První den v první třídě. Zavzpomínejte si.
Když jsem byla malá, strašně jsem se těšila, až se ze mě stane „velká“ školačka. Záviděla jsem svému staršímu bráškovi aktovku a penál, i to, jak sedí nad sešity a smolí úkoly. Byla to pro mě známka toho, že už je opravdu velký.
Když nastal čas, abych i já zasedla do školních škamen, nemohla jsem se dočkat. Stále dokola jsem kontrolovala ořezané tužky a pastelky v penále, zkoušela, jak mi sluší aktovka... A těšila se, až nadejde vytoužený den D.
Dočkala jsem se. Ale vše dopadlo úplně jinak, než jsem si představovala, a nevydařený začátek toho nejdůležitějšího školního roku jsem pak za sebou táhla jako balvan po celých deset měsíců.
Prvního září jsem totiž místo s aktovkou do školy nakráčela s angínou do zdravotního střediska. Zatímco děti se pomalu seznamovaly se školním prostředím, slavnostně přebíraly Slabikáře a potřeby na výtvarnou výchovu, já jsem doma se zábalem na krku polykala antibiotika a ronila hořké slzy.
Po třech týdnech jsem se konečně dočkala. Starší brácha mě čapnul pod křídlo a vedl poprvé do školy. Když jsem se zmateně prodrala hučící šatnou, odvedl mě do mé třídy a zmizel jako pára nad hrncem. Jediná jistota, někdo, kdo mi byl blízký a koho jsem znala, mě opustila a já byla vržena přímo do jámy lvové.
Šokovaně jsem stála u dveří a zírala na své budoucí spolužáky. Neznala jsem nikoho. Děti, které se mnou chodily do školky, patřily do jiné třídy. Pocit zoufalství a ztracenosti násobilo ještě to, čeho jsem byla svědkem. Až na pár výjimek se všechny děti „bavily“ tím, že se posmívaly uplakané brýlaté holčičce, která byla navíc trošku oplácanější. Kluci i holky se předháněli, kdo dokáže na její adresu říct peprnější a urážlivější výrok.
Bylo mi nanic. Nohy jsem nedokázala odlepit ze země. Bála jsem se vejít dovnitř a zařadit se mezi tu rozjívenou smečku. Z tohoto stavu mě vytrhl až hlas soudružky učitelky: „Co tady děláš? Jak to že už nejsi v lavici?“ Tón nezněl ani trochu mile a příjemně. Slzy se mi rozkutálely po tvářích a vysoukala jsem ze sebe, že jsem dneska ve škole poprvé. „Aha. Tak pojď. A přestaň brečet!“ Chytla mě za rameno a posadila do předposlední lavice. Samotnou.
Pak ještě rychle vyběhla, přinesla mi učebnice, sešity a všechny pomůcky, které tehdy děti ve škole dostávaly, bleskově mi udělila pokyny co a jak, přičemž mi říkala příjmením, a začalo vyučování.
Nestíhala jsem. Už nevím, co se tenkrát probíralo; jediné, co si pamatuji, je, že jsem měla utkvělý pocit, že vůbec ničemu nerozumím. Soudružka učitelka kladla nějaké úplně nesrozumitelné dotazy, děti třepetaly ručičkami a já seděla jako tvrdé „y“. Žádné laskavé uvedení mezi děti, kdy by jim třeba řekla, jak se jmenuji, že jsem byla nemocná a aby mi pomáhaly...kdepak. Spadla jsem do toho rovnýma nohama a pěkně natvrdo.
Je zajímavé, jak někdy dokáží chod příštích událostí ovlivnit i úplné maličkosti. Nejenom že jsem neměla šanci zapadnout do kolektivu, ale několik prvních týdnů jsem byla stále „ta, která ničemu nerozumí a které se musí všechno opakovat“. Strašně jsem se styděla, protože kdykoli jsem se na něco zeptala, třída propukla v hurónský smích. Pak už jsem se radši neptala, abych se uchránila výsměchu, ale důsledkem bylo, že jsem zadání nepochopila správně a pak se na mě zase zlobila soudružka učitelka.
Připadala jsem si jako v pasti. V druhém pololetí se situace začala postupně normalizovat, ale stejně to nebylo ono. Do školy jsem nechodila ráda, vůbec jsem se tam necítila dobře. Až od druhé třídy začalo být konečně všechno v pořádku a já jsem zjistila, že ostatní děti jsou docela fajn, našla si kamarádku a vše špatné bylo téměř zapomenuto.
Přesto na svou první třídu nevzpomínám ráda. Z dnešního pohledu už vím, že chyba nebyla ve mně, ale tehdy jsem si to tak rozebrat neuměla. Kdybych ve svých šesti letech znala slovo mindrák, určitě bych si říkala, že mám na nějaký pořádný právě zaděláno. Neschopná, nechápavá, odvržená holčička...
Jaké jsou vaše vzpomínky na první školní den a rok? Doufám, že trochu veselejší než ty moje.
28.8.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 44 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - První den v první třídě. Zavzpomínejte si.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
I přesto,že to byl jistě pro mě šok,si to nepamatuji
tak první školní den si moc nepamatuji, ale utkvěly mi v hlavě stará lavice se sklápěcím sedátkem, kalamář v lavici pod víčkem a na psaní nám pod bradu dávali plechový krabice od sunaru, pak si ještě vzpomínám na cvičení ruky s barevnou drátěnkou
Johanka74: Podle měv tomhle musí být určitá rovnováha. Já měla v první a druhé třídě učitelku krávu, která neuměla být spravedlivá a neuměla nás děti respektovat, když se někdo jakkoliv vymykal průměru, bylo to automaticky špatně. Máma se s ní za ty dva roky několikrát pohádala, ale to já jsem se dozvěděla až mnohem později (někdy na gymplu). Dodneška si tak pamatuju, jak jsem se cítila mizerně, když jsem přišla ze školy s nějakou křivdou a doma se mi nedostalo zastání a pochopení (tak jsem to tenkrát vnímala, že si to máma ve skutečnosti šla s onou učitelkou vyříkat, jsem nevěděla), ale poučení o tom, že paní učitelku musím poslouchat. Dost to poznamenalo můj vztah ke škole a vlastně i k rodičům a k autoritám obecně, bohužel.
Jinak na úplně první školní den si nepamatuju. Na první třídu mám uchované hlavně negativní vzpomínky. Až ve třetí třídě, když jsem udělala přijímačky do jazykové třídy, jsme dostali učitelku, kterou jsem měla ráda a která nám dala velmi dobré základy, i když párkrát taky šlpla vedle. No a víceletý gympl, tam už to bylo kus od kusu, jako všude.
Milda3: jo a přes tu ruku dala tý holčičce (Zdenička) proto že se drbala ve vlasech a měla mít ruce vzadu
Johanka74: tak to já jsem si to ve druhé třídě dovolil tý jakoby učitelce říct do očí že je kráva a jestli mě uhodí že jí to vrátím,jak tu někdo psal museli jsme sedět s rukama za zádama a za sebemenší blbost nás mlátila přes ruce pravítkem,že někdo nemohl ani udržet pero,její dceři Evě všechno procházelo a i když nebyla špatná tak s ní nikdo nekamarádil,jednou holčičce s kterou jsem kamarádil a měl ji rád,dala pravítkem 3 x přes ruku a ta brečela tak jsem vylítnul a řekl jí to co jsem psal nahoře,nedovolila si nic,ale přeřadili mě do školy do Solnice,už tam chodila do 6 té třídy má starší sestra,kde si pan ředitel myslím že Rufl usmyslel že ze mě tu vzpurnost vymlátí a při prvním malém provinění si mě vzal s družinářkou do ředitelny a začal mě tam takovým velkým pravítkem mlátit,hlava nehlava,na spáncích mě vykroutil vlasy,že mi z toho tekla krev a družinářka hlídala dveře abych nemohl utýct,ze stolu se mi podařilo vzít takovou tu kolébku co se s ní sušil inkoust a s tou jsem praštil ředitele do hlavy a vrhnul jsem se ke dveřím a odstrčil tu babu a utekl jsem ze školy do práce za mámou,bylo to kousek automobilka Janečka,vrátný mě znal,ale nemohl mě poznat jak jsem byl zřízenej,mistr mámě dovolil aby nás zkušební jezdec pan 4tvrtečka odvezl na okresní oddělení SNB do Rychnova n/Kn kde mě do večera několikrát vyslíchali,ostříhali do hola a fotily boule a vytrhané vlasy na hlavě a večer mě odvezli domů,pan ředitel dostal u soudu dva roky natvrdo,ale od nástupu do věznice ho zachránila amnestie k 10 sátému výročí osvobození Československa Rudou armádou,stejně jsem mu slíbil až budu velký,že mu to vrátím,no tělesně se to nestalo protože zemřel o prázdninách v roce 1962 kdy jsem vyšel školu,ale stejně jsem mu po pohřbu když hrobník začal zahazovat rakev jsem se mu na rakev vychc..l,dnes vím že to byla blbost,ale tenkrát mě to hodně pomohlo a cítil jsem velké zadostiučinění
Jaguška: jestli jste končila školu v r.62 tak jste jako já chytla první povinnou devátou třídu,já byl kvůli tomu naštvanej,do první jsem šel v r.53
.jpg)
Johanka74: Přiznávám se vzpomínkou na třídního mého synka mezi 7 a 9 třídou-že jsem mu mnohokrát doporučila,ať si myslí že je kretén /neb byl/ ale ať drží kušnu a nekouká mu ta myšlenka z očí..
