Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V létě mi bude padesát let a mám dojem, jakoby se se mnou zatočil celý svět. Zamilovala jsem se až po uši, a i když vím, že moje láska není tak úplně normální, nedokážu si poručit. Můj přítel je totiž o patnáct let mladší.

Jsem už deset let rozvedená, po celou dobu jsem byla v podstatě sama. Manžel mě nechal se dvěma dospívajícími dětmi a odstěhoval se. Pokud je mi známo, nebyla v tom jiná žena. Jen se mnou už nechtěl být. Rozvod proběhl v rámci možností klidně, oba dva jsme se snažili to ustát hlavně kvůli dětem, které byly zrovna v kritickém, pubertálním věku. Snad se nám to podařilo.

O děti jsme se po rozvodu starala především já, bydlely se mnou, otce navštěvovaly. Před třemi lety mi obě dvě téměř naráz vylétly z hnízda a já zůstala sama. Nejdřív mi bylo smutno, ale pak jsem si to začala užívat. Najednou jsem na sebe měla spoustu času, tím, že děti už byly samostatné, tak bylo víc i financí a začala jsem se více starat sama o sebe. Tak jako snad nikdy před tím.

Začátkem roku jsem se náhodně seznámila s jedním velice příjemným mladým mužem. Byl velice galantní a pozorný, z prvního nezávazného hovoru vyplynulo jeho pozvání na večeři a netrvalo ani dva týdny, abych nepocítila, jak moc jsem do něj zamilovaná. Přitom tehdy mezi námi k ničemu intimnějšímu ani nedošlo. To až později.  

Zpočátku jsem se snažila náš vztah ukončit, ale on mne vždycky přesvědčil, že pro něj nejsem jenom chvilkové rozptýlení. I on se do mne zamiloval, a i když jsme věděli, že se asi z našeho okolí nedočkáme zrovna velkého pochopení, začali jsme spolu chodit zcela otevřeně a veřejně. Nikomu tím neubližujeme. Já jsem rozvedená, on dosud svobodný. Máme se rádi, je nám spolu dobře.

Jak jsme předpokládali, někteří lidé v našem okolí mají s naší láskou problém. Co se týká těch cizích, je mi to jedno, nikomu z nich do mého života nic není, já se o ten jejich taky nestarám. Starost mi však dělá postoj mých dětí – syna a dcery. Vůči mému příteli mají silné výhrady, mě označují za bláznivou, trapnou, stárnoucí ženu, která se veřejně zesměšňuje, a dokonce mi oba dva řekli, že se za mne stydí a dokud si svůj osobní život neuspořádám, odmítají se se mnou stýkat.

Byla to pro mne pěkně studená sprcha. Tohle jsem opravdu nečekala. Vím, že můj vztah je poněkud netradiční, ale nedělám přece nic špatného. Jen jsem se zamilovala a jsem milována. Po deseti letech, kdy jsem žila téměř v celibátu, si najednou připadám jako v ráji. Moc mne mrzí, že mě vlastní děti takhle odsuzují.

Přestože vím, že nemají právo mi do mého života mluvit, hlodá to ve mně. O své děti bych nerada přišla, už tři týdny se mnou odmítají komunikovat, když jim volám, neberou telefon, samy nezavolají.

Jsem z toho nešťastná. Mého přítele postoj mých dětí taky mrzí, řekl, že pokud se rozhodnu s ním kvůli tomu rozejít, bude to respektovat, ale zároveň ho to bude strašně bolet. Jenže já o ničem takovém neuvažuji. Spíš přemýšlím, jak přesvědčit děti, aby to byly ony, kdo změní názor. Akorát nevím, jak to mám udělat, když se mnou odmítají jakkoli komunikovat.