Jak máme říct adoptovanému dítěti pravdu?
Stojím před velice závažným rozhodnutím a nevím, jak se správně zachovat, abych své malé holčičce nějak neublížila. Ani psycholog mi nedokázal jednoznačně poradit, rozhodla jsem se proto, že zkusím svůj příběh napsat na tyto stránky, možná mi postřehy zdejších čtenářek pomohou.
Je mi 37 let, mám čtyřletou dcerku. Respektive máme, žijeme s manželem ve velice spokojeném vztahu, který nám před třemi a půl lety obohatila naše vytoužená holčička. Vlastní děti jsme mít nemohli, roky jsem se léčila, bohužel bezvýsledně. Po dlouhém uvažování jsme se rozhodli pro adopci a po nekonečných peripetiích a čekání bylo naše úsilí korunováno tím nejkrásnějším dárkem. Když jsem poprvé držela v náručí tehdy tříměsíční Janičku, cítila jsem se neskonale šťastná a věřím, že mé pocity byly téměř totožné s těmi, které prožívá každá žena po porodu.
Naši holčičku oba dva s manželem doslova zbožňujeme. Je úžasná. Zpočátku jsme sice řešili udivené pohledy okolí i velice nejapné narážky, ale většinou si všichni brzy zvykli. Janička je totiž Romka. Bylo nám hned zpočátku jasné, že jednou přijde chvíle, kdy jí budeme muset říct o jejím původu pravdu. Až dosud jsem to moc neřešila, užívala jsem si své mateřské štěstí. Jenže čas je nemilosrdný a Janičce budou za chvíli čtyři roky. 
V září nastupuje do školky a je mi jasné, že do té doby by měla znát pravdu. Jinak se o to postarají ostatní. I malé děti si všimnou, že má naše dcerka tmavší pleť než my.
A my teď s manželem stojíme před velice těžkým rozhodnutím. Víme, že musíme Janičce vše povědět, víme, že k tomu musí dojít velice citlivě a ohleduplně. A jsme v koncích. Připadá nám totiž, že ať to řekneme jakkoli, vždycky to bude pro Janičku rána. Napadlo nás zaonačit to do nějaké pohádky, ale tady si zase nejsme jistí, že by to malá správně pochopila.
Chodím si sem na magazín číst už roky. Je jeden z mála, kde dokážou čtenářky ostatním opravdu poradit a nad daným problémem se zamyslet. Bez výsměchu a zbytečného moralizování. Proto jsem se rozhodla požádat vás o radu i já. Jistě chápete, že vzhledem k tomu, že je moje dceruška Romka, mám obavy psát o tom kamkoli jinam. Ošklivých reakcí a odsuzujících poznámek jsme si užili opravdu hodně.
Ráda bych vás, čtenářky, poprosila – nenapadá vás nějaká vhodná forma, která by byla únosná pro čtyřleté dítě? Jak máme naší Janičce říct, že vlastně „není naše“? Všem vám předem moc děkuji.
25.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 43 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak máme říct adoptovanému dítěti pravdu?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
hlavně nelhat.Řekla bych, že se vám nemohlo narodit miminko,tak jste se šli podívat do domečku,kde bydlí děti,které maminku nemají.Ona se vám moc líbila a tak jste si ji vzali domů.Chtěli jste jen ji a nikoho jiného.Vůbec bych nezmiňovala,že měla nějakou maminku,která ji nechtěla nebo ji nemohla vychovávat.Tohle je asi na řešení v pozdějším věku.Hlavně zdůrazňovat,že jste ji a jen ji chtěli a máte ji rádi.A teď si jdu přečíst diskusi...
ehm, taky by to šlo vzít pozitivně jako optimální způsob jak si pořídit dítě a nerodit
Nedělejte z toho tajnosti, netvařte se, že je to něco nenormálního o čem se nemluví, naopak, měli jste se o tom bavit už dávno, dítě to pak vezme jako fakt o kterém není potřeba přemýšlet.
Rady tu už padly, malé dítě to nebude brát nijak tragicky , ale zařadí si to mezi informace jak svět funguje.
A pozor na to, abyste to neřekli jednou a pak počítali s tím, že už to dítě ví a vůbec o tom nemluvili. V tomhle věku to pro ni není žádná zásadní infomace, takže ji klidně zase zapomene a za pár let to pro ni stejně může být šok a vyčte vám, že jste jí nic neřekli, což se stalo známým. Mělo by se o tom mluvit naprosto přirozeně, aby to taky jako přirozené brala i později a dokázala se bránit ,když jí tím někdo bude chtít ublížit.
Ten psycholog je opravdu nějaký zvláštní, tohle je jedna z věcí, ve které by měl být chopen poradit.
