Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Za to, co vám sem napíšu, se v hloubi duše docela dost stydím, ale přesto bych si ráda vyslechla vaše názory a osobní zkušenosti. Můj problém je nadměrné sledování televize, kterému jsem propadla po odchodu do důchodu.

Celý život jsem pracovala manuálně, nejdřív v jedné textilní továrně, pak, když ji zrušili, vystřídala jsem několik míst až jsem nakonec zakotvila jako prodavačka v supermarketu. Byl to tam dost očistec, doslova jsem stříhala metr, až budu mít nárok na důchod. Těšila jsem se, že si konečně trochu odpočinu, že mi zmizí ze života ta neustálá honička, stres a dřina.

Když přišel můj den D a já nemusela poprvé do práce, cítila jsem se neuvěřitelně šťastně. Měla jsem tolik elánu a energie, že jsem vůbec netušila, že to v sobě mám. V prvních týdnech jsem byla velice aktivní. Dokonale jsem vygruntovala celý byt, chodila na výstavy, na procházky. Užívala si tu svobodu, které jsem najednou měla strašně moc.

Po pár měsících už mi ale ten svobodný pocit nějak zevšedněl, zvykla jsem si na něj a upadla do stereotypu: uklidit, uvařit, nakoupit, vyprat. Manžel chodí do práce, tak mu, když jsem doma, zajišťuji stoprocentní servis. Nijak mi to nevadí, jen je to vlastně pořád to samé každý den do kolečka.

Abych si ty domácí práce trochu zpestřila, začala jsem si přes den pouštět televizi, což jsem dřív nikdy nedělala, nebo jen výjimečně. Televize se u nás vždycky pouštěla až večer na zprávy. Teď to mám jinak a začínám si myslet, že jsem se na ní stala závislou.

Pouštím ji hned ráno, jak manžel odejde do práce a když jsem doma, za celý den ji nevypnu. Přepínám z programu na program, přesně vím, kde co dávají a jak mi pořady na sebe navazují. Koukám vlastně pořád, i když u toho vařím, uklízím, žehlím apod. Ale mezi námi, ty práce mi celý den rozhodně nezaberou a já pak sedím před bednou a čumím, místo abych šla ven. Jenže se mi nechce odcházet, když vím, že za chvíli půjde Ordinace, potom Komisař Rex a pak Pojišťovna štěstí. To je jen malý výčet toho, na co pravidelně koukám.

Tento stav trvá už pár týdnů, kolikrát se přistihnu, že jsem třeba dva dny nevytáhla paty z bytu a v podstatě je strávila před obrazovkou. Vím, že je to promrhaný čas, nikdy jsem takhle moc na televizi nekoukala, často jsme ji večer ani nezapnuli. Asi jsem se nějak zbláznila, nevím. Stydím se za to a zároveň je to silnější než já. Jsem ještě mladá, abych proseděla zbytek života před bednou, toho jsem si vědoma. Jen si prostě nějak neumím říct „dost“ a nechat všechny ty seriály plavat.

Chtěla bych se zeptat, jestli jste na tom někdo byl nebo jste podobně. Podařilo se vám té televizní závislosti zbavit? Jak?