Po smrti maminky přestal tatínek žít
Dělám si velké starosti o svého tatínka, kterému je téměř sedmdesát let. Od doby, kdy zemřela maminka, ztratil zájem o cokoli, uzavřel se do sebe a jakékoli naše snahy o nějakou pozitivní změnu v jeho životě odmítá. Zpočátku jsme to chápali, ale od smrti maminky je to už rok, myslím, že by se měl dát trochu dohromady.
Naši spolu prožili v podstatě celý život. Brali se, když jim ještě nebylo ani dvacet. Museli. Postupně jsme se narodili my, tři sourozenci. Já a mí dva starší bratři. Měli jsme hezké dětství, i když materiálně ne nějak extra zajištěné. Ale to nám nikdy nevadilo. Co nám rodiče nemohli dopřát finančně, vrchovatě vynahrazovali hromadou pozornosti, společnými výlety a dovolenými. Vzpomínám ještě dnes, jak jsme si vždycky večer všichni místo televize povídali a diskutovali na různá témata.
Když jsme se s bratry osamostatnili, zůstali naši sami a jejich vztah by jim možná mohl kde kdo závidět. Chovali se k sobě moc hezky, ohleduplně, s porozuměním. Postupně, když se jim začaly ozývat různá zdravotní omezení, pomáhali si, jak jen mohli. I my jsme jim byli hodně nápomocni, v posledních letech jsme jim v podstatě na střídačku vedli domácnost, zajišťovali velké nákupy a úklidy, často je navštěvovali.
Pak maminka zemřela. Bojovala s rakovinou a nevyhrála. I když jsme na to byli svým způsobem připraveni (dá-li se něco takového vůbec říct), bylo to pro nás všechny hrozné. Jakoby z nás všech odpadlo kus nás samotných. Maminka najednou nebyla.
Nejvíc její ztrátou utrpěl tatínek, což je asi pochopitelné. Byli na sebe doslova napojení, dýchali jeden pro druhého. Najednou zůstal sám a propadl se do hluboké deprese. Snažili jsme se ho nějak rozptýlit, hodně ho navštěvovali, nabízeli mu, aby na nějakou dobu šel bydlet k nám, ale on o nic takového nestál. Pořád jen plakal, seděl v křesle a stále se díval na maminčinu fotografii. Bylo a je strašně bolestné vidět svého tatínka takto zlomeného.
Už je to rok a jeho stav se nelepší. Zkoušeli jsme všechno možné. Vylákat ho na výlet, na návštěvu. Nosíme mu knížky, pěkné filmy, nemine den, aby se u něj někdo z nás dětí i vnoučat nezastavil. Nechceme, aby se cítil sám. Ale on je duchem úplně jinde. Návštěvě se sice jakž takž věnuje, ale je poznat, že ho to vlastně obtěžuje a radši by zůstal sám se sebou a svými vzpomínkami. Dokonce chtěl být sám i na Vánoce, ale to jsme nedopustili. Aby nemusel ze svého bytu, připravila jsem štědrovečerní večeři u něj a byli jsme tam.
Zkoušíme s ním mluvit, zjistit, co by chtěl, co by si přál, co by mu udělalo radost. Marně. Nic z něj nemůžeme dostat. On vždycky odpoví, že už žádnou radost nemá, že ta jediná, kterou měl, mu odešla.
Je to moc smutné. Tatínek byl vždycky plný života, a i když už má různé zdravotní problémy, nikdy se ničemu snadno nepoddával. Snažil se žít v rámci možností aktivně a plnohodnotně. A teď ho vidíme, jak chřadne a utápí se ve své bolesti a nejsme schopni mu pomoci. Samozřejmě, staráme se o něj, má čisto, navařeno, vypráno, nakoupeno… Ale to je ta jednodušší část. Nikdo z nás zatím nepřišel na to, jak pomoci jeho bolavé duši. Jak v něm probudit zase zájem o život.
Nesetkal se někdo z vás ve své rodině s podobným případem, kdy se starší člověk nedokáže vyrovnat se smrtí svého životního partnera? Co by mohlo pomoci? A je vůbec ještě šance, že se tatínkův stav zlepší a my zas uvidíme jiskřičky v jeho očích?
27.7.2011 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 41 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Po smrti maminky přestal tatínek žít
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Riki: 11:34....jasně že né popadnout dědu násilím
....jen mu to zkusit navrhnout....vím, chce to čas....
Michaelo, prožila jsem něco podobného.Jak pomoci?Z prvopočátku prostě být... jkenže tu pomoc potřebuje v tomhle případě každý
.jpeg)
odlaska - 27.7.2011 14:20 - sice nemám ráda živé dárky,protože ne každý o to stojí,ale v tomto případě by to mohlo zabrat.
