Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

no úplně nejlepší je něco jí přikazovat a radikálně řešit a hlavně jí pak nezapomeňte předhazovat, kolik to stálo peněz a jak je nevděčná a co by za to jiní dali
a není pravda, že nebude mít druhou šanci - pokud je tak výrazný talent, jak tvrdíte, pak se prosadí i později, když jí přestanou zmítat hormony - za rok může být všechno jinak. A ona zas bude sedě u klavíru a cvičit a chodit do zpěvu a učit se a nakonec z ní bude jedna z nejpřednějších světových klavíristek nebo operních sólistek. Jen jí nechte ten čas na vybouření a uvědomnění si sebe sama. Pokud má dobrý základ, nic tak hrozného se nestane. Pokud to budete řešit nějak radikálně - zákazy, příkazy, domácí vězení, kontroly - pak by se mohlo stát, že při tomto nutném procesu přerodu z dítěte v dospělého, ji pošoupnete někam, kam v podstatě ona ani nechce, a ani vy nechcete, aby se tam dostala.
Nezapomeňte, že ten proces se jmenuje DOSPÍVÁNÍ, tak ji nechte dospívat.
Hodně štěstí vám všem.

Já si hlavně myslím, že spoléhat na to, že se dnes bude někdo živit hudbou, je pěkná pitomost. Mám bratrance operního zpěváka, několik známých konzervatoristů, jednoho známého dirigenta a všichni došli k závěru, že hudbou se neuživí. Dirigent je bez práce zcela /ono orchestrů tady není zas tolik/, operní zpěvák si přivydělává, kde může, mimo jiné i zpíváním v krematoriu, profesionální muzikanti v hojné míře práskli s profesionalitou a nechali si hudbu jako koníčka. Takže buďte rádi a umožněte dceři, aby měla hudbu jako své hobby. Bude jí v životě o mnoho lépe, než se celý život potýkat s neskutečnou konkurencí, závisí a házením klacků pod nohy (to říkají všichni hudebníci, které znám). Živit se profesionálně hudbou není vůbec nic ideálního. Když budete dceru nutit, klavír jí znechutíte docela. Nechte ji být. Už je skoro dospělá. K hudbě se jednou vrátí a bude jí přinášet velkou radost.

Hrála jsem na housle, vyhrávala kde co, byla jsem ,,talent". Tsss - takových je. Šatičky, střevíčky, zastřihané nehtíčky, bože já to nenáviděla. Ve 14. jsme se šprajcla, měla jsem toho plné zuby, na rozdíl od vaší dcery jsem to tedy ani omylem nedělala ráda. Máti nezmohla nic, skončila jsem - tečka.
Hudbu miluju dodnes, ale na housle jsem už nesáhla a že bych toho litovala?? Ani omylem. Sport mi dal daleko víc, přátele, zážitky, uspokojení.
Nechte ji žít ...............

Moje holčička, když byla malé, milé a přeroztomilé stvořeníčko:
2 roky - milovala jakékoli pomáhání, nejvíc třídění prádla dle barev a cpaní do pračky.
3 roky - mamííí, pojď honem, budem dělat jarní (letní, zimní, podzimní, pondělní, středeční, nedělní...) úúúklid!!! Neustále běhala s dětským mopíkem a s mejčila a smejčila.
4 roky - žehlení, žehlení žehlení, utírání prachu, vysavač!
A vše dělala dobrovolně, s nadšením a elánem a s úsměvem od ucha k uchu.
12 let - nádobí??? Uáááá! Úklid??? Uáááá! Vysavač, prachovka....???? Uááá!!!!

Nechte ji být. Maximálně bych udělala kompromis - ať si vybere 1 činnost z těch, co do té doby dělala a pak 1 činnost, co chce dělat nyní. Bude to 1 - 1, fifty fifty pro obě strany. Je už dost velká na to, aby pochopila, že život JE o kompromisech. Držím palec .

asi Vás nepotěším, ale šance je minimální. Vychovala jsem 4 puberťáky - dvě holky a dva kluky a vím, co to je, když si postaví hlavu. U syna to bylo např. rozhodnutí, že bude vegetarián a ze dne na den přestal jíst maso. Vydrželo mu to asi 5 let a dodnes nejí vepřové a hovězí. Druhý syn si postavil hlavu, že nepůjde pokračovat ve studiu a šel jezdit na kamionce. Teď mi to občas vyčítá, ale sám dobře ví, že s ním v té době nebyla řeč. U holek jsou to spíš problémy s kluky . Prostě se zamilují do kluka, který se k ní nehodí a nenechají si to vysvětlit. Musíme počkat, až na to dojdou samy. Nikdy se nestalo, že by nás někdy poslechly. Syn se s námi kvůli škole 2 roky nebavil. Teď když dojede, tak uznává svou chybu, ale už je pozdě . Pubertou dětí jsme se moc trápili ale nedali si říct a žili si tak, jak bylo v té době podle nich to nejlepší. Bohužel pro nás to byl očistec. . I můj táta říkaval, že puberta je stálé čekání na to, až děti dostanou rozum a je to pravda. Za tu dobu jsem zjistila, že tlačit na děti, přemlouvat je atd, prostě nemá smysl, jen se to tím zhoršuje. Chce to čas a pevné nervy, Vaše dcera na to dojde, že jste měli pravdu, teď záleží na tom, jestli už nebude pozdě. Vím, že jsem Vám moc nepomohla, ale jinou radu nemám.