Doporučuju navštívit tu diskuzi o adopci na rodina.cz, jsou tam lidé,kteří mají romské děti, mají kušenosti is odrostlejšími, takže dokážou poradit v situacích,které teprve nastanou.,
.jpeg)
Viv :o) - 25.6.2010 9:43 - moc hezky napsáno
majucha - 25.6.2010 10:06 - souhlas
A taky bych asi nepoužívala slovo maminka a tatínek pro ty biologické rodiče. Pro holčičku musí být jasná a jediná maminka ta současná, takže já bych spíš volila slova, že se narodila jiné PANÍ.
dadka: tím "maminka byla nemocná" bych se trošičku bála operovat, to dítě by si to mohlo přebrat tak, že až se maminka uzdraví, zase si ji vezme zpátky a tady je jen na přechodnou dobu 
.gif)
Na diskuzích o náhradních rodinách je toho hodně. Od malička říkat,že je "z domečku", případně mají i udělaná alba jak si nesli dítko domů a ujistit,že si vybrali právě jí, protože byla nej nej nej 
popřípadě jeďte se tam podívat, spojte povídání s výletem a jednoduše vysvětlete, že jí prostě nosil v bříšku někdo jinej a vy jste hrozně rádi, že jí máte..Držím palce 
Nedělej si starosti, řekni jí to na rovinu. Čím jsou děti menší, tím snáze to přijmou. Moje kamarádka taky řekla svojí adoptované dceři, ještě než šla do školy, že je adoptovaná, že se narodila jiné mamince, ale maminka byla nemocná a tak si ji vzali oni, protože byla moc krásná a roztomilá a hned jim padla do oka.
a jeste neco, urcite bych pri tom vysvetlovani a vlastne nikdy pred malou nepouzivala formulaci "nejsi nase" i kdyz biologicky to tak je... proste je vase a hotovo...
Drzim palce, at to probehne hladce
Jednou jsem cetla v nejake diskuzi, jak na to sla jedna rodina. Kdyz se dite vyptavalo jak se rodi deti atd. tak se te prilezitosti chytili a rekli mu co a jak... pak rekli, ze oni takhkle mit deti nemohli a tak se rozhodli, ze si vyberou miminko, co maminku nema... a pak mu rekli, ze prisli do kojenaku a tam bylo hodne miminek a tam prave si vybrali jeho, protoze ho moc chteli...
Me to prijde hezky, vlastne tomu diteti rict, ze jste ho chteli, ze jste si mezi jinyma detma vybrali prave jeho... ja bych na to sla asi touto cestou...
.jpg)
Čím je menší, tím to bude menší rána. Malé děti tyto věci berou celkem dobře, možná proto, že je ještě neumí domýšlet do detailu. Takže bych neotálela. Jak se narodí dítě, to už jste možná probírali a jestli ne, vzala bych to při jednom a přitom mezi řečí řekla něco o tom, že ona se narodila jiné ženě, která se o ni nemohla starat a že jste si ji vybrali, protože byla nejkrásnější a nejmilejší ze všech miminek
.jpg)
Moje bývalá kolegyně před mnoha lety adoptovala dvouletou holčičku. Trápila se úplně stejně jako autorka článku, jak jí to má říct. Když už do začátku školní docházky zbývalo jen půl roku, odhodlala se k tomu. Vzala knížku pro děti, kde bylo ilustrováno těhotenství a zrození dítěte, listovaly spolu v té knížce a když došly k velkému bříšku, ve kterém bylo miminko, tak kolegyně řekla. Víš, ty jsi tenkrát nebyla v mém bříšku. Byla jsi v bříšku jiné paní, která ale měla už moc dětí a už se o tebe nemohla postarat. A my jsme nemohli mít děťátko, tak jsme si tě vybrali a jsme moc rádi. Holčička nic neřekla a otočila stránku dál. Kolegyně z toho byla trochu vedle, tak tu stránku otočila zpáty a říká: Víš, co jsem ti před chvilkou říkala? "Jooo, mami, vím, byla jsem v jiném břichu..". A bylo to. Nikdy s tím už pak žádný problém neměli... Dnes je té holčičce už přes 20...
Rozhodně to říct co nejdřív, synův kamarád je taky adoptovaný a věděl to už před nástupem do školy. Jak to říct, to netuším, sestřenice má taky adoptované děti, dvojčata, ale jsou to ještě kojenci, takže ji to teprve čeká.
Přeju, aby vám vše s dcerkou vyšlo a nedopadlo to špatně jako v rodině jednoho vzdáleného příbuzného, kterého adoptovaný syn nakonec několikrát s partou vykradl.
dalusa: tos napsala moc hezky.
jarla: Boučková napsala knihu Rok kohouta, o adopci romského chlapce
