Rodiče versus můj manžel. A co já?
.jpg)
Jsem skoro deset let vdaná, máme jedno dítě. Bydlíme v panelákovém bytě na sídlišti ve větším městě. Moji rodiče bydlí v tom samém městě jako my, v pěkné vilce v poměrně atraktivní lokalitě. A právě jejich vilka je kamenem úrazu našich vzájemných vztahů.
Jelikož jsem jedináček, od mala jsem slýchala, že jednou mi dům bude patřit. Když jsem se vdala, rodiče hodně těžce nesli, že jsme se odmítli přistěhovat do horního patra naší „rodinné“ vily a dali přednost sídlištnímu bytu, na který jsme si navíc vzali hypotéku. Naši to nedokázali pochopit, když jsme měli k dispozici tak výhodné bydlení prakticky ve svém.
Jenže my jsme chtěli být sami, bez dohledu rodičů. Stejně, jako má každý své, jsou sví i mí rodiče. A já jsem věděla, že soužití pod jednou střechou by nedělalo dobrotu. Rodinný dům a všechna ta práce kolem něj mi vadila už jako dítěti. Zvlášť, když můj otec trval na tom, že si všechno bude dělat svépomocí. Dětství a dospívání mám spojené jen s neustálým otročením baráku.
Problém je v tom, že rodiče, ač už mají své roky, dům stále udržují v podstatě sami a neustále zdůrazňují, že až jednou nebudou, zdědím ho já. Nutí nás – i citovým vydíráním – abychom se na našem „budoucím majetku“ podíleli rovněž. Jenže manžel není manuálně nijak zručný, tyto práce mu nic neříkají, a tak když už se uvolil, že tátovi s něčím pomůže, pokaždé to skončilo fiaskem, hádkou a jeho otráveným odjezdem. Doma jsem pak slýchala výčitky od něj, že tohle nemá zapotřebí, rodiče mi zas hustili do hlavy, jaký je můj muž nemožný a líný.
Trvá to už roky. Naši nám čím dál více dávají najevo, jak už starost o dům nezvládají a že by bylo na čase, abychom se nějak aktivněji zapojili. Jednou přece bude náš! Když jim navrhneme, že zaplatíme řemeslníky na určité práce, důrazně to odmítnou s tím, že si do domu nikoho cizího pouštět nebudou.
Teď si máma vymyslela, že ještě do Vánoc vymaluje celé spodní patro, což je velká chodba, příslušenství, prádelna, kuchyň a tři pokoje. Postavila si hlavu a přes to nejede vlak. Naší povinností – dle jejich představ – by bylo naklusat v montérkách a vydatně se na této akci podílet. Jenže my chodíme do práce, máme dítě, kterému se musíme věnovat a takhle naráz do kompletního vymalování bychom se nepustili ani v našem tři plus jedna.
Odmítli jsme jim pomoci a máme teď v rodině dusno. Naši na mne útočí, ať koukám svého muže dotlačit k tomu, aby šel tátovi s malováním pomoct, manžel doma burácí, že ho v tom baráku už nikdo nikdy neuvidí.
Jsem jak mezi mlýnskými kameny. Mám je ráda všechny, ale samozřejmě stojím na straně svého manžela. Chápu ho a nedivím se mu, několikrát jsem byla svědkem, jak ho můj otec, který má silné sklony k despotismu, doslova buzeroval, když něco společně dělali.
Už jsem rodičům dokonce řekla, ať dům prodají a koupí si menší byt. To jsem si dala. Označili mne za nevděčnou, ničeho si nevážící dceru, která nedokáže ocenit, co pro mne dělají, když se zuby nehty snaží udržet hodnotný rodinný majetek a tím mne i mou rodinu zajistit do budoucna.
Jsem v koncích. Na jednu stranu mají pravdu, vlastní dům je vlastní dům. Jenže za jakou cenu? Já tu vilu už teď nenávidím. Otrávila mi celé dětství a dospívání a otravuje mi život i teď v dospělosti, kdy mám svou vlastní rodinu.
Pořád přemýšlím, co mám dělat, jak se nejlépe zachovat. Nechci ublížit ani našim, ani manželovi. V současné době si už připadám jako blázen, protože pořád jen uhlazuji hroty a snažím se udržet rodinné vztahy na jakž takž snesitelné úrovni. Nějak mi na to už ale docházejí síly.
5.11.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 48 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rodiče versus můj manžel. A co já?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Bohužel takové chování rodičů je velmi časté a možná i pochopitelné. Oni ti opravdu zanechají majetek nemalé hodnoty, ale.....
A právě to ale tady hraje velkou roli, ty o něj nestojíš a oni nejsou připraveni na to, že bys ty nechtěla svůj rodný dům. Neumím to správně vyjádřit,ale myslím, že pravda je na obou stranách, každý má tu svou. Rodiče to vidí tak, že se starají,aby ti zanechali dům v pořádku. A ty to zas vidíš, tak že nechceš být celý život otrokem majetku.
