Muž jako rušivý element. Dělá binec. Ale sama být nechci.
Moc ráda bych si od vás přečetla vaše osobní zkušenosti. Asi se sama v sobě nějak nevyznám, nebo nevím, co vlastně chci. Připadám si jako blázen a nerada bych udělala nějaké nerozvážné a ukvapené rozhodnutí.
Je mi pětačtyřicet let. Krátce po třicítce jsem se rozvedla a zůstala sama se dvěma dětmi. Ty už jsou obě samostatné, takže žiju sama, respektive až do nedávna jsem žila sama. Děti vylétly z hnízda v podstatě hned po maturitě, našly si spolubydlení a já si za poslední čtyři roky zvykla na svůj klid a pohodlí.
Před asi tři čtvrti rokem jsem potkala přítele, je mu padesát, taky rozvedený. Musím říct, že nikoho jsem nějak cíleně nehledala, nechávala jsem tomu volný průběh. I v době od rozvodu jsem občas měla nějakého přítele, ale nikdy se to nedostalo do fáze společného bydlení. Až teď. Na podzim jsme se s Jiřím dohodli, že spolu zkusíme bydlet a před Vánoci jsme to zrealizovali. On se nastěhoval ke mně, mám větší byt, on má jen garsonku.
Vánoce byly krásné, přijely i děti a všichni jsem si to společně užili. Myslela jsem si, že bude všechno v pořádku, ale jak jsem psala v úvodu, najednou se sama v sobě nevyznám a přemýšlím, jestli jsem s tím sestěhováním udělala dobře. Jsme spolu v jedné domácnosti teď jeden měsíc a mně to začíná čím dál více vadit.
Dřív jsem si to doma čančala a udržovala, jak mi vyhovovalo, věděla jsem, že jak ráno byt zanechám, tak ho odpoledne po návratu z práce najdu. Teď mi připadá, že je všechno vzhůru nohama. Jiří pracuje na směny, takže když má odpolední, je dopoledne sám doma. A bohužel, moc pořádkumilovný není. Přijdu z práce a v obýváku na stolečku jsou po něm talířky a hrmečky, obaly od sušenek. V koupelně zacákané umyvadlo, zmuchlaný ručník na koši na prádlo, ukápnutá zubní pasta, na záchodě, pardon, že to píšu, stopy po jeho velké potřebě v míse.
Je mi jasné, že on byl zvyklý žít, stejně jako já, roky sám. A chlapi tohle asi vidí jinak, respektive tolik to neřeší. Stejně jako já, i on si musí zvyknout a naučit se dodržovat nějaká pravidla soužití.
Já s tím mám trochu problém, protože mi připadá hloupé začít ho po měsíčním společném bydlení peskovat ohledně uklízení. Nerada bych ho nějak otrávila, je mi s ním fajn a po těch letech samoty si užívám, že mám s kým vyjít do společnosti, ke komu se večer přitulit, popovídat si a tak. Po téhle stránce je všechno v pořádku.
Problém je pouze ten náš rozdílný přístup k tomu, co považujeme ohledně úklidu a domácnosti za samozřejmé. Mám dost fyzicky náročnou práci, vždycky jsem přišla domů do svého uklizeného a voňavého bytu, vysprchovala se a udělala si svůj relax s kávou a knížkou. Teď přijdu utahaná a první, co mě čeká je pouklízet po něm jeho binec. Nádobí, koupelnu, záchod, neustlané postele, zmuchlané oblečení. Strašně mi to vadí, jak má odpolední, přistihla jsem se, že chodím domů už předem naštvaná.
Zkusila jsem, zatím jen tak nenápadně a taktně, ho naťuknout a požádat, aby, když odchází, tu po něm nezůstávala taková spoušť, ale až mi ho bylo líto. Celý zrudnul, bylo poznat, že je mu trapně. Následujících pár dní se snažil, ale čtvrtý den už bylo zase všechno v jeho obvyklých kolejích.
Co byste mi v tomto případě radily? Možná mi řeknete, že řeším nesmysly a dělám si nerváky kvůli prkotinám. Já to tak na jednu stranu i cítím, ale nemůžu si pomoct, je to nějak silnější, než já. I přesto, že jsem s ním ráda a jsem ráda, že je tady, cítím, že mi to vlastně vadí a narušuje mi to můj dosavadní zajetý způsob života. Jsem normální?
