Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Už nějakou dobu řeším pro mě dost neobvyklou situaci a stále bezúspěšně. Jde o můj vztah s tchyní, respektive s matkou mého partnera. Nějak nevím jak na ni, o lidech, jako je ona, jsem dosud jenom četla v románech nebo časopisech, ale nikdy jsem se žádným takovým takhle zblízka nesetkala. A pokud chci zachovat dobré vztahy v rodině, tomu setkávání se nevyhnu.

Je mi skoro čtyřicet let, mám dvě už poměrně velké děti a jsem rozvedená. Před rokem jsem se seznámila se svým současným přítelem, přeskočila jiskra a už čtyři měsíce bydlíme společně. Přistěhoval se ke mně a k mým dětem, má je rád a ony jeho. Rozumíme si, všechno klape. Až na jeho matku, která ve mně vzbuzuje žaludeční neurózu pokaždé, když k ní jedeme, nebo má přijet ona k nám. Ta druhá varianta se ale v podstatě nekoná, byla u nás všehovšudy dvakrát. Spíš jezdíme my k ní. Ona je sama, vdova, můj přítel je její jediný syn.

A teď proč jsem z ní tak na větvi. Ona je totiž z nějakého jiného světa. Kdybych ji měla nějak stručně a výstižně charakterizovat, řekla bych, že je to zbohatlická, snobská panička patřící do smetánky za první republiky. Jak jsem psala v úvodu, nikdy jsem se s někým podobným takhle zblízka nesetkala.

Ona je prostě dáma. Je jí pětasedmdesát, je velice udržovaná, postavu, účes, oblečení, jemné nalíčení, vše dokonalé. I doma to má zařízené velmi okázale (bydlí v prvorepublikové vile), starožitný nábytek, porcelánové servisy, ze kterých se jí, prostírá včetně konviček, omáčníků a polévkových mís. Neustále, i doma, je perfektně oblečená a obutá nikoli do pantoflí, ale do bot. Když jsem ji viděla poprvé, měla jsem dojem, jakoby se tady omylem vyskytla z té první republiky. Má služebnou! Paní, která jí chodí pravidelně uklízet, nakupovat a když nás tchyně pozve v neděli na oběd, tak je to ta paní, kdo vaří a následně nás u stolu obsluhuje (!!!).

Přítel mě sice na to, že jeho maminka je trochu jiná a dost se současnosti vymyká, upozornil, ale skutečnost zcela předčila moje očekávání. Pokaždé, když k ní jedeme, jsem v šoku a nejsem schopná to vstřebat. A moje pubertální děti rovněž ne, i když se samozřejmě snažíme a chováme se slušně.

Jenže ono to není jen o těchhle okázalostech na efekt, ale i o samotné osobnosti a povaze přítelovy maminky. Hned zkraje mi dala najevo, že není nadšená z toho, že si její syn našel rozvedenou s dětmi (přitom sám už rozvedený je a má dvě dospělé děti). Pokaždé, když jsme u ní, nějak vyzvídá. Strašně ji zajímá, co dělám, co jsem studovala, co studují děti, co dělají nebo dělali mí rodiče, sourozenci, zkrátka postupně si zmapovala sociální prostředí, ze kterého vycházím a chová se ke mně s čím dál větším despektem.

Ona sama asi trpí nějakou utkvělou představou, že je dáma z vyšší společnosti a velmi ráda předhazuje svůj původ. Její otec byl pan továrník, ona jako dítě až do osmačtyřicátého roku vyrůstala jako princeznička, dokonce měla vlastní guvernantku (ne chůvu, opravdu říká guvernantku) a zdůrazňuje, jak si i přes ta těžká padesátá léta, kdy byl její tatínek v lágru, oni doma zachovali tu noblesu a po revoluci na ni opět navázali, získali zpátky v restituci majetek a tu vilu a ona dělá čest svému rodu. Asi to píšu nešikovně, nevím, jak co nejlépe vystihnout její podstatu.

Můj problém a dotaz a prosba na vás je, jak mám s takovým člověkem vyjít? Partnerovi moc záleží na tom, abychom byli všichni jako rodina, nechci se stavět do pozice, že s jeho matkou se nechci stýkat. Ranilo by ho to. Ale zároveň je to pro mne hodně těžké. Já jsem obyčejná žena, rodiče pracovali na dělnických profesích, sama mám jen maturitu a pracuju na poště, mám byt v paneláku. Prostě zdaleka nedosahuju úrovně, jakou ona uznává. Pak na mě kouká svrchu, je upjatá, křečovitě zdvořilá až na půdu, jen aby mi ukázala, že ona mě sice nemusí, ale protože je dáma, milostivě se mnou bude korektně konverzovat, protože ví, co se patří. 

Víte, je mi jasné, že ji nepředělám. Je taková, chce být taková a svým způsobem si to užívá. Já miluji jejího syna, který je tedy naštěstí normální, a vzájemnému kontaktu se nevyhneme. Asi bych se měla nějak zmobilizovat, obrnit, brát ji takovou, jaká je a nenechat do sebe pronikat tu její přezíravost. Ale nějak mi to nejde. Když jsem vedle ní, cítím se jako póvl, nicka, holka od valchy, zkrátka někdo, kdo je trpěný ale nikoli uznávaný a respektovaný. Jak si mám zvednout sebevědomí, abych se pokaždé, když od ní odjíždíme, necítila jako nějaká služtička?