Je to velmi těžké. Je to vždycky relativní, co by někteří lidé dali za to,kdyby měli svůj domeček a nemuseli se potloukat po nájmech. Na druhou stranu, je spousta takových, kterým vyhovuje panelák,protože zamknou dveře a vypadnou na celý víkend.
No, ať je to jak chce, neměli by rodiče své děti vydírat a vidět jen svou pravdu,ale co si budeme povídat,takových je většina a bůch ví,jací budeme my.
Prostě se nedej uvrtat do nějakého otročení. Chcete pomoct? Pak vám musí být jedno, kdo vám pomůže, jestli my nebo firma. Buď budete dělat, to co řeknou rodiče nebo se musíte smířit s tím, že se na vás budou zlobit a budou vás mít za nevděčníky.
Je to dilema, ale jednou stejně budeš muset tzv. říznout do vředu a situaci razantně vyřešit... prostě na dvou židlích se nedá dlouho sedět a stále uhlazovat ony hroty také nejde.
nagy: 
to já nevim, koukla jsem se na to jen z pohledu rodičů v tomto článku... Každej to má jinak. My jsme taky před lety stěhovali babičku z domečku, ve které bydlela celý život, do paneláku. Ale bylo jí skoro 90, tahala uhlí ze sklepa... a nakonec byla ráda, že je v suchu a teple, bez námahy jí teče voda a nemusí se o nic starat. Mmch.- žije dodnes
. Ale rodiče Mirky podle mýho tím domem žijí a nebudou zas moc staří, aby se s nima dalo jednat jak s naší babi, v tom paneláku by asi byli nešťastný stejně tak, jako Mirka v tom domě.
Dobře jste udělali, že jste k nim nešli bydlet. Možná už by vás otrávili a rozeštvali...
Líbí se mi, jak stojíš názorově za manželem. 
To celé dohadování není jen o baráku, zdá se mi, že rodiče vás pořád chtějí mít pod palcem, pořád jakoby zpovzdálí vládnout a sekýrovat...
Rodiče buď přijmou tebe, tvé názory a způsob života, nebo budou do smrti sami a rozhádaní s tebou. Věř mi, že pod tuhle větu se můžu podepsat vlastní krví. Já jsem už 14 let převelice šťastně vdaná za manžela, kterého mí rodiče nemají rádi, matka už léta pohrdá mým způsobem života (ač na něm věru nic k pohrdání není!!!) a já jsem usoudila, že v rámci zachování zbytků zdravého rozumu je oba budu navštěvovat co nejmíň. Zezačátku to strašně bolí... Teď už jen strašně mrzí. 
Mirko, moc dobře vím, v jaké jsi situaci. Já jsem na tom trošku podobně. Mí rodiče si před deseti lety pořídili "na důchod" domeček, na moc pěkném místě, u lesa, s velkou zahradou. Než si jej předělali k obrazu svému, strávila jsem tam dost času, kdy se bouralo, stavělo, natíralo, malovalo. Hlavní kus práce udělala firma, a my všichni pomáhali. Jenže uplynulo pár let a práce na domě nikdy nekončí. A mí rodiče nemládnou. Na spoustu věcí už prostě fyzicky nestačí. Hlavně na zahradu.
Vyřešili to tak, že mi dům darovali. Věřím, že za tím nebylo nic vypočítavého.
Můj přítel rád pomáhá mému otci s jakoukoli prací okolo domu. Naštěstí je mírné povahy, práce ho baví, a já ho obdivuju. Práce začne tak, že dělá přesně to, co chce otec. I když by se dala práce udělat lépe jinak, přes jeho názor "nejede vlak". Přítel dělá na směny, když je možnost pracuje i o víkendu, každá koruna se hodí. Ale to není důvod, aby před odpolední směnou nebo po noční nepřijel posekat zahradu, vykopat strouhu, natřít okapy. Otec něco začne, nestačí na to a doděláno to musí být hned.
Hned po tom, kdy mi rodiče dům darovali, bylo třeba vyměnit okna. Vzala jsem si půjčku, firma se snažila, ale trvalo to pár dní, kdy naši měli narušený svůj klid. Okna byla hotová, bylo třeba vymalovat. Přítel má kamaráda malíře, ono vymalovat dům není práce na víkend. Otec odmítl. Udělám to sám, byla jeho slova. To znamenalo, že jsme přijeli, vystěhovali jeden pokoj a přítel jej vymaloval. Nastěhovali jsme jej zpět a vystěhovali druhý pokoj. Přítel jej vymaloval. Nastěhovali jsme jej zpět. To trvalo vzhledem k tomu, že jsme oba museli i do práce asi týden. Pak otec poprosil přítele, jestli by nepozval malíře. Ten zbytek dodělal za víkend.
Nyní se rodiče rozhodují, jestli si do obývacího pokoje pořídí nový koberec nebo plovoucí podlahu. Na otázku, kdo podlahu položí, prohlásil otec: "Položím si ji sám." Což znamená, že se obleče do montérek, přítel bude pokládat a otec bude radit.
