Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Moc ráda bych si od vás přečetla vaše osobní zkušenosti. Asi se sama v sobě nějak nevyznám, nebo nevím, co vlastně chci. Připadám si jako blázen a nerada bych udělala nějaké nerozvážné a ukvapené rozhodnutí.

Je mi pětačtyřicet let. Krátce po třicítce jsem se rozvedla a zůstala sama se dvěma dětmi. Ty už jsou obě samostatné, takže žiju sama, respektive až do nedávna jsem žila sama. Děti vylétly z hnízda v podstatě hned po maturitě, našly si spolubydlení a já si za poslední čtyři roky zvykla na svůj klid a pohodlí.

Před asi tři čtvrti rokem jsem potkala přítele, je mu padesát, taky rozvedený. Musím říct, že nikoho jsem nějak cíleně nehledala, nechávala jsem tomu volný průběh. I v době od rozvodu jsem občas měla nějakého přítele, ale nikdy se to nedostalo do fáze společného bydlení. Až teď. Na podzim jsme se s Jiřím dohodli, že spolu zkusíme bydlet a před Vánoci jsme to zrealizovali. On se nastěhoval ke mně, mám větší byt, on má jen garsonku.

Vánoce byly krásné, přijely i děti a všichni jsem si to společně užili. Myslela jsem si, že bude všechno v pořádku, ale jak jsem psala v úvodu, najednou se sama v sobě nevyznám a přemýšlím, jestli jsem s tím sestěhováním udělala dobře. Jsme spolu v jedné domácnosti teď jeden měsíc a mně to začíná čím dál více vadit.

Dřív jsem si to doma čančala a udržovala, jak mi vyhovovalo, věděla jsem, že jak ráno byt zanechám, tak ho odpoledne po návratu z práce najdu. Teď mi připadá, že je všechno vzhůru nohama. Jiří pracuje na směny, takže když má odpolední, je dopoledne sám doma. A bohužel, moc pořádkumilovný není. Přijdu z práce a v obýváku na stolečku jsou po něm talířky a hrmečky, obaly od sušenek. V koupelně zacákané umyvadlo, zmuchlaný ručník na koši na prádlo, ukápnutá zubní pasta, na záchodě, pardon, že to píšu, stopy po jeho velké potřebě v míse.

Je mi jasné, že on byl zvyklý žít, stejně jako já, roky sám. A chlapi tohle asi vidí jinak, respektive tolik to neřeší. Stejně jako já, i on si musí zvyknout a naučit se dodržovat nějaká pravidla soužití.

Já s tím mám trochu problém, protože mi připadá hloupé začít ho po měsíčním společném bydlení peskovat ohledně uklízení. Nerada bych ho nějak otrávila, je mi s ním fajn a po těch letech samoty si užívám, že mám s kým vyjít do společnosti, ke komu se večer přitulit, popovídat si a tak. Po téhle stránce je všechno v pořádku.

Problém je pouze ten náš rozdílný přístup k tomu, co považujeme ohledně úklidu a domácnosti za samozřejmé. Mám dost fyzicky náročnou práci, vždycky jsem přišla domů do svého uklizeného a voňavého bytu, vysprchovala se a udělala si svůj relax s kávou a knížkou. Teď přijdu utahaná a první, co mě čeká je pouklízet po něm jeho binec. Nádobí, koupelnu, záchod, neustlané postele, zmuchlané oblečení. Strašně mi to vadí, jak má odpolední, přistihla jsem se, že chodím domů už předem naštvaná.

Zkusila jsem, zatím jen tak nenápadně a taktně, ho naťuknout a požádat, aby, když odchází, tu po něm nezůstávala taková spoušť, ale až mi ho bylo líto. Celý zrudnul, bylo poznat, že je mu trapně. Následujících pár dní se snažil, ale čtvrtý den už bylo zase všechno v jeho obvyklých kolejích.

Co byste mi v tomto případě radily? Možná mi řeknete, že řeším nesmysly a dělám si nerváky kvůli prkotinám. Já to tak na jednu stranu i cítím, ale nemůžu si pomoct, je to nějak silnější, než já. I přesto, že jsem s ním ráda a jsem ráda, že je tady, cítím, že mi to vlastně vadí a narušuje mi to můj dosavadní zajetý způsob života. Jsem normální?