Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zajímaly by mě názory čtenářek na problém mé sestry. Ona to zatím jako problém necítí, ale já si myslím, že všeho do času. Dosud je ve fázi zamilovanosti a poblouzněnosti a nevidí, co by v zájmu ochrany vlastního duševního zdraví vidět měla.

Je jí 22 let a téměř rok chodí s mužem o deset let starším. Na tom není nic moc divného, věkový rozdíl to není tak velký. Problém je spíš v tom, že její přítel se k ní chová jako otec nebo starší bratr. Zkrátka a dobře se rozhodl, že ji převychová k obrazu svému. A my (celá její rodina) jen nevěřícně zíráme, jak se z veselé a sebevědomé dívky stává uzlíček nervů, který si není jistý vůbec ničím, co udělá. Vždy je to totiž špatně. Alespoň dle mínění jejího partnera.

Situace se prudce zhoršila před několika měsíci, kdy spolu začali žít v jeho bytě. Jana tam nesmí s ničím hnout, nic udělat podle svého. Byt smí pouze užívat a samozřejmě uklízet, ale kdyby chtěla koupit novou dečku na konferenční stolek, se zlou by se potázala. On totiž nejlépe ví, jak má co vypadat, fungovat, co k čemu nejlépe ladí. A cokoli, s čím přijde Jana, opovržlivě smete. Také ji neustále kontroluje. Podle toho, co mi sestra vypráví, nabývám dojmu, že žije s psychopatem, protože to, co dělá, podle mě není normální.

Myslím, že ji postupně zpracovává k absolutní závislosti a poslušnosti. Chce v ní vzbudit dojem, že bez něho by byla nemožná a neschopná. Nechápu, jak si to může nechat líbit.

Jen pro ilustraci: On je velký pedant na pořádek, takže vyžaduje poctivý každodenní úklid. Jakmile není něco tip ťop, spustí sáhodlouhou přednášku. Každé jídlo, které Jana uvaří, podrobí důkladné kritické analýze. Prý je to potřeba, aby si uvědomovala, jaké dělá chyby, a mohla na nich pracovat.

Když jsme někdy o víkendu všichni společně u rodičů na venkově, musím se hodně ovládat, abych po něm nevyjela. A nejen já, i naši. Snažíme se respektovat, že je to její přítel, že si ho vybrala, ale věřte, že se v nás vaří krev. Občas to stejně nevydržíme a jakoby humorně si rýpneme. On se vždycky urazí a Jana se přidá na jeho stranu. Nechápeme, jak je možné, že to nevidí. Dojíme třeba společný oběd a sotva cinkne poslední příbor na talíř, Petr už Janu sekýruje: „Tak snad umyješ nádobí, když maminka uvařila, ne?“ Nepřejte si vidět, jak se zatvářil, když jsem mu řekla: „A ty ho utřeš, viď?“ Kdyby mohl pohled vraždit, už bych byla po smrti.

Je toho víc, připadá mi, že ta holka s ním nemá chvíli klidu. Je schopen jí dělat kázání jako: „Kdyby sis každý večer přemáchla kalhotky v umyvadle, neměla bys tolik špinavého prádla za týden.“

Jsme z toho nešťastní. Podle nás se Jana žene do záhuby. Nedej bože, aby s ním měla dítě. Jenže ona je jak hluchá a slepá, jakékoli naše rady a upozornění odráží a tvrdí, že se jí nemáme plést do života.

Já vím, že pomoci lze jen tomu, kdo o pomoc stojí. Přesto mě to moc trápí. Nerada bych svou sestru v budoucnu viděla jako týranou ženu, která ztratila poslední zbytky sebedůvěry. Podle toho, jak se její přítel chová, k tomu spěje.