ho živit ze sociální podpory"), bála jsem se, když byly pryč. ("Jestli zmizel i plyšový medvěd, tak je to jasné. Utekla z domu!")
Bála jsem se, když měly spoustu schůzek. (Nikdy si na náboženství nepovídají do dvou do rána.") Bála jsem se, když neměly schůzky žádné. ("Třeba bychom ty nulky mohly trošičku vycpat.")
Děsilo mě, když měly špatné známky. ("S tímhle ho nevezmou ani na karate.")
Děsilo mě, když měly známky dobré. ("Odpočiň si trochu. Přece nechceš str