Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Začínám pomalu, ale jistě šílet ze své matky. Vždycky to byla pohodová ženská se smyslem pro humor a jen tak něco ji nerozházelo. Poslední rok je s ní však k nevydržení. Stal se z ní totiž nesnesitelný hypochondr.

Nemine den, aby mi nevolala a nestěžovala si na nějaký neduh, případně na propukající chorobu. Neustále ji něco bolí, někde píchá, pokaždé je to něco jiného. Jeden den například umírá na ledvinovou koliku a druhý už o potížích s ledvinami nic neví, avšak nevýslovně trpí bolestí hlavy. Aspoň třikrát týdně je u doktora, bere kvanta prášků. Lékaři u ní však žádnou vážnější chorobu neobjevili. Navíc jí po různých lécích na bolest není dobře.

Táta se sestrou jsou z ní už skoro šílení. Pro ně je to všechno mnohem těžší, protože s ní bydlí. Já to schytávám po telefonu a při návštěvách. Už jsme zkusili všechno možné. Politovat, uklidňovat, vyhubovat, hnát k doktorovi, ignorovat a anebo jí vysvětlit, že si nemá všecko tak brát. Všechno marné. Pokaždé začne usedavě plakat, že její potíže nemístně zlehčujeme a že až jednou umře, všem nám dojde, jak jsme jí křivdili.

Nenapadá mě, jak jí z tohohle začarovaného kruhu pomoct. A vlastně i nám ostatním. Čím víc se na to soustředí, tím víc "chorob" totiž objevuje. Zažil jste někdy někdo něco podobného? Nenapadá vás, jak to řešit, a přitom mámě neublížit. A také bych byla vděčná za nějakou radu, jak máme to její věčně bolestínství přežít já, táta a sestra. Všem předem děkuji.