Je možné, že jsem si rozmazlila mimino? Z dcery už nemůžu.
Mám desetiměsíční holčičku a poslední dobou jsem z ní úplně na větvi. Nevím, čím to je, ale ona pořád jenom řve a řve. Už z toho šílím.
Neustále vyžaduje mou přítomnost, pořád mě musí mít na očích. Jakmile se třeba jen na chviličku vzdálím, okamžitě spustí příšerný jekot.
Jsem z toho už šíleně unavená. Malá začala lézt, stoupat si kolem nábytku, ale ještě neumí sama sednout zpátky na zem. Takže se postaví u křesla, a když chce na zem, začne vřískat. Ale vzápětí už šupajdí dál, zase si stoupne a pak nastane nový křik. Když potřebuji něco udělat, dám ji do ohrádky – opět pláč. Jdu na záchod, chvíli mě nevidí a řve a řve a řve.
Nechce sedět ani v židličce, když ji krmím, mele se a vzteká. Plive jídlo všude kolem. Mlátí ručičkama do talíře, takže pak musím kompletně uklidit kuchyň.
Nejhorší je, že se budí několikrát za noc a vždycky dlouho trvá, než ji uklidním. Přes den spí asi dvě hodiny odpoledne a to je všechno.
Když si chci odpočinout a domluvím s manželem, že si ji vezme na starost, je to k ničemu, protože ona mu vříská celou dobu, kdy jsem pryč.
Nevím si rady. Co dělám špatně? Snažím se ji nějak zabavit, ale ona o hry nemá ještě zájem. S hračkou si vydrží hrát jen chvilku a pak už kouká, kam by vlezla, co by si osahala.
Je to v tomhle věku normální? Jsou všechny děti takové? Nebo je ta naše nějak rozmazlená? Zkoušela jsem nechat ji, nereagovat na ten křik, ale ona to pak graduje do takových výšin, že to nikdy nevydržím.
Co s ní mám dělat? Přejde to někdy?
17.10.2013 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 42 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je možné, že jsem si rozmazlila mimino? Z dcery už nemůžu.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Majdo, mam 2,5 roku chlapecka a ten vriska taky. Jenze jak na koho. Na manzela vic, protoze tam mu to funguje 
Ale Vase holcicka je jeste mala, dala bych tomu cas, tipla bych to na separacni uzkost, kdyz vriska ve chvili, co te nevidi. Je to obdobi, priblizne v tomto veku a casem to vetsinou prejde.
S tim zachodem jsme to meli nedavno taky, syn rval jak tygr za dverma, uplne mi to zarazil. Tak jsem mu priste nechala otevreny dvere, ale zakazala mu na me koukat. Postupne se to zlepsovalo a ted jsem ve fazi, kdy jdu na zachod, on se me zepta, zda necham otevreny dvere, ja mu reknu, ze jo a on si normalne hraje v pokoji a ani za mnou nejde. Staci mu ke klidu pocit, ze budu mit otevreny dvere. A to je ani otevreny nemam.
Mozna, jestli se snazis pred dcerou vsemozne "unikat", tak je z toho nervozni a je to horsi a horsi. Zkusila bych opak.Mozna nez se snazit ji zmizet z dohledu, tak bych ji naopak zacala brat vsude sebou, je mozne, ze ji to uklidni, kdyz zjisti, ze ji mama nechce utect.
Zkus nositko nebo satek.
S tim pomahanim si sednout, kdyz si sama stoupne bych ji zase tak neustupovala. To uz mi zase pripada, ze by si mela poradit sama a ze te ma tak trochu "vytrenovanou" Proc by si nezavriskala, kdyz vi, ze v teto situaci ji tu pozornost das. Tam bych ji treba zkusila dat najevo, ze u ni pockam, ale at se snazi sama.
Trochu me zarazilo, ze ti vadi, ze nekam leze a neco osahava. Proc ti to vadi? To je normalni, deti zkoumaji sve okoli a uci se tim. Mozna muze byt nervozni i z toho, ze ji to nedoprejete.
Trosku mam i pocit, jestli za ni vsechno nedelas a jestli ma take svuj "zivotni prostor" 
pokračování....
Ve dne je světlo, mluví se, kolem chodí lidi, je možné podávat svačinu, hrát si... moje děti měly dlouho "hernu" vlastně v obýváku, do pokojíčku chodily jen spát, kromě pár plyšáků tam ani neměly hračky - cca do čtyř pěti let... protože jsem je stejně měla pořád za zadkem.
Majdo, tohle se těžko soudí z pár řádek na internetu. Nejspíš je to hromada věcí dohromady.
1) kolem devíti měsíců mají děti tzv. "separační úzkost" - už jsou dost velké na to, aby si uvědomily, že máma může zmizet. Takže na jednu stranu bych jí trošku vyhověla (třeba nechávala otevřeno na záchod - neboj, nebude to navždy, je to pár měsíců), nezavírala se před ní, nedávala jí do ohrádky. Já jsem měla v každé místnosti hrací koutek, pár kostiček pěnového puzzle, jedna dvě hračky, knížka v kuchyni, pár v pracovně + obývák byl jedna velká herna a děti se přesunovaly se mnou, jak jsem se pohybovala po baráku. Můžeš s ní hrát "na schovku" - třeba si jen schovat obličej za plínkou a dělat na ní "baf", pak postoupit do dalšího levelu a jukat na ní zpoza rohu, posléze odejít do jiné místnosti, a pořád na ní mluvit - aby pochopila to, že když tě nevídí, tak jsi se nepropadla do země, neumřela, nezmizela - že tam pořád JSI.
2) přestaň za ní dělat věci. Přestaň jí posazovat když se postaví. Jdi za ní, podepři jí zadeček, aby se nebála, mluv na ní, ale neposazuj jí. Musí se to naučit sama - nejspíš ječí z frustrace, protože hlava ví, co by chtěla a tělo to nedokáže. Až se to naučí, vylepší se to. Proč jí v židličce krmíš? POsaď jí do židličky, dej jí lžičku do ruky, nebo jí dej jídlo, které může sama jíst (třeba rýži, kousky masa, kousky ovoce) a NECH JÍ. Co sní, to sní, co nesní, dostane v dalším kole.
3) noční spaní - všichni se v noci budíme, akorát že my se převrátíme na druhý bok, najdeme pohodlnější polohu a spíme dál. Opět - tvoje dcera se to musí naučit a tím, že jí ty konejšíš, tak se to nenaučí - naučí se jen to, že k tomu aby usnula, tak potřebuje konejšení. Zkus první noc "konejšit" (nevím co děláš, jeslti jí třeba chováš, zpíváš, chodíš s ní) po staru. Další noc něco uber (např. budeš jí hladit v postýlce a zpívat jí, ale nebudeš jí zvedat a chodit s ní). Další noc zase uber (třeba už nebudeš zpívat a mluvit na ní, jen jí hladit) a další noc uber i to. Zaveď odlišné systémy pro noc a den - v noci je tma, nerozsvěcuje se, nemluví (maximálně tiché ššš), nejí se, nehraje. Ve dne je světlo, mluví se, kolem chodí lidi, je možné podávat svačinu, hrá
