Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Bydlím už skoro deset let na malé vsi. Přistěhovala jsem se z okresního města, kde jsme si mohli odkoupit panelákové byty do osobního vlastnictví a zůstat v nich bydlet dál. Já jsem se rozhodla koupit si za stejnou cenu malý domeček a bydlet uprostřed přírody. Myslela jsem si, že jsem se s místními lidmi sžila, jenže nedávno jsem zjistila opak.

Nikdy jsem neměla s žádným ze sousedů nějaký spor. Od první chvíle jsem každého zdravila, nakupuji u místních obchodníků, i když jsou dražší než větší obchody ve městě, na nikoho jsem si tady před nikým nestěžovala nebo ho nepomlouvala. Líbí se mi tady. Vedle mě má domeček stará paní, která chodí o hůlce. Častokrát se s ní zastavím, prohodíme pár slov, nabídnu jí, když mám něco upečeno a párkrát jsem jí i nabídla, že jí donesu nákup nebo zařídím něco, co zrovna potřebovala. Pokaždé ale poděkovala, že si řekne svým dětem a bude jí to stačit. S ostatními nejbližšími sousedy se běžně navzájem navštěvujeme na kávu nebo na skleničku a nikdy jsem nepozorovala, že by bylo něco špatně. Ty vzdálenější potom znám spíš jen od vidění, potkáváme se málo, ráno odjedu do práce a vracím se později večer, ale i tak na sebe aspoň kývneme, když se potkáme. Akorát do hospody nechodím. Alkohol nepiju, pivo mi smrdí a nemám prostě hospody ráda. Navíc na to ani nemám moc času.

Minulý víkend jsem se rýpala v zahrádce a z pootevřeného okna od sousedky jsem slyšela hovor. Nevěnovala jsem mu pozornost, a tak jsem si až za chvíli uvědomila, že je to o mně. Mám totiž na tváři jizvu po autonehodě a nedám se tedy splést s nikým jiným. Zkrátka sousedka, s kterou si tykám a chodíme spolu na kafe, měla na návštěvě tu starou paní. Ta si stěžovala, že jí sice nabízím pomoc s nákupem, ale abych jí opravila díru na střeše, kterou jí teče dovnitř, to mě nenapadne. A nebyla to jen díra, s čím jsem jí nepomohla, stěžovala si na moji neochotu dost dlouhou dobu. Bylo mi to líto, ale největší ránu mi zasadila kamarádka, která jí přitakávala ve smyslu, že co může čekat od paničky z města, měla poznámky o přivandrovalcích a nosech nahoru.

Já vím, že má ta paní mokrý dům, ale není v mých silách jí s tím pomoci. Já ho mám mokrý také, mnohokrát jsme to probíraly, že ani jedna nevíme, jak to vyřešit a ani z čeho ty úpravy zaplatit. Určitě jsem v lepší kondici než ona, ale netroufnu si na to, abych lezla po střeše, spravovala omítky, plot nebo podřezávala dům. Nemám ani na to, abych jí to zaplatila. Sama se potýkám s podobnými provozními problémy a záplatuji to, jak se dá. Pracuji v továrně, mám plat, který má do toho průměrného ještě co dohánět, chodím v obyčejných džínách a mám přes dvacet let staré ojeté auto. Nevím, podle čeho si myslí, že nad nimi ohrnuji nos a mohla bych pomáhat víc.

Já teď ale nevím, co mám dělat. Mám za ní jít a vysvětlit jí, že jí nemůžu pomoct, nebo to mám nechat být a dělat, že jsem nic neslyšela? Mrzí mě také postoj sousedky, kterou jsem považovala za kamarádku. Najednou se tady cítím nevítaná a vůbec si nedokážu představit, že se jí budu dívat do očí a dělat jakoby nic, nebo zas dáme kafe. Zatím jsem po práci zalezla domů a neviděla jsem ji, jenže to nemůžu dělat do konce života. Máma mi radí, ať to nechám plavat, že řeči se říkají a třeba to tak ani nemyslely. Jenomže já si připadám, jako kdyby mě někdo praštil do žaludku. Mám si to s nimi jít vyjasnit a vyříkat, nebo mám dělat, že se nic nestalo?