Přítel k rodičům jezdí rád, nevadí mu to, ale já vím, že ho to zmáhá, nemá snadnou práci a odpočinek potřebuje.
Ale "dům je můj" a "děláme to pro sebe".
.gif)
Mirko, teď se ti pohodlněji bydlí v paneláku,ale přijdou roky, kdy budeš ráda v domě se zahradou. Souhlasím s Majuchou, oni by jinde nemohli žít.
Měla bys jim v klidu vysvětlit, že tvůj muž ma takové práce není,má jiné přednosti a vážíš si ho. To malování "ve velkém" bys jim měla vymluvit, stačí po kouskách a v tom byste jim měli pomoct,manžel s nábytkem a ty s úklidem. Slušně,ale rázně tatínkovi zakázat narážky na tvého manžela.
.jpg)
ano jak piše Aja: nekompromisně na tom trvat ,že to může malovat jen profík a basta i tak si myslím ,že je to pravda nebo v baráku je toho tolik a jak mažel to nikdy nedělal tak by to nebylo ONO snad to rodiče pochopí 
Majucha: ovšem co dělat když babička už je opravdu téměřž nemohoucí, ale z baráku se nehne, prachy škudlí, opravy platíme my... je to přece naše, kdybychom jí navrhli, že bychom teda už ve svých skoro šedesáti žili rádi po svém a barák prodali a koupili jí byt blízko nás, což by bylo fajn i pro případnou opateru, tak by to asi nezvládla...
Prodat dům ... a jseš si jistá, že rodiče v tom bytě nebudou nešťastný? Že teď se sice dřou na baráku, ale pak budou tupě zírat z okna na ulici a nebudou vědět, co s časem? Nebo skončí nepřetržitě s buřtem před TV a odejdou dřív, než kdyby se tzv. udřeli? Že zvládnou bez ponorky pobyt na malém prostoru? Tohle bych řešila až v krajním případě, kdy by byli nemohoucí a nedokázali by se o dům a sebe postarat vlastními silami. Jinak bydlení tam klidně odmítněte - v klidu si promluvte proč to nechcete a dejte jim to jako fakt. Vždyť si tam mlůžou vzít třeba nájemníky a budou mít aspoň na to, aby si občas zaplatili firmu :-)
.gif)
Takhle lpet na baraku - brrrrr
.gif)
Objednala bych malíře, pomohla s manželem při vyklízení. Rodičům bych řekla, že když jsme nemehla a chceme, aby byl dům hezký a malování nezmršené, musí prostě zasáhnout profíci 
My jsme tohle taky řešili. Jednou za čas tchýně nahnala mého manžela k malování jejich domku. Dělal to s nechutí a odporem, ona mu do toho furt kafrala a poučovala. Téhle akce jsem se účastnila jednou kdysi před lety a taky naposled!
S malíři jsem domluvila i detaily....pokud se nedomluvíte na různých opravách, sádrování, broušení apod., tak jen vymalují, že ostatní nemají ve smlouvě....tak na to pozor
.JPG)
Slušně, leč důrazně bych trvala na tom, že dům nechce a že by se tedy mohli přestěhovat do menšího.
trvala bych na svem. Zaplatim malire i uklidovou firmu... pokud tohle odmitae, fajn, ale neda se nic jineho delat.
Moje tchýně si taky žije po svém v baráku, my tam nikdy žít nechtěli, manžel práci kolem baráku nenávidí, ovšem babička to vyřešila šalamounsky, barák mu dala a starej se... co už ta barabizna sežrala peněz a dřiny.... danajský dar
Moje řeči, že se s námi měla napřed poradit šly ale jedním uchem tam a druhým ven, máme být vděční a šťastní
.jpg)
Pokud dum opravdu nechces (ted ani v budoucnu) tak bych to rodicum rekla a to tak, aby otevreli oci a pochopili. Nevdecná bys byla, kdybys dum chtela a nehnula prstem, ty ale dum nechces, kdyz ti nekdo nutí neco co nechces tak nejsi nevdecná. Pravdepodobne z toho ale bude na nejaký cas dost dusno. A nebo se vykasli na pravdu, sezen nejakého dobrého remeslníka a domluv se s ním, aby sehrál divadlo, ze je to vás kámos, vzdálený príbuzný manzela nebo co já vím co. Rodicum slib pomoc a v pátek ráno jim zavolej, ze manzel zrovna nekde upadl, narazil si kdo ví co, je na pohotovosti, ale plány se nemení, s malováním vám pomuze ten a ten (a ani slovo o tom ,ze je to cizí clovek, ne ne je to ten a ten). Proste sehraj s rodici komedii, je to pod úroven ,ale oni si o to prímo ríkají. Sice vás to asi bude stát o neco víc, aby vám na tohle nejaký malír skocil ,ale budete mít klid. Ucel svetí prostredky.
