Po smrti maminky přestal tatínek žít
Dělám si velké starosti o svého tatínka, kterému je téměř sedmdesát let. Od doby, kdy zemřela maminka, ztratil zájem o cokoli, uzavřel se do sebe a jakékoli naše snahy o nějakou pozitivní změnu v jeho životě odmítá. Zpočátku jsme to chápali, ale od smrti maminky je to už rok, myslím, že by se měl dát trochu dohromady.
Naši spolu prožili v podstatě celý život. Brali se, když jim ještě nebylo ani dvacet. Museli. Postupně jsme se narodili my, tři sourozenci. Já a mí dva starší bratři. Měli jsme hezké dětství, i když materiálně ne nějak extra zajištěné. Ale to nám nikdy nevadilo. Co nám rodiče nemohli dopřát finančně, vrchovatě vynahrazovali hromadou pozornosti, společnými výlety a dovolenými. Vzpomínám ještě dnes, jak jsme si vždycky večer všichni místo televize povídali a diskutovali na různá témata.
Když jsme se s bratry osamostatnili, zůstali naši sami a jejich vztah by jim možná mohl kde kdo závidět. Chovali se k sobě moc hezky, ohleduplně, s porozuměním. Postupně, když se jim začaly ozývat různá zdravotní omezení, pomáhali si, jak jen mohli. I my jsme jim byli hodně nápomocni, v posledních letech jsme jim v podstatě na střídačku vedli domácnost, zajišťovali velké nákupy a úklidy, často je navštěvovali.
Pak maminka zemřela. Bojovala s rakovinou a nevyhrála. I když jsme na to byli svým způsobem připraveni (dá-li se něco takového vůbec říct), bylo to pro nás všechny hrozné. Jakoby z nás všech odpadlo kus nás samotných. Maminka najednou nebyla.
Nejvíc její ztrátou utrpěl tatínek, což je asi pochopitelné. Byli na sebe doslova napojení, dýchali jeden pro druhého. Najednou zůstal sám a propadl se do hluboké deprese. Snažili jsme se ho nějak rozptýlit, hodně ho navštěvovali, nabízeli mu, aby na nějakou dobu šel bydlet k nám, ale on o nic takového nestál. Pořád jen plakal, seděl v křesle a stále se díval na maminčinu fotografii. Bylo a je strašně bolestné vidět svého tatínka takto zlomeného.
Už je to rok a jeho stav se nelepší. Zkoušeli jsme všechno možné. Vylákat ho na výlet, na návštěvu. Nosíme mu knížky, pěkné filmy, nemine den, aby se u něj někdo z nás dětí i vnoučat nezastavil. Nechceme, aby se cítil sám. Ale on je duchem úplně jinde. Návštěvě se sice jakž takž věnuje, ale je poznat, že ho to vlastně obtěžuje a radši by zůstal sám se sebou a svými vzpomínkami. Dokonce chtěl být sám i na Vánoce, ale to jsme nedopustili. Aby nemusel ze svého bytu, připravila jsem štědrovečerní večeři u něj a byli jsme tam.
Zkoušíme s ním mluvit, zjistit, co by chtěl, co by si přál, co by mu udělalo radost. Marně. Nic z něj nemůžeme dostat. On vždycky odpoví, že už žádnou radost nemá, že ta jediná, kterou měl, mu odešla.
Je to moc smutné. Tatínek byl vždycky plný života, a i když už má různé zdravotní problémy, nikdy se ničemu snadno nepoddával. Snažil se žít v rámci možností aktivně a plnohodnotně. A teď ho vidíme, jak chřadne a utápí se ve své bolesti a nejsme schopni mu pomoci. Samozřejmě, staráme se o něj, má čisto, navařeno, vypráno, nakoupeno… Ale to je ta jednodušší část. Nikdo z nás zatím nepřišel na to, jak pomoci jeho bolavé duši. Jak v něm probudit zase zájem o život.
Nesetkal se někdo z vás ve své rodině s podobným případem, kdy se starší člověk nedokáže vyrovnat se smrtí svého životního partnera? Co by mohlo pomoci? A je vůbec ještě šance, že se tatínkův stav zlepší a my zas uvidíme jiskřičky v jeho očích?