26.1.2015 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 48 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Muž jako rušivý element. Dělá binec. Ale sama být nechci.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Jarča*: mam to naprosto stejne 
...po 22 letech obcas leze na nervy on me, obcas ja jemu, rekla bych ze je to tak nejak vyrovnany. ALe zustat dneska sama tak si noveho chlapa domu nestehuji, radsi sama ve spelunce kterou jakz takz sama zaplatim, nez se rozcilovat k vuli kravinam, a driv nebo pozdeji takova obycejna pitomost cloveka vytoci i kdyz si 100x rika, ze mu to za to nestoji. Ne ne byt sama a mit pritele tak ho obcas pozvu ( nebo se necham pozvat) vecer na snidani a tim koncim!
rychlonožka: zkušenost nemám, ale věřím, že to musí být nápor. Stačí mi, jak mi jde někdy na nervy chlap, na kterého jsme zvyklá už 20 let. A já jemu určitě někdy taky
Přitom, co se týká pořádku, to se celkem shodnem, tzn. udržovat ho v rozumných mezích, ale dokáže prudit kvůli blbostem, jako např.že jsem někde nezhasla atd.
Když jsem byla mladší, tak jsem si říkala, že bych nechtěla být sama, ale teď v 50 bych asi taky dala přednost klidu, než si na někoho zvykat. Nebo by to musel být hodně vzácný exemplář, s kterým bychom se na většině věcí shodli. U Sylvy mám mám obavy, že pokud to nebude řešit a bude to takhle pokračovat dál, stejně to dřív nebo později bouchne. Četla jsem tu, že to není důvod k rozchodu, ale pokud si pán nedá říct, tak si k němu Sylva vypěstuje leda tak odpor. Když už po měsíci společného soužití chodí domů naštvaná
Mirrka: tak nějak bych mu to řekla, a buď by se chytil za nos nebo ne, a tím by ukázal, jak dalece mu na společném soužití záleží.
Verera:
Ostatně vemte si, jak to lecky skřípe mezi manželi, kterým děti vylétly z hnízda a jsou najednou sami. A teď úplně cizí chlap v dosud mém domově...To musí být nápor.
Myslím, že v situaci, kdy žena s dospělými osamostatněnými dětmi začne znovu s někým bydlet, se VŽDYCKY NAJDE NĚCO, CO JÍ NA TOM ZAČNE VADIT. Buď pořádek, nebo ztráta soukromí, nebo bývalá volnost pro příbuzné a kamarádky, nebo víc práce s vařením, nebo nesoulad v placení nájmu, nebo způsob trávení víkendů, třeba i odličné názory na kulturní vyžití...V tomhle našem věku, kdy x let žijeme samostatně a zvládáme to, je patrně soužití s kýmkoli krokem vzad. Každá asi zjistí, že to neměla dělat. Napíší dámy, co mají podobnou zkušenost? Nebo se tu najde víc těch, které se do toho daly a jde to líp? Mám tedy na mysli ženy, které pracují a vyjdou dobře s penězi, ne ty, které by vzaly kohokoli na byt, který neutáhnou....
Zase na druhou stranu, pán vypadá, že má aspoň trochu snahu, jen neudrží myšlenku v paměti. Pochybuju, že bude po sobě hned umývat každý hrnek, ale to zase není potřeba. Co ho naučit na rituál- 10 minut před odchodem do práce projít každý den byt a uklidit, co kde nechal. To by mohlo stačit a byl by klid. A jestli chodí na směny, je taková situace jen týden za 14 dní, myslím návrat v obavách, co tam najdeš , i když nejspíš po sobě obaly neuklízí ani když má ranní.
Ale stejně, nepramení tvoje zvýšená citlivost na jeho přítomnost taky z toho, že ho považuješ tak trochu za vetřelce na svém území? Vadilo by ti všechno úplně stejně i v jeho garsónce? Opravdu jsi byla tak jistě přesvědčená o sestěhování nebo ses dala ukecat a pořád z toho máš trochu smíšené pocity a pak ti vadí i to, co jindy přejdeš?
.jpg)
Že ty si k nemu na návštevy do garsonky nechodila? 
Asi by som mu narovinu povedala "Počuj Jiří, asi to nebol dobrý nápad bývať spolu, ja mám rada svoj poriadok a ty mi tu nechávaš obaly od sušienok a zmuchlané oblečenie, wc tiež za sebou neumyješ...ja to chápem že máš hranice niekde inde a preto navrhujem vráťme sa naspať k modelu ty u seba - ja u seba. Stretávať sa môžeme naďalej je nám spolu dobre, a nemusíme si robiť násilie, teda ako vidíš hlavne ja s tým mám problém.OK?"
Máš 45 rokov a fakt nepotrebuješ riešiť hnedú wc stopu nejakého cudzieho chlapa ktorého poznáš necelý rok. Nepotrebuješ chodiť domov s nervami či budú tanieriky zase v obývačke na stolíku a či bude v umývadle zubná pasta.
.gif)
co bych dělala ? seřvala ho na tři doby .....jak bydlel a jak žil před tím ? jako prase ?.......taky bych to nesnesla....
copak jsi jeho služka ?.......narovinu bych mu řekla pokud nemíní udržovat pořádek tak abych se po návratu domů nemusela naštvat tak ať se vrátí do garsonky a budeme se scházet jako předtím...jen na rande a dost !
