Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

To, že mužské a ženské postoje k různým záležitostem se mnohdy značně liší, je nám dobře známo. Dnes se ale zaměříme jen na jednu, řekla bych téměř výlučně mužskou specialitu. Záměrně říkám „téměř výlučně mužskou“, protože výjimky samozřejmě existují.

Dnes si totiž budeme povídat o mužské soutěživosti. Možná že máte nějaký takový soutěživý exemplář doma. V malém či velkém vydání, případně oba dva naráz.

Ano, soutěživost a touha vyhrávat, být ve všem pokud možno první… S tím se osoby mužského pohlaví většinou už narodí. Už malí chlapečci, sotva odtržení od matčina prsu, si umějí krásně tahat kšandy a nádherně se vytahovat. Jak léty získávají další a další zkušenosti a sklízejí nové a nové úspěchy, tato jejich schopnost se ještě násobí.

Zatímco většině holčiček, dívek a žen je celkem ukradené, jestli doběhnou v závodě jako první, pro jejich klučičí protějšky je to většinou záležitost cti. Kdyby měli vyplivnout duši, dají do závodu všechny svoje síly. Bohužel, vyhrát může vždycky jen jeden. A tak už i malí špunti jsou nuceni vyrovnávat se s prohrami a neúspěchy a s tím, že někdo je třeba lepší než oni. Traumatické.

Jedno takové trauma teď prožívá kamarádčin osmiletý Jiřík. V běhu na šedesát metrů ho totiž vždy předhoní Lucinka. Ačkoli Jíra trénuje, jak může, na Lucinku prostě nemá. Lucka je jednoduše sprintérský talent. Běhá jí to doslova samo, aniž by se musela výrazněji snažit. Je vybírána na různé soutěže a závody, kde vždy s přehledem vyhraje. Nicméně je tak nějak nad věcí. To, že je na ni kladena odpovědnost za účast a reprezentaci, ji spíš otravuje, než aby se cítila nějak poctěna. To Jíra, kdyby byl vybrán, ten by si tu slávu asi uměl jinak užít.

Já mám zase doma soutěživce z řad těch dospělých. Před lety se můj přítel s kamarádem zbláznili do horského kola a začali podnikat tzv. sportovně-cyklistické víkendy. Žádná rovinka, silnice a pohodička, kdepak. Vyrazili vždycky někam do kopců. Čím náročnější terén, tím lépe. Čím víc byli po takovém dni „vyflusaní“, tím hrději se pak cítili. A jak postupně získávali kondici, zvyšovali i náročnost a délku jednotlivých tras.

Jednou v sobotu ale přítel nemohl, a kamarád se tedy vypravil sám. Večer zazvonil telefon. „Tak už jsem doma. Urazil jsem 86 kilometrů,“ pochlubil se mu. Ten mu pogratuloval, že se mu podařilo překonat jejich dosavadní rekord, a zavěsil sluchátko. Hned poté se mi naskytla úchvatná podívaná.

Jeho výraz v pár vteřinách prošel několika proměnami. Z plného obdivu plynule přešel k absolutnímu šoku, pak následoval záblesk čehosi jako vzteku a celou etudu završilo nezlomné odhodlání. Nemusel říct ani slovo, abych pochopila, že druhý den vyráží na kolo. Sám.

A tak se také stalo. Vstal za kuropění, naplnil batůžek a láhve s pitím, přifouknul kola, utáhnul závity a nasoukal se do epesního cyklistického oblečku. Pln odhodlání vyrazil...

Já jsem se mezitím doma věnovala přízemním ženským činnostem a čekala na to, až se můj hrdina vrátí ověnčen vavříny. A tak se i stalo.

V podvečer se domů připlazilo podivně vyhlížející, zablácené a (promiňte) zapáchající monstrum. Těžce oddychoval, oči měl podlité krví a zpocené triko měl doslova přilepené na těle. Ve tváři ale neomylně napsáno, že zvítězil. Tak jak byl, se vrhnul k telefonu a vytočil kamarádovo číslo. „Tak jsem ujel 88,“ oznámil mu suše a vysíleně položil sluchátko. Poté se z posledních sil přesunul do vany a pak do postele, kde strávil celou noc, sužován svalovou horečkou...

Znáte to také? Máte doma soutěživce, „vejtahu“ a mistra světa? Jakých obětí je ten váš schopen, aby zabodoval, zvítězil a oslnil? Jak snáší prohry? Vyhýbá se třeba společenským hrám, které mu nejdou?