Dala bych ji vybrat:
roztleskávačka + italština
roztleskávačka + klavír
nic mezi neexistuje, protože peníze vám sice vrátí, ale možná ne celé - vy ustoupíte, ona ustoupí, oba dosáhnete svého.

Jak já holku chápu, dřepět shrbená x let u klavíru, teď se chce protáhnout a nemůže..

Mam dva syny, manžel fotbalista, děda fotbalista (neteř hraje za Viktorku v Plzni).. a kluci se šprajsli, na fotbal nechtějí, chtějí na tenis. No tak mají rakety a zkouší to. A když to nepůjde, no a co? Fotbal je jednouu živit nebude, ale třeba matika jo (a ta je baví oba dva)

být v hudebním oboru špičkou chce velikou dřinu. Konkurence je taková, že by musela být opravdový talent, co se rodí jednou za tisíc let. Jestli taková není a navíc ji to teď nebaví, nemá cenu ji nutit. Jestli jste jí učitele zaplatili dopředu s tím, že ona souhlasila a až teď se zvrtla, nebylo by špatné chtít po ní zpátky aspoň část peněz. Aby si uvědomila, že každý špás něco stojí - to jí pomůže i v budoucnu. No, roztleskávačkou asi do důchodu nebude, já bych ji klidně nechala blbnout. Když nedělá nic horšího...asi se chce předvádět a myslí si, že na tom stojí svět. Je všem na očích, nic provést nemůže. Taky by mohla brnkat na klavír v nějakém baru, to by bylo horší. Je škoda, že se nechce učit jazyk, to je důležitější než hra na klavír, mohla by se tím opravdu živit třeba jako tlumočnice.

Jj, puberta. Čím víc do ní budete hučet, tím víc se šprajcne.
Zkrátka - ať si určí nějakou aktivitu, o kterou sama stojí a té se věnuje.
Myslím, že se časem vrátí ke klavíru a možná i italštině - ale až bude mít pocit, že to chce ona...

Když jsem četla článek, tak mě trochu zarazilo to několikanásobné zdůrazňování jak moc radostně a dobrovolně dcera všechny tyhle aktivity až doteď vykonávala. Jestli ono to nebylo tak trochu dobrovolně a radostně hlavně proto, že to těšilo rodiče.
Dcera se stává samostatnou bytostí, bojuje o nezávislost a obávám se, že donutit jí k nějakým aktivitám, které vy vidítě jako důležité, se nepodaří. Čím víc jí budete tlačit, tím víc se bude natruc vzpouzet. Vím o čem mluvím, v jejím věku jsem taky zklamala rodičovské umělecké i sportovní ambice...našla jsem si vlastní cestu a nakonec se oklikou o pár let později zase částečně vrátila k tomu na co mám talent. Ale bylo to mé rozhodnutí a ne rozhodnutí rodičů. Děti prostě rostou a rodiče mají čím dál tím menší vliv...ale nemusíte ztratit vliv úplně, když se naučíte dceru víc respektovat (i když u toho asi budete skřípat zubama), tak ona možná bude zase víc otevřenější k tomu co chcete vy. Prostě dynamika vašeho vzájemného vztahu se mění, vaše malá holčička roste.

PS: Věřím, že kurzovné (nebo aspoň jeho větší část) z hudebky a jazykovky vám určitě vrátí. Je teprve začátek roku..

Já bych se pokusila získat alespoň nějaké peníze zpět... a dceru bych odhlásila, nechala ji roztleskávat. Je to o sportu.
Vím, že to s ní myslíte dobře, ale ona NECHCE! A pokud se ke zpívání má dostat, tak věř, že to příjde. Vzpomeň si na Susan Boyle, která se prosadila ve svých 47 letech.
Víš, moje děti mají taky veliký talent ve zpěvu (hlasový rozsah více jak 3 octávy, silný hlas), klavír-keyboard, kytara, bubny, dokonce si komponují muziku na PC, textují... ale pracovat v tomto oboru nechtějí. Zatím. A co nadělám, tlačit je tam, kde nechtějí být? Nedají se. Jeden syn pracuje u filmování, ale zvolil si skateboarding a závody aut... další studují technické předměty... čas ukáže více. Prostě jsou na světě lidé, kteří mají široký záběr, mohou dělat skvěle několik profesí a něco jim zůstane jen jako hobby.
Pokud Tě to tedy potěší, tak nezoufej, nejsi sama.

"Je vůbec nějaká šance donutit puberťačku, aby přestala bláznit?" - asi taková jako donutit potrhlé rodiče, co si léčí svoje mindráky a nesplněné sny na dětech, aby to nedělali a nechali ty děti žít - a přestali je vydírat tím, jak se oni obětovali (zaplatili jsme už celý rok atd.)....