27.7.2011 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 41 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Po smrti maminky přestal tatínek žít
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Za rok že by se měl "dát dohromady"? A jak by se to asi mělo projevovat, abyste byli spokojení? Nechte ho, sakra, žít, on vám to neřekne, ale těmi pokusy o rozptylování mu nejspíš lezete pěkně na nervy.
Nechte ho, ať se o sebe postará sám, v rámci jeho možností, nedělejte z něj bezmocného chudáka. Viz příspěvek Lubar - když bude potřebovat, pomůžete, ale jinak ho nechte žít jeho život, jak uzná za vhodné. To, že je starý a smutný, neznamená, že je nesvéprávný.
Ani se tatínkovi nedivím,vždyť spolu prožili celý život, rok je pak krátká doba. Jak psaly holky dole,třeba ani bez manželky nechce žít. Mně takto zemřela babička rok poté,co pohřbila svého syna. Nevím,co poradit,starému člověku moc poručit nemůžeš, zvířátko rozptýlí ale je to starost. O klubu důchodců asi nestojí,společnost cizích nemusí být každému příjemná. Tak aspoň držím palce,ať smutek odezní a děda je s vámi ještě dlouho.
.gif)
Ze šedesáti let je jeden rok jak jedna minuta z hodiny... a co za tu dobu stihneš? Jasně, může to být zásadní minuta tvého života, ale je to tak krátký čas, tak moc krátký.
Pořád někam spěcháme a spěcháme i v tom truchlení, jsme ochotní pozůstalým dopřát rok, ale pak šup šup, vzpamatuj se a buď, jako kdybys nikoho neztratil. Některé ztráty jsou osudové a vyrovnat se s nimi leckdy ani nejde.
Takže - asi bych tatínkovi dala najevo, že tu jsme pro něj, ale přestala bych do něj hustit, že se má bavit, nechala bych ho, ať si truchlí tak, jak on potřebuje. A zároveň bych, pokud k tomu nejsou zdravotní důvody, omezila servis, ať má sám možnost rozhodovat, jakým směrem se dát dál.
rok je hrozne malo, potrebuje cas.. pokud spolu byli 50 let...
To je velmi smutné. Máme to samé s babičkou, byla s dědou od svých 15 ti let, v 17 se museli brát...žila jen pro něj, když před 10tilety odešel ji před očima, mysleli jsme , že to a ni nepřežije. přežila, jen už z ní nikdy nebyla ta veselá ženská. Je to asi už lepší než dřív, ale pořád na dědu hodně myslí. Taky s euzavřeal doma a nic a nikdo ji nedokáže vtáhnout do života. nechodí ven, nic si sama nezařídí, odchází ji zdraví....co sní, těžko poradit. Tady nepomohl ani čas. Snad to tatínek takové mít nebude, držím pěsti, at to čas co nejvíce zhojí.Poradit ale neumím, zažíváme vlastně už 10 let to samé.
Zaffira: chtěla jsem říct, že rok je docela málo času...
tak rok není zas tak málo času. Někteří potřebují mnohem víc, smířit se s něčím odchodem. A pokud byli spolu tak dlouho... tatínek má prostě zlomený srdce.
Nevím, co by mohlo pomoct, určitě bych se poradila s psychologem, taky by neškodilo prostě si ho vyslechnout, přimět ho vypovídat se z toho jak se cítí, nevím, jestli by pomohlo pořídit mu nenáročný zvířátko, aby měl společnost...
.jpg)
Rok je krátká doba, mluvím z vlastní zkušenosti, a zvláště u starších lidí, kteří na sebe byli navázáni, je to hodně těžké. Když se toto stane v mladším věku (můj případ) a třeba jsou děti ještě doma, tak to člověk lépe zvládá, protože musí. Dejte tatínkovi čas a netlačte na něj. Ale jak píše PEGG, snažte se ho nějak zabavit, nejlépe je požádat o pomoc při nějaké práci, aby stále nepřemýšlel o své ztrátě. Hodně také pomáhají v tomto případě malé děti (vnoučata) , které je občas třeba pohlídat. Také není dobré, když za tatínka vše děláte, je třeba, aby si došel na nákup, uklidil si a naučil se sám o sebe postarat. V případě, že se tatínek se ztrátou maminky nebude sám chtít vyrovnat, tak se budete muset s touto situací smířit. Je to kruté, ale život takový je.
