Neshodneme se na výchově a je to průšvih
Máme skoro pětiletého chlapečka a prakticky od jeho narození řešíme s manželem rozdílný náhled na výchovu. On zastává názor, že škoda rány, která padne vedle, mně se jakékoli tělesné tresty protiví. Jako dítě jsem bývala často bita a dodnes si pamatuji, jak těžce jsem to tehdy nesla, hlavně na duši. Ani dnes nejsem schopná s mým otcem nějak normálně komunikovat.
Můj muž byl jako dítě prý taky často bit, ovšem jeho pohled je naprosto rozdílný od mého. On zastává názor, že mu to v žádném případě neuškodilo a i náš syn mu prý jednou za jeho výchovu poděkuje. Já si to nemyslím.
Manžel je totiž na syna hodně přísný a náročný, často ho peskuje a na zadek dostane malý snad obden. Já z toho šílím, vadí mi to, nesnáším to. Mnohokrát jsem se snažila manžela přesvědčit, aby se tak k našemu synovi nechoval, ale marně. On si stojí pevně za svým a je přesvědčený, že dělá správně.
Nejhorší na tom je, že po každém výprasku hledá syn útočiště a útěchu u mne, já jako máma mu ji samozřejmě poskytnu. A to mi manžel vyčítá, často na mne kvůli tomu i křičí, prý tím podrývám jeho autoritu. Rodiče prý mají být ve výchově jednotní, jinak z toho má dítě pak akorát guláš v hlavě. Nechce pochopit, že já s jeho stylem výchovy jednotná nikdy být nemůžu a navíc že je pro mne jako pro mámu nepředstavitelné, když bych od sebe měla odehnat dítě, které se ke mně upíná.
Ráda bych pro nás našla nějakou správnou cestu. Uvědomuji si, že to, jak se chová manžel, není správné, i že není v pořádku to, jak se chovám já. Myslím to následné utěšování. Dá se v našem případě vůbec najít nějaká shoda? Taky utěšujete své dítě, když dostane od druhého rodiče vynadáno nebo výprask a vy víte, že ten druhý se zachoval nepřiměřeně tvrdě?
27.9.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 41 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Neshodneme se na výchově a je to průšvih
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jsem submisivní typ, ale jakmile manžel vyjel proti synovi a hrozil výprask (z mého pohledu za kravinu), stala se ze mě krvelačná šelma. Výchovné plácnutí v momentě, kdy syn např. zdrhal na cestu aj. bylo v pohodě, ale když si muž léčil svůj vztek na dítěti, to jsem nebrala.
.gif)
U takových sporů by se měli vyjádřit vždycky obě strany takže se k tomu nechci vyjadřovat
...máme to u nás hodně podobně jako píše caira
.gif)
Riki: Přesně tak.. mam dva syny a obas si aky říkám.. škoda rány... ale je to jedna dvě rány přes prdel
a fakt nevíme, jak zlobí a co miláček dokáže
caira: no, tím, že nevíme, proč mladej dostává, a jak moc, tak se k tomu moc dodat nedá. 
Už jsem viděla pětileté chlapečky pěkné sígry, u kterých jedna až dvě na pozadí byly nanejvýš žádoucím usměrněním, ale i pětileté chlapečky vzorné slušňáky, co si hrajou s autíčkama a člověk o nich neví. Škoda, že tací nebyli i ti moji 
o těch jsem věděla celkem dost, ale zas v porovnání s tím, co se leckde dočtu, jsem si vlastně nemohla stěžovat. 
Riki: 
anebo tak...
No, jestli už se to dopracovalo tak daleko, že se s robátkem po dobrém nic nepořídí a když nedostane na zadek, dělá cirkus, neposlechne a vzteká se, tak se tatínkovi ani nedivím. Ono je dneska v módě omlouvat dětičky všemi možnými dysfunkcemi a poruchami, a aby se nenarušil vývoj osobnosti, tak se pro jistotu zapomenou vychovávat. Což nutně nemusí být tento případ. To ovšem nevím, a tak se do výchovného poradenství nehodlám plést, na to jsou jiní a placení lidi. Studovali na to. Takže pouze dodám, že jsem potomky neutěšovala, protože pokud kdy dostali na zadek, a to bylo tak zřídka, že by mi na spočítání stačily prsty jedné ruky, dostali ode mne. A zasloužili si to. Takže utěšování by bylo kontraproduktivní. Jejich otec byl toho názoru, že co řekla maminka, to platí, pokud si nebyl jist, co maminka řekla, nebo mu to synci podali nějak nedůvěryhodně, nebyl línej se mě zeptat, jestli jsem to fakt takhle řekla a rozhodla, a bylo vyřešeno. Spory o výchovu se vedly v nepřítomnosti dětí, a zas nebyly tak dramatické. Je pravda, že poté, co jsme se rozešli, občas se výchovné směry rozcházely, když byli synci u tatínka, měli leccos dovoleno, nad čím bych přinejmenším pozvedla obočí ale to je holt přirozený života běh.
