Maminka se chce vdát. Bojím se o dědictví.
.jpg)
Možná mě některé z vás odsoudí a pomyslí si, že jsem sobecká a vypočítavá. Přesto jsem se rozhodla jít s kůží na trh a zeptat se čtenářek, co si myslí o situaci, která je teď v naší rodině.
Moje maminka se totiž rozhodla, že se vdá, ačkoli jí je už skoro sedmdesát let. Tatínek zemřel před deseti lety a maminka jeho odchod nesla těžce. Dlouho byla sama, snažila jsem se být s ní co nejvíc. Jezdila s námi na dovolené, často u nás trávila celé víkendy a samozřejmě Vánoce i Velikonoce.
Nikdy mi pro ni nebylo nic zatěžko, ani mému manželovi. Kdykoli potřebovala někam odvézt, něco opravit, udělat velký nákup – všechno jsme považovali za samozřejmost. Je to přece moje máma, sourozence nemám, a ona tedy nemá nikoho jiného, kdo by se o ni postaral.
Před dvěma lety se situace změnila. Maminka si našla přítele, muže sice o dost let staršího, ale velice vitálního a ve výborné kondici. Je mu 79 let, je rozvedený a má tři děti a osm vnoučat.
Maminka úplně ožila, jako by celá omládla a rozkvetla. S přítelem si velice rozumí, dokonce spolu jezdí i na dovolenou k moři. Oběma to moc přeji, jsem ráda, že maminka je skutečně šťastná.
Jedna věc mě však trápí. Totiž, jak nám před časem oznámili, chtějí se vzít. Zatím spolu žijí tzv. na hromádce, ale svůj vztah by chtěli zpečetit i úředně. Chápu, že pro lidi z jejich generace je svatba přirozená, když už spolu žijí.
Jenomže z jejich rozhodnutí nadšená nejsem. Jde o to, že maminka je velice slušně zabezpečená. S tatínkem si pořídili poměrně dost hodnotných věcí, má krásně zařízený byt, drahé obrazy i starožitnosti. Je to její velký koníček, vlastně už od mládí je vášnivou sběratelkou starožitností. Vždycky říkala, že až jednou nebude, všechno bude moje a mých dětí, tedy jejích vnoučat.
Víte, nechci vypadat hamižně ani necitlivě. Nejsem taková. Jen se snažím uvažovat realisticky. Bojím se, aby ty krásné věci jednou nepřipadly třeba jejímu manželovi nebo jeho dětem. Na to, abych se s nimi soudila a tahala o dědictví, nemám povahu. Ta svatba totiž všechno velmi komplikuje a nelíbí se mi to. Vím, že nemám právo rozhodovat o maminčině životě, to musí udělat ona sama. Také se nehodí, abych jí říkala, z čeho mám obavy, protože by to vypadalo, že už se na dědictví celá třesu.
Přiznám se, že se za své myšlenky částečně stydím, připadá mi nepatřičné zabývat se takovými věcmi. Ale nemůžu si pomoct. Zkrátka se mi to pořád vkrádá do hlavy a není síly, která by mě toho zbavila.
Třeba mi pomůže, když si přečtu názory ostatních. Myslíte si, že to, co mě napadá, je v tomto případě na místě, nebo jsem podle vás chtivá a zištná potvora?
24.7.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 48 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Maminka se chce vdát. Bojím se o dědictví.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
trpajzlik: přesně a podle mě rozumní lidi si dělají pořádek ještě za života..
trpajzlík: no, já taky, ale ne moc dlouho, mám vnučky 3 roky a druhou 4měsíce, jsou to sluníčka. A ty nebudeš chtít být šťastná, až buděš stará? Pro každého je štěstí něco jiného a také věkem se hodnoty mění.Já si například teď myslím, že už bych se v 70 nevdávala, ale když ta paní to chce, tak jí to přejme, ne?
.gif)
adelka1: přesně tak jak píšeš, taky jsme byli z určitých důvodů nuceni sepsat závět u notáře, aby se pak někdo nedohadoval co mu náleží, pořádek je pořádek, ne?
olalá, majetek a dědictví - to je tedy ořech
Klendra: no, mezi mladé už se neřadím, jsem babča
adelka1: zase s tebou souhlasím. Když jsou děti hodné, zaslouží si pomoc, v tom případě bych se taky rozdala. Ale v tom opačném ne! Nesnáším hamižnost a spekulace o tom, co můžu zdědit nebo o co můžu přijít anebo ty dětičky, co si vzpomenou, že mají mámu jenom, když potřebují prachy.
Klendra: moje děti o závěti nevědí a manžel má svůj dům, takže je to v pohodě. A v neposlední řadě - závěť se dá vždycky změnit.
trpajzlík: a proč ne? nevím kolik Ti je, ale každý jednou zestárne. To jako jenom mladí nají nárok na štěstí?
denda04: i s tebou souhlasím
, ovšem mluviti se staršími lidmi o dědictví není zrovna příjemná záležitost
sarmyn: máš pravdu, tak to je
kareta: tak takový případ znám, starší manželé - on po infarktu, měli velký dům, prodali ho, koupili si byt, on zemřel, ona si našla přítele, se kterým chodí po různých akcích - když je potkám, vzpomenu si na jejího manžela, protože to byl supr pán, ten druhý se mi moc nelíbí. Její děti to taky nějak zvlášť neschvalují, ale - není na nich závislá. Na druhou stranu se s nimi stýkala minimálně. Paní si teď "na stará kolena" užívá života, ale dům vybudovali oni a ona si rozhoduje, co s penězi.
Bridgej: tady není ani slovo o jeho majetku, tak nelze spekulovat, zrovna může být bohatý.
adelka1: samozřejmě souhlasím, ale když se budou chovat tak, že je bude zajímat víc to, co zdědí, než to, abych byla i ve stáří šťastná, tak by mi to mrzelo. Záleželo by na tom, jak moc by byly hamižné a zlé, jsou případy, kdy ty stařečky jen odírají i o poslední korunu, Tak v tom případě bych se zasekla a rozdala to těm, co jsou na mě hodní a starají se, třebaže jsou cizí.
Klendra: tak s tebou nesouhlasím - štěstí v 70 a 79? hm
Klendra: to přece nejni pravda, proč by můj majetek neměly mít moje děti? já jsem se nastarala a nadělala a dám to cizím? 
Klendra: No, pokud se jedná v majetku o nějaké věci ke kterým má dcera vztah, tak proč by je měl dostat někdo jiný. Nemyslím, že je to hamižné jednání. Nehledě na to, že bych řekla, že pán se zabydlel u její mamky. A co se týče toho, kdyby nedej bože maminka umřela dřív než on, tak existuje smlouva, že se nechá dožít v bytě, aniž by ho někdo vystěhoval, kdyby byla smlouva, že byt dostane dcera. A těžko říct, jací jsou jeho příbuzní.