Zkusila bych zvířátko. Když nám umřel děda, babička na tom byla též psychicky špatně a v podstatě jen seděla a čekala na smrt. Tak jsme jí jednou přinesli štěňátko a najednou je zase veselá a šťastná- asi prostě potřebovala mít pro co žít. Je to mrňavý (2 kg) jorkšír, takže s ním v nejhorším ani nemusí ven, když jí zlobí zdraví.(stačí mu plena v předsíni). Držím palce, ať se to spraví...
Já mám 71 letého pána jako pomocníka na měření a je svižný a energický...V případě výše uvedeném bych jen dohlížela,aby neumřel hlady nebo neshnil ve špíně a nechala bych ho být...Buď se z toho dostane,nebo ne,lidská duše je nevyzpytatelná.Násilím nejde vymoci ani zdraví,ani život.
Markýza: jo, pomáhat mu opravdu jenom s tím, co by sám nedokázal, nevíme, jak je na tom se zdravím. Ale zas mu teprve bude 70, tak to ještě nutně nemusí být bezmocný stařec.
Riki - 27.7.2011 11:34 
hezky napsané
Riki: Ano přesně tak, člvoěk si ten smutek prostě potřebuje odžít. Někdo se pak trochu oklepe a žije více méně dál, i když už to nikdy není stoprocentní. A někdo se prostě utrápí. Tak to prostě chodí.
kat: čas pomůže jenom u mladších lidí, jako u mně. Ale stát se mi to v jeho věku, už to zabalim. Na 100%.
Takovýhle člověk většinou stejně brzy umře, protože prostě nemá vůli žít. Proč taky. Několikrát se takový případ v mém okolí vyskytl a vždycky skončil brzkou smrtí dotyčného. Ženy se s tim vyrovnávají o dost lépe.
.jpg)
Riki: Stanik: no, oni by mu měli hlavně přestat poskytovat full servis, protože když bude nucený se o sebe postarat sám, pak ho to zaměstná, rozptýlý myšlenky a donujtí vyjít ven a začít se stýkat s lidmi.
Kdyby mu nenosili knížky, třeba by byl nucený si do té knihovny zajít - a mluvit tam s lidma. Možná by tak měl možnost začít mluvit i o tom, co ho trápí a vzpomínat na tu svou...., ale takto ho do toho hrobu strakají sami.
Riki: ona i cetla do pekel byva povetsinou dlazdena dobrymi umysly, ze... 
sharon: jistě že to myslí dobře. Ale bohužel vím z vlastní zkušenosti, že když je člověku mizerně, protože někoho ztratil navždy a nenahraditelně, tak takovou snahu neocení. Lidi mají tendence člověka strkat někam, kde si oni myslí, že by měl být a nějak se chovat, a tolik si to nebrat... ale ono to nejde, neporučíš. Ten čas prostě potřeba je, a pro každého jinak dlouhej. Bezmála 50 let společného soužití nehodíš za hlavu za rok... a ono to většinou dopadá tak, že prvních X týdnů a měsíců po něčím úmrtí pozůstalého všichni obskakují, nabízejí to a ono, snaží se ho rozptylovat a vůbec provozují všelijaké tanečky - v době, kdy on právě potřebuje ten čas a klid. Ale později, když už by tyhle věci ocenit mohl a třeba i chtěl nějaké rozptýlení, tak už po něm neštěkne pes, protože ostatní už skoro zapomněli, a mají pocit, že už se s tím přece dávno musel vyrovnat. Jenže to tak není, a silně pochybuju, že popadnout dědu a odvést do klubu důchodců by bylo v tomto případě pozitivní. On si asi ještě ten čas smutku neprožil celý...
Riki: já myslím, že to snad myslí dobře.....
smutné a pochopitelné....zřejmně tatínek na život rezignoval, těžko radit jak jej rozptýlit, myslím, že muži jsou na tom mnohem hůř než ženy.....žena přece jen vaří, šije, plete apod....je to hloupé co napíšu, ale já si vždycky v duchu říkávala až to jednou přijde, že bych chtěla aby sama zůstala maminka, táta by byl ztracený.......stalo se, dnes už bohužel nemám ani tu maninku.......čím víc bude tatínek sám doma zavřený mezi čtyřmi štěnami tím to bude horší a horší....utopí se ve vzpomínkách.....taky si myslím, že rok je krátká doba, každopádně nějaké rozptýlení potřebuje, což takhle do nějakého klubu důchodců, zkraje jít s ním a pak by si třeba zvykl a našel si tam přátele se stejným osudem.....