První den si nepamatuju,ale paní učitelku Kaprovou z první a druhé třídy ano-byla hodná ale taky nás uměla zkrotit.Já si pamatuju za co jsem dostala dva černé puntíky -neměla jsem natříhané písmeno T do desek,a skákala jsem panáka mezi lavicemi 
.gif)
mam-ča: Je to fakt, my jsme si nedovolili ani doma říct,že je učitelka kráva, i když třeba byla, protože bychom dostali pár facek. Dnešní dítka to (v mnoha případech) slyší doma od rodičů a pak se podle toho chovají ve škole. Ach jo, neřešitelná situace..?
.jpg)
Kozoroh18: ANO máš pravdu vše je jak se chová učitelka ,učitel to není povolání ,ale poslání a musííí Tě to bavit né učit z musu vím o čem piši je to tak se vším 
Teda Marylko řeknu ti, že ta paní učitelka se asi vůbec nedovedla vžít do dušičky děvčátka, které je vykulené ze všeho, co se ve třídě děje a především...je samo. Měla tě představit, říci dětem, že jsi byla nemocná a že ještě neznáš, jak to ve třídě chodí a posadit tě třeba k nějakému klukovi, který by tě v prvních dnech "jakoby" ochraňoval, aby ses cítila bezpečně.
Johanka74: Nás bylo ve třídě 40 a všechny nás učitelka zvládla a uměla naučit. Když koukám na školní fotky vnoučat, je jich ve třídě 18 a nemají základní znalosti. Nevím, čím to je.
Johanka74: Víš, my jsme ale měli respekt k učiteli a vyžadovala se bezpodmínečná kázeň.
Dnes to je jinak.
Synova přítelkyně učí na 1. st. ZŠ. Ve třídě má JEN 18 dětí, z toho 6 Vietnamců, jednoho Číňana a dvě děti, které mají "osobního asistenta". Další dvě děti mají z PPP potvrzení, že jsou hyperaktivní...
A pak v tomhle blázinci uč !
Odpoledne se ještě věnuje těm malým "šikmoočkům", protože jejich rodiče neumějí česky, takže paní učitekla s nimi dělá úkoly.
Číňánek je zase vychováván jako "malý Budha", všechno smí, nic nemusí...a když na konci roku dostal ředitelskou důtku, musela si to škola nechat přeložit do čínštiny, aby tomu rodiče porozuměli. 
Jaguška: To je hezký 
Já jsem "Husákovo dítě" a taky nás bylo ve třídě ke 40. Zrovna nedávno jsem četla, jak kvůli financím budou přeplněné třídy, že budou muset učitelé zvládat AŽ 34 dětí a jak to bude mít velký vliv na vzdělání těch dětí, když se jim učitel nebude moct individuálně věnovat. Tak nevím, za nás to šlo a furt mi připadá,že jsme se toho učili a naučili mnohem víc než současní žáci 
Na první třídu mám krásné vzpomínky, hlavně na paní učitelku Žáčkovou. Zpětně si uvědomuju, jak byla moudrá, když mě dokázala důkladně zaměstnat, abych nezlobila. Stejně jako moje děti, jsem byla hyperaktivní číslo, a před nástupem do školy jsem uměla číst, psát i počítat.
Do druhé třídy jsem už nastupovala jinde, úča byla baba princmetálová, co mě celý rok dusila, ačkoli věděla, že spolu se sestrou flikujeme domácnost, protože maminku jsme měli dlouhodobě v nemocnici.
Baba učitelka mě zesměšňovala před třídou, když jsem třeba neměla vyžehlenou sukni. Bylo mi osm a ségře 12. Moc jsme to neuměly a tatínek byl z generace mužů, co dokázali spálit i čaj.
Pak nás tatínek radši"rozdal" po tetách, takže během školní docházky se mi podařilo celkem 6x změnit školu.
Díky tomu nemám žádné kamarády ze ZDŠ.