To co popisuješ bych teda nesnesla.....a to nejsem žádná cimprlich
on zrudnul asi vzteky, když mu to "opatrně" říkala...
Každé soužití je kompromis, každý má poněkud odlišné představy a i když se pán nastěhoval, není fér po něm chtít plnit do puntíku tvé představy a nevyjít mu trochu vstříc.
Když to vezmu z druhé strany, tak žít s extrémně pořádnou osobou je taky peklo. Když je přednější uklizený byt než spokojený člověk, který v něm žije, je něco špatně.
Jestli se lidé nedokážou dohodnout na stavu,, kter je přijatelný pro oba, neměli by spolu bydlet, zase ale je potřeba říct, co komu vadí.
Binec po pánovi bych neuklízela, jen vždy požádala, aby to konkrétní věc uklidil, protože mi vadí. Snahu, dá se má, tak jde o to, aby si zvykl a ne mu dělat služku. No a pokud to nepůjde, můžete se zase rozestěhovat, ne?
Mám pár rozvedených známých i kamarádek v mém věku a když se občas s nimi vidím, probereme od a do z naše starosti i radosti. Jakožto i s těmi, které taky ráda vídám, ale jsou vdané. Hodně mluvíme o pocitech, ne že bychom nenechaly na protějšcích nit suchou. Dělím je na několik skupin. Některé jsou spokojené a berou život, jaký je a co přinese. Jiné jsou zoufalé hledačky, čím víc adeptů projde jejich životem, tím jsou nespokojenější, protože jde o negativní zkušenosti. Další mají kolem sebe zeď vysokých nároků a ty patrně už to doklepou do důchodu jako single. Společné ale mají jedno: vyhnuly by se za každých okolností trvalému soužití a domluvenému spolubydlení. Nevím, zda ten nájem napůl vykompenzuje fakt, že musím vařit /nevyplatí se vařit pro jednoho a snad ani pro někoho, kdo má zcela odlišné představy o jídle od ženy, která si klidně dá rohlík se sýrem, jablko a jogurt a je po večeři/, že mám dvojnásobnou spotřebu vody, elektřiny, hygienickýcjh prostředků, že už jen tak nemůžu říct, ano, Blážo, stavím se u tebe na pokec a přijdu si domů jako vždy kdy se mi bude chtít. Že zvolím způsob dovolené, jaký jsem byla zvyklá a jaký se mi osvědčil a ne, že se budu přizpůsobovat někomu, kdo mi skoro na stará kolena přišel dokazovat, že já, zmrzlina, jsem o hodně přišla, když si opět hodlám prohřát klouby u moře a nejedu s ním do Himalájí. Zkrátka dámy, v rodině, která je zvyklá žít spolu od nepaměti, jsou různé názory na úklid a trávení volna, na přípravu večeře a čas, strávený u PC, radia, TV, nač si to zbytečně komplikovat tím, že najednou zjistím, že žiju s cizím člověkem a že jsem to měla nechat radši u vídání se dle dohody, jak se nám oběma chce....Za sebe bych řekla, že dneska je docela běžné žít single a že se spolubydlení nevyplatí. Když sečtu výdaje. Usínat spolu přece můžeme, o to nic, ale nemusí to být denně. Ostatně, správný milenec prý přijde po večeři a odejde před snídaní. To jsem někde slyšela a pobavilo mě to....
.gif)
Myslím že "převychovávat" až po měsíci společného bydlení je pozdě, že upozornit na nepořádek měla Sylva hned. Ne poroučením, ale postupně, taktně. Např. prosím tě, odnes to nádobí do kuchyně... ten ručník rozprostři aby uschnul,...špinavé prádlo dávám sem...
Ostatně, Sylvo, tys nikdy nebyla u něj v jeho bytě? Určitě sis musela všimnout jeho pořádku a to tě mělo hned upozornit jak je pořádný.
Pokud je to jediné, co vám vadí, tak to nepovažuju za důvod k rozchodu. Ano, některé věci jsou hnus, ale většina chlapů má jiný pohled na pořádek v domácnosti než mi ženské. Je naivní očekávat, že bude doma denně uklízet, ale řekněte mu (hezkým tónem), co přesně vám vadí a jestli by si na to mohl dávat pozor. Protože, když to nebudete řešit, tak to přeroste v odpor k tomu člověku.
Jako tak to obecně asi je, že každá z nás musí zvážit, jestli nám víc vyhovuje žít v naklizeném bytě, nemuset se o nikoho starat a věnovat se jen svým zájmům, nebo žít s někým a tím pádem se kvůli tomu druhému vzájemně omezovat.
Paní má asi strach, aby se pán nenaštval a neopustil ji a ona by pak byla, ó bože, sama!!!!.
YXH: 
