Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Potřebuju se svěřit. Jsem podruhé vdaná, první manželství mi nevyšlo, mám ale obavy, že i s tím druhým jsem to nějak nezvládla.

První manžel byl šílený flegmatik a lempl. Vnímat jsem to začala po narození našeho dítěte, kdy se dokázal doma jen válet a byl líný zvednout zadek a cokoli udělat. K tomu ještě nadávky a vulgarity na denním pořádku. Když byly dcerce dva roky, rozvedli jsme se, podnět k rozvodu jsem dala já. Už jsem to prostě nemohla snášet. Teď je dceři šest a svého otce prakticky nezná, velmi rychle ji od sebe odstřihl. Každý měsíc mi od něj přijdou alimenty na účet a jinak o něm nic nevím.

Před třemi roky jsem se seznámila se svým současným manželem. Byl pravý opak toho předchozího a přesně to mi na něm imponovalo. Pracovitý, pečlivý, odpovědný. Po dvou letech chození jsme se vzali a teď máme půlročního chlapečka. A já mám pocit, že se situace opakuje, i když v opačném gardu.

Manžel je totiž vysloveně hyperaktivní, nebo nevím, jak jinak bych to nazvala. Nevydrží jen tak odpočívat, pořád musí vyvíjet nějakou činnost. Přijde z práce a doslova si vymýšlí, co bude dělat. Pořád něco opravuje, převrtává, vylepšuje. Často se zapojuje do domácích prací, sám od sebe vezme vysavač a vyluxuje celý byt, když slyší, že doprala pračka, okamžitě vystřelí a jde pověsit prádlo. Po večeři, než uložím děti, dokonale uklidí kuchyň a povalující hračky atd.

Možná si říkáte, že proboha na co si stěžuju. Já vím, že takhle napsané to vyznívá jako idyla, co by leckteré ženy za takového chlapa doma daly. Jenže on to tak růžové není. On totiž všechno, co dělá, dělá s takovým tím demonstrativním pocitem, že než bych se k tomu dokopala já, tak on už to má desetkrát hotové. Nesnese, když chvilku sedím, okamžitě upozorňuje, co je potřeba udělat a dodá, jak mu to je trapné že mi on, jako muž, musí říkat, abych vyžehlila apod. Přitom si nemyslím, že jsem nějaká lemra, domácnost normálně zvládám, ale taky si ráda přes den aspoň na chvilku sednu. Mám dost běhání kolem dětí, dcera chodí do první třídy, do toho miminko. Nejsem stroj.

Nejhorší je, že začíná hodně sekýrovat i dceru, každý den jí kontroluje pokojíček, jak má srovnané skříňky a šuplíky, když si vezme na hraní nějakou hračku a neuklidila tu, se kterou si hrála před tím, tak jí dává neskutečné kázání, že z toho kolikrát doslova rostu a mám chuť na něj zařvat, ať sklapne.

Celkově mi prostě v našem manželství přestává být dobře, připadám si nemožná a neschopná, protože jeho pracovitosti nikdy nemůžu dosáhnout. Mám z toho všeho docela deprese, protože jsem se vlastně už podruhé v životě takhle sekla ve výběru partnera.

Možná to ale vidím všechno moc katastrofálně, třeba mi dokážete poradit, jak se nad kárání takhle hyperaktivního chlapa povznést. Chtěla bych se naučit to nějak házet za hlavu a netrápit se, ale moc mi to nejde. Pokaždé, když mě načapá, jak nic nedělám a začne mě sekýrovat, cítím se strašně a kolikrát z toho nemůžu večer ani usnout.