.gif)
Bohužel si taky myslím, že nic moc nepomůže. Pokud to byla taková láska, je pro něj život bez ženy utrpení a nechce tu být. Můj praděda taky takhle umřel. O ženu pečoval po mrtvicích, ochrnutou, a když mu umřela, nic nepomohlo. Rok po smrti prababičky, aniž by měl nějaký zdravotní problémy, řekl,že se mu zdá o babičce,že ho volá..Okopal brambory, umyl okna, oholil se, lehl a umřel 
Asi je jim spolu líp..
Michaelo, umírání je hrozný jenom pro nás, kteří zůstáváme..Někdy je zbytečné člověka "sobecky" držet, když nechce..
Ale třeba se z letargie probere a najde ještě aspoň malinko smysl života. Držím palce 
.jpeg)
Bohužel nic nezmůžete,když on nechce. Pro něho život skončil,už ho nikdo nepotřebuje. Je to velmi smutné, taky mám rodiče (oba 75) a bojím se dne,kdy jeden odejde. Ti dva si po odchodu dětí z domova vlastně zbyli a jak se člověk věkem uklidní,tak se mu i lépe žije a vaši žili asi moc hezky, o to bolestnější je odchod maminky. Bohužel můj dobrý kamarád na stesk zemřel, přesně po roce od smrti své ženy,na které byl doslova závislý
Promiň, vím, že bys potřebovala spíš slova útěchy a naděje,ale děláte co můžete. Jediné co mě napadá, pokud je tatínek ještě fyzicky fit, co např požádat o jeho pomoc. Já nevím, potřebujeme posekat zahradu,obstarat to a to, prostě ho zaúkolovat. To,že mu vše přinesete až pod nos taky není dobře,nemá potřebu vyrazit alespoň na nákup. V práci je zapomnění a pocit,že ho ještě někdo potřebuje je možná lepší, než ten,že už je jen do počtu.
Přeji obrat k lepšímu
Neměli nějaké společné přátele? Ti by mohli zavzpomínat s ním a pomalu začít plánovat budoucnost, např. výlet, nenápadně ho odvést do budoucnosti.
Vždycky jsem se děsila toho, že odejde dřív maminka než otec, nedovedla jsem si to představit, že by zůstal sám. Nakonec zemřel můj otec v nedožitých 70. a moje matka si vzala život o 4. měsíce později.Podotýkám, že to bylo běžné manželství, ne nějak výjimečné.
.jpg)
najděte mu přítelkyni, jinak nepomůže nic
.gif)
Tvoji rodiče prožili lásku labutí.. není divu, že se tatínek rmoutí, a není mu pomoci.
Když jeda labuť zemře, zpravidla brzy umírá i druhá.. želem.
V mém okolí jsem znala jeden takový pár. Paní zemřela a pán chřadnul. Pak najednou přišla jeho nejstarší vnučka, že je těhotná a že to bude holčička.. a byla a dostala jméno po babičce...
pravnučka dodnes jezdí k dědovi na prázdniny, a děda vedle ní omládl o pár let.
modroočka: Napsala jsi to krasne A je mi lito, ze to neni pozitivni, ale je to pravdive. Znam sama nekolik pripadu, kdy odejde jeden a do nekolika tydnu odejde i druhy. Meli jsme u nas v praci babicku s dedeckem, zili spolu pres 60 let, jeden bez druheho snad nikdy nebyl. porad byli spolu. Pak se odstehovali do jineho domova, kde byli lepe vybaveni pro lidi kteri jsou skoro nemohouci, protoze babicka byla dost nemocna. Dostali jsme oznameni asi za 14 dni po tom, co se odstehovali, ze babicka zemrela, a ani ne do mesice odesel i deda. Neni to ojedinely pripad, v nasem domove duchodcu se s touhle situaci potkavame casto.
Doufam, ze to nebude Michaely pripad, ale clovek nikdy nevi. Nechci strasit a preji vsechno nejlepsi, snad se to povede tatinka z te letargie dostat. Zkusili jste se poradit s psychologem nebo s jeho lekarem?