my jsme děti nikdy nebili, jen občas dostaly na zadek když byly malé, ale to bylo spíš symbolicky. Pouze jednou jsem dala facku synovi, který už byl větší a a ten to okomentoval "Jen si posluž, když myslíiš že ti to pomůže" . Mě táta taky nikdy nebil, jen jednou jsem dostala facku a to proto, že jsem mu lhala do očí, takže zaslouženou a pamatuji si to dodnes. Já bych taky děti před bitím bránila, ale podle mě máte na tom vinu oba. On, že je syna tak bije a ty, že se ho zastáváš. Je pravda, že jsi máma a bolí tě to víc, jak syna, ale budeš muset udělat něco pro to, aby syn nebyl bitý. Prostě mu nedovol, aby syna bil. Ten malý z toho musí být zmatený. Od táty dostane- ten je zlý, maminka ho pohladí - je ta hodná, pak se kvůli tomu pohádají a jediný kdo to odnese je on. Pokud tě má manžel rád, tak by měl v něčem ustoupit a dát mu na zadek, jen když je to opravdu nutné a ty pak ale nesmíš syna utěšovat.
Otázka je, zda dítě dostane dva výchovné lepance na prdel anebo je bito jako žito.
Naši klcui, když "mají své dny" by mohli být biti denně. (za bití považuji jednu přes prdel, ta je u nás výchovně dostačující) Abych kluky cíleně minutu mlátila přes zadnici, to fakt NEE.
Takže záleží na tom:
PROČ se to tak děje?
To víš, jestli malý pochopil, že ho bráníš a lituješ po každém lepanci... byla bych na místě otce taky bělá vzteky. Oni pak děťáka brzy vycítí, jak se věci mají - že problém ON-Otec se díky matce přesune na boj MATKA-OTEC a on si může zlobit jak chce a defact z vás dělá pitomce z obou.
Výchovně se nechováte ani jeden, asi jste pár let kašlali na výchovu a teď to chcete spasit.
Pokud kluk neúnosně zlobí a nerespektuje požadavky : na úklid, na sklidnění se apod.. a následně po napomenutí neposlechne a pak dostane jednu na prdel (a i kdyby dvě), stojím na straně manžela: ano, pak podrýváš jeho autoritu.
Jako rodiče máte být jednotní , a pravidla si stanovte vy dva - budete muset ustoupit oba.
Ty se asi budeš muset smířit, že chlapeček občas, když to bude neúnosné, jednu slízne (a ty ho pak prostě nebudeš utěšovat).
A TVůj muž ho prostě nebude bít jako žito (pokud to teda dělá... což nevíme, jeho názor neznáme), protože jinak existuje telefon na linku bezpečí, kulk jde za rok do školy a není pro něj poblém se pochlubit modrou prdelí ve školce...
To co děláš je velmi špatné, vyřídit si to musíš s manželem, nikoliv tímto způsobem. Každý extrém není dobrý, řezat jej za každou maličkost, ale zrovna tak nechávat vše bez trestu, prostě ona zlatá střední cesta a hlavně důslednost v tom co řeknete oba synovi, vést ho k povinnostem již v tomto věku, umět pochválit, když to zaslouží a když už dostane na zadek musí vždy vědět proč.
... když poprvé si toto můj muž dovolil, okamžitě jsem na něho ostře vyjela... ještě jednou a zabiju Tě já. ... 
ne že bych to měla v plánu, ale zabralo to a od té doby byl v tomto směru, alespoň přede mnou, klid. A děti se raději držely poblíž mě... ony neměly problém, ale měl ho on sám.
Promiň, ale jen blbec musí všechno řešit nářezem. Výchova je ve vysvětlování, učení, zkoušení... a učený z nebe nespadl. A dítě dokonalé už vůbec ne.
Být na Tvém místě, protože jsi zanedbala několik let a svoji neschopnost postavit se manželovi, řešíš zastáváním se syna (komu se chceš zalíbit?), určitě bych zkusila výhružky... že dítě to může říci kamarádům, dostane se to na sociálku a může to skončit odebráním dítěte... To opravdu chceš? Pokud ne, tak se neboj a buď zrovna tak tvrdá jako je on. Jsi matka. 
Já bych děti před takovým otcem bránila - pokud možno předem, aby k fyzickému trestu ani nedošlo. To, že ho necháš seřezat a pak ho utěšuješ, mi přijde takový alibismus.
Zkus se manželovi někdy opravdu postavit s tím, že to přehnal a že takový trest nepřipustíš, abys opravdu vymezila hranice - to, co provozuješ je polovičaté řešení, které dítěti nijak nepomůže (stejně dostane nářez) a jen vede k hádkám a diskuzím mezi vámi. Utni diskuze a je to. Na rovinu a na tvrdo.
