Začínám být stejná jako otec a děsí mne to
Téma, které mě trápí, se už tady v diskuzích několikrát objevilo. Pokaždé to ale bylo v humorném světle, jen jako několik příběhů pro zasmání, ale nikdy jsem z toho nevyčetla nijaký závěr. Jenže já mám teď ohledně toho opravdu starosti, a tak bych chtěla požádat zdejší ženy o jejich názor a zkušenosti.
Jedná se o to, že začínám být stejná jako moji rodiče. Je mi lehce přes čtyřicet let a mám dvě děti, se kterými žiji sama. Moji rodiče jsou úplně normální, asi jako kteříkoliv ostatní. Mají spoustu dobrých vlastností, ale také spoustu těch, které nesnáším a vždy jsem je nesnášela. Čím jsou starší, tím je to horší a ty špatné buď utlačují ty dobré, nebo jsou silnější, než byly.
Možná jsou pořád stejní a jen já to vidím v horším světle, protože už toho mám za ta léta občas opravdu plné zuby. To je asi jedno, vyjde to nastejno. Vidíme je podobně já, děti a občas i další lidé. Hlavně tátu. Začíná být nesnášenlivý, nerudný, vztahovačný, na všem vidí chyby a nikdo mu není po chuti. Do hospody moc nechodí, většinu času tráví doma u televize, ale není jediný pořad, který by od začátku do konce nekomentoval a nekritizoval. Vydržet v jeho přítomnosti večerní zprávy je nad lidské síly. Ze zpráv neslyšíme skoro nic, zato víme, jak je všechno špatně, všichni jsou zloději, neschopní, zkorumpovaní, hloupí a bůhví co ještě.
Už jako malá jsem mnoho z jejich vlastností nesnášela a zařekla jsem se, že já nikdy taková nebudu. Dlouho jsem si myslela, že to tak bude, ale čím jsem starší, tím častěji se přistihuji, že se občas začínám chovat stejně jako oni. Tedy většinou jako táta.
Každý říká, že je to normální a že to má taky tak. Jenže právě toho se děsím. Teď si to ještě uvědomuji, a tak se snažím hlídat a dávám si pozor na svoje postoje a řeči. Jednou ale přijde den, kdy už to neuhlídám. Bojím se toho, že i moje děti a kamarádi se ode mne začnou odtahovat a budu všem nepříjemně lézt na nervy.
Pozoruji na sobě, že mám podobné uvažování jako otec, a nevím, jestli se toto dá vůbec změnit. Snažím se nahlížet na svět jinak, hledat jeho pozitiva a ne negativa, od lidí očekávat nejprve to dobré a eventuálně se zklamat až potom, a ne naopak. Cítím ale, že mi to moc nejde a že do této pozice se nutím. Nejde mi to z krve, z povahy, z mojí přirozenosti. Jsem věrná kopie svého otce a jeho rodiny. Nevím, co mám dělat, jen vím, že taková jako on být ve stáří nechci. Ale cítím, že budu.
Jestli máte některá radu, sem s ní. Někdy si říkám, jestli ten násilný pokus být jiná má vůbec cenu a neměla bych si to morousovské stáří naplno užít. Okolí mě bude nesnášet, ale já budu třeba spokojená. I když nevím, toho tátu vlastně všechno hrozně štve. Ale být naprogramovaná jako z nějaké sekty asi také není pro vnitřní klid nic přínosného. Jak to máte vy? Co byste dělaly nebo co děláte?
2.12.2010 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 53 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Znáte nějakého starého papriku?
- Manžel o sebe na stará kolena přestal dbát
- Rodiče se nám pletou do života
Diskuse ke článku - Začínám být stejná jako otec a děsí mne to
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Jarča*: no jinak ještě pomáhá "Nový Zéland".
Určitě většina zná z Kameňáku, kdo ne, doporučuju zhlédnout ze studijních důvodů, protože pro nás pesimisty to moc velká zábava není.
Takže: "Co já se vlastně rozčiluju nad nějakým Novým Zélandem".
Grainne: to je hezké přirovnání s tou kytkou
Vždycky si můžeš vybrat, jestli se budeš radovat, že máš sklenici poloplnou, nebo nadávat, že jí máš poloprázdnou.
Verera: přesně tak, nezabývám se věcmi, které nemůžu změnit. Co se budu trápit, že politici jsou zkorumpovaní, lžou a kradou, stejně to neovlivním, akorát příště půjdu zvolit jiné (a ono to pak zase stejně bude to samé
) Známý mě jeden čas zásoboval maily typu kolik kdo bere, jak si kdo žije atd. - mazala jsem to bez přečtení, protože je mi to vážně jedno.
Verera: taková rozkvetlá kytka pro typického pesimistu znamená, že až odkvete, bude to pěknej hnus a ještě tak zbude binec, který se bude muset uklízet.............
Pardon, ale vám optimistům se to mluví, když vám to jde samo, my pesimisti musíme hledat jiné krásy, takže ne rozkvetlá kytka, která nadělá svinčík, ale krásně rostlá, téměř se neměnící zakrslá borovice..........
To je takový příklad, že pesimista musí hledat jinak a jinde. Jde to, ale je třeba se u toho opírat o něco, co je stabilní a trvalé - borovice samozřejmě byl příklad, takže pesimisti, hledat po svém a na jistotu a netrápit se tím zbytečně, i pro pesimisty je na světě spousta hezkých, jistých a stabilních věcí, o které se lze opřít.
Pokud si to uvědomuješ tak je to už základ pro to, abys s tím něco dělala.
S dcerou hrajeme takovou hru- máme výchozí situaci a dva panáčky, jeden je optimista, druhý pesimista a každý se k tomu vyjádří po svém. Je to dost legrace a taky je vidět, že ať je to cokoli, dá se to vidět buď z té lepší stránky nebo z té horší.
Já jsem asi tedy spíš optimista, věcmi, které nemůžu změnit se nezabývám, pokud se mě nějak opravdu citelně nedotýkají. Tím si ušetřím spoustu rozčilování. A pokud je někdy zle, tak asi nějaký vnitřní obranný mechanismus mě přinutí se začít smát (no, okolí občas nechápe), a když se člověk směje, tak mu to rázem zas tak hrozné nepřipadá.
Nejsi ty s otcem moc často, takže u ti to jeho brblání připadá normální pohled na svět? Mám takového bratra, který taky pořád na něco nadává, většinou práci a takové ty bežné životní věci, ale aby něco zkusil změnit , to ne, ono je vždycky jednodušší nadávat než něco dělat. Dotyčnému se uleví a je v pohodě, přenese ty svoje nálady na okolí.
Na důchod je asi nejlepší prevence najít si koníčky, kamarády, nemít čas sedět celý den před televizí a poslouchat jednu špatnou zprávu za druhou. Spíš se vyskytovat tam, kde se něco povede. dělat něco pro ostatní, najít si drobné životní radosti.
A třeba i teď. Každý den si najdi něco, z čeho se můžeš radovat. Ono stačí málo, třeba že ti rozkvětla kytka. Prostě když nás okolí zásobuje špatnými zprávami, tak to svépomocí něčím vykompenzovat.
.gif)
moták: takže pokud člověk snáší bez mrknutí oka vulgarismus, má smysl pro humor? 
Říká to proto, aby ses ty styděla, protože on přece špatný není
Máš vzkaz
Zaffira: určitě to je i o tom, co si člověk nechá líbit. Jenže ono se asi dost těžko něco mění, pokud to trvá delší dobu a když jsou v rodině děti, člověk na ně bere ohledy Ale myslím si stejně jako ty, že bez těhlech hulvátů by jim bylo lépe.
Grainne:
punh: moták: tak takovýhohle bych fakt poslala doněkam a rozvedla se. Tohle si přece sebevědomá ženská nemusí nechat líbit. Hezký vzpomínky na hezký doby zůstanou (pokud byly, a pokud už to nepřebil tím současným hultvátstvím), a lepší život bude zaručeně bez něj
punh: já když se ozvu, tak si vyslechnu jak jsem nesnesitelná, bez smyslu pro humor a hodně jsem se změnila.
punh: problém je, že se to často zaměňuje.
Taky nevidím svět v růžovém a netlemím se od ucha k uchu, sotva ráno oko otevřu, ale ani zarytý pesimista, který dodržuje pouhá pravidla slušného chování a společenského taktu, nemusí být až tak úplně na nervy lezoucí a zasluhující vyčlenění ze společnosti.
Nemám potřebu se předělávat, na nervy druhým občas ostatně leze každý.
moták: 
to je zlý. Ze zkušeností s mou kamarádkou vím, že nějaké domluvy nezabírají, to se pak chová ještě víc neurvale, aby ukázal, že on se nemusí přetvařovat
Grainne: správně jsi napsala, že to je hulvátství, protože co nezajímá pána tvorstva, to nemusí v klidu sledovat ani jeho manželka. Myslím, že to dělá schválně, aby jí "nenápadně" ukázal, jaké ubohosti sleduje.
Ale zrovna by mi i vadilo hlasité nadávání a komentování zpráv v televizi (které mě zas až tak nezajímají), už jen z toho důvodu, že se mísí 2 zvuky dohromady a je kravál.
punh: tak v tom případě kamarádku velice lituji, protože já mám doma úplně ten stejný typ. Typický hulvát, co si myslí, že on sám je něco víc. A nejvíc mi vadí, že se takhle chová třeba i v obchodě nebo mezi lidmi. Mám z toho stavy úzkosti...
.....no....tedy být zticha u filmu, nebo u něčeho, co sledují druzí, zase není o lámání povahy člověka, ale o pouhém slušném vychování, stejně tak, jako společenský takt - tedy nestrefují se do bolestí a bolístek bližních. To se naučit dá - úplně stejně a samozřejmě, jako jíst příborem.
Takže abychom si zase nepletli pesimismus, jako základ povahy s pouhým hulvátstvím, to je v dnešní době spíš nevzdělanost.
No a?
Vždyť je to pravda, většina politiků je zkorumpovaná, půl světa krade, nebo alespoň tu a tam přikrádá, na silnicích jezdí agresivní řidiči............
Jsem přesně ten odporný pesimista, kdyby mi někdo snesl kus modrého z nebe, okamžitě začnu hlubokomyslně dumat nad tím, jakou tím způsobil ekologickou katastrofu, v jejímž důsledku vznikl hladomor v subsaharské Africe.
Na druhou stranu - jsem samotář, lidi až tak úplně moc nepotřebuju, takže tím neoblažuju široké, daleké okolí a tu a tam shledám i něco pozitivního - jakože svítí sluníčko, nebo jsem konečně potkala milou a nápomocnou úřednici...........
