Rozvod v pětašedesáti? Došla mi trpělivost.
Je mi pětašedesát, jsem vdaná, s manželem jsme oba v důchodu. Brali jsme se když nám bylo dvacet, máme čtyři děti a šest vnoučat. Postupně jsem se dostala do fáze, kdy mám pocit, že s mým mužem nevydržím už ani den a nevím, co mám dělat. Nejraději bych se rozvedla.
Částečně jsem si to zavinila asi sama. Po svatbě se nám postupně, jedno za druhým v rozmezí dvou let narodily všechny čtyři děti, já byla dlouho doma. Obstarávala jsem domácnost, muž chodil do práce. Když šel nejmladší syn do školy, nastoupila jsem konečně do práce. Jenže v rozdělení rolí se u nás nic nezměnilo. Zatímco muž přišel z práce a usednul na gauč k televizi s pivem v ruce, já nastoupila na druhou směnu. Děti, úkoly, domácnost, večeře. Pamatuju si, jak jsem bývala uštvaná, ale s ním to nehlo. Kolikrát jsme se kvůli tomu pohádali bych ani nespočítala. Postupně jsem na tento stav rezignovala, s ním nic nehnulo. A rozvést se a zůstat sama se čtyřmi dětmi jsem si opravdu netroufla.
Tak šly roky, děti rostly, postupně se osamostatňovaly a my zůstali s mužem sami. V první fázi se mi co se práce týká, dost ulevilo. Bylo míň prádla, vařila jsem míň jídla, i údržba bytu byla najednou nějaká jednodušší. A jak jsem byla zvyklá dělat všechno celý život sama, tak jsem v tom pokračovala. Muž taky zůstal stejný, ale nějak jsem to neřešila. Pravda je, že toho spolu moc nenamluvíme, nikam společně nejdeme, to jsme neprovozovali nikdy.
Teď už jsme pár let v důchodu, já tedy déle, než muž, ten nastoupil teprve nedávno. A já si najednou uvědomuju, jak mě soužití s ním vyčerpává. Jsme spolu celé dny, on vydrží dřepět u televize, maximálně luští křížovky. O nic nemá zájem, nemluví, nezeptá se na vnoučata, jako bych byla vzduch. Když se pokusím o nějaký rozhovor, vidím na něm, jak je otrávený a odpovídá mi doslova z donucení.
Já se zabavím kolem domácnosti, taky ráda vyšívám a pletu, občas jdu s kamarádkou posedět do kavárny nebo do divadla. Pak se vrátím domů a tam najdu nafučeného muže, otráveného, protivného. Sám si neohřeje jídlo, nenamaže rohlík, vyčítá mi, že je hladovej a kde jsem tak dlouho. Když se ohradím a řeknu mu, že se snad může obsloužit sám, je z toho vždycky hádka.
Nezajde se mnou na nákup, všechno tahám sama, včetně flašek piv, jednou jsem zkusila mu je nepřinést a bylo z toho takové dusno, že si to snad neumíte představit. Když mu řeknu, že je to na mě už moc, že už taky nejsem žádná mladice, ať si aspoň ty piva chodí kupovat sám, tak mi na to odpoví, že toho přece nemusím nosit moc naráz.
Jsem z něj totálně utahaná, vyšťavená. Kolikrát si představuju, jaké by to bylo, kdybych žila sama. Jaký bych měla klid. Mám po svých rodičích dvoupokojový byt, zatím je prázdný, přemýšlím, že bych se tam prostě odstěhovala. Říct mu, že to vzdávám, že už s ním být nechci. Jenže se k tomu nemůžu odhodlat. Připadá mi, že rozvádět se po tolika letech soužití v našem věku není správné.
Co byste dělaly na mém místě?
7.11.2016 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 53 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rozvod v pětašedesáti? Došla mi trpělivost.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
To snad není pravda
Dokud jsem četla, že jsi dělala všechno sama kolem domácnosti, říkala jsem si, že takových ženských je pořád dost. Ale když jsem se dostala k tomu, že sama taháš i flašky s pivem, to mě vážně nazvedlo. Co ten chlap celé dny dělá??? Okamžitě mu přestaň posluhovat, a odjeď aspoň do těch lázní. I když si myslím, že tři týdny tolik neřeší a manžel by nejspíš zapojil děti. Fakt bych se asi šprajcla a šla bydlet do bytu po rodičích, je to jedinečná možnost. Jenom, jak píšou děvčata, si dobře spočítej náklady. Na rozvod je vždycky času dost, možná manželovi něco dojde. A kdyby to třebas z těch finančních důvodů nešlo, aspoň ty nákupy bych přestala tahat, i kdybych si měla vymyslet já nevím jaké choroby, v 65 letech už je na ně nárok.
Možná by pomohlo odjet na tři týdny do lázní. V pětašedesáti a při Tvém způsobu života, máš určitě dost neduhů, na které by Ti doktor napsal lázně tzv. "křížkové", kdy téměř všechno placení je na Pokladnu. A vůbec bych se nestarala, co si manžel po dobu Tvé nepřítomnosti počne. Buď by otravoval děti, nebo by si "ochočil jiné zvířátko" ve formě nějaké "laskavé" sousedky.
Ale každopádně by byl hozen do vody a musel by se o sebe trochu postarat.
Děti by Ti lázeňskou léčbu určitě přály, a on by se musel tvářit, že taky...
Ach jo ,je možné že ještě dnes takhle můze někdo žít? Asi nemáte žádné sebevědomí nechat se drbat takovým egoistou vždyť co vám kromě dětí dával za tu spoustu snahy ,a dnes? Je snad mimino a vy posluhovačka.jistě by vám bylo samé líp alespoň bez námahy,náklady taky nižší a když máte možnost bydlet jinde tak to fakt nechápu,snad ani není nezbytné se rozvádět jen prostě jako on začít si žít svůj zivot.Taky nevím jestli ten vdovský důchod za tohle stojí i v případě že se ho tedy vedle tohodle lhostejného hrocha dožijete 
no nadarmo se neříká jaký si to uděláš takový to máš třeba by pomohlo se prostě pár týdnů separovat ( k dětem,nebo do druhého bytu ,no třeba by hrošík procitnul kdyby byl donucen postarat se sám, a dusno....no a stejně je tak jako tak
Chceš takhle a hůř prožít třeba ještě 20 let ? Protože s věkem se ty dobré vlastnosti (pokud nějaké byly) vytrácejí a ty špatné se rozvíjejí. Zvaž, jestli zvládneš se svým důchodem vyžít, a pak se radši rozveď. Ty cca 2 tisíce vdovského důchodu za to trápení nestojí, a nikde není psáno, že Tě manžel nepřežije.
Pokud máš tak nízký důchod, že s ním nevyjdeš, tak se nerozváděj, jen si zažádej si o příspěvek na živobytí pro nerozvedenou manželku a až ho dostaneš, pak se odstěhuj.
Protože manželé se mají podílet na své životní úrovni bez ohledu na to, jaký má který z nich důchod. A ten Tvůj nebude žádný zázrak, když jsi napřed byla s dětmi v domácnosti, a pak jsi musela mít takové zaměstnání, aby ses SAMA mohla starat o čtyři děti a chlapa, co si není ochoten namazat ani chleba.
Pomalu bych se přesěhovala do bytu po rodičích a nechala ho shnít. Pivo bych netahala ani omylem. Takovýho chlapa bych ani nekrmila, ani ho neobsluhovala. Možná by ten rozvod i stál za to, nic z něj nemáš. Ten vdovskej důchod snad za ty nervy ani nestojí. Naopak, podělíte majetek a začneš si odznova. Moje babička si ještě po třetím rozvodu narazila v 66 přítele, se kterým chodila ven a po návštěvách, jen se už nevdala a nesestěhovávala.Držím palce, ať se rozhodneš správně.
.gif)
Zřídila bych si svůj účet, kam bych si nechala posílat důchod (pokud ho už nemáš), všechno bych si schystala a pak bych se přestěhovala do bytu po rodičích. Nerozváděla bych se, ale dědka bych nechala ať pukne zlostí a shnije ve špíně. Asi si bude stěžovat dětem, ale stála bych si za svým. Děti mu zpočátku mohou pomáhat, ale při jeho manýrech je to brzo otráví s možná ho (na rozdíl od tebe) dokážou postavit do latě.
Nerozváděla bych se ani náhodou, a hned bych přestala tahat piva. Na "dusno" bych se vykašlala a šla bych místo toho ven, ani ten chleba bych mu nenamazala, ať vzteky třeba pukne. Dusno je už stejně tak co. Dusno je, ať se namáháš nebo ne, takže bych se nenamáhala, stejně se nezavděčíš.
Nerozváděla bych se, jen bych se odstěhovala do toho volného bytu. Je to příležitost....Manžel už jiný nebude, teď ho už nepředěláš. Spousta chlapů bere manželku jen jako matku svých dětí a služku.
Napřed si ale spočítej, jestli vyjdeš s důchodem, protože jednomu se těžko podaří pokrýt všechny potřeby jedním důchodem.Snad máš něco ušetřeno. Ale máš 4 děti a když se dovede matka postarat o čtyři děti, mělo by se tolik dětí postarat o jednu maminku.
V žádném případě bych se nerozváděla, mysli taky na sebe a na vdovský důchod, aspoň něco na přilepšenou.
Až tvůj manžel zůstane sám, za chvíli zahyne hladem a špínou.
