Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Minulý měsíc probíhala zde na magazínu soutěž s přestavbami bytů a domů a pokaždé byla pod koupelnami diskuze na téma: patří toaleta do koupelny, nebo nepatří?

Vyrůstala jsem v klasickém paneláku ze 70. let minulého století v Praze. Záchod byl vždy zvlášť v pidimístnusce na konci chodby. Z dětství mi ulpěla vzpomínka na dobu, když si máma zlomila nohu a měla sádru od prstu až po kyčel a na záchodě sedávala s otevřenými dveřmi. Naproti toaletě byla skříň – tu měla taky otevřenou a nohu měla strčenou do poličky mezi ručníky.

Vedle toalety byla průchozí koupelna, jedny dveře z kuchyně a druhé z chodby, vana a nad ní otočné umyvadlo. Dveře do kuchyně jsme časem uzavřeli a postavili k nim pračku. A všude jsme měli kanárkové žlutý umakart. Mně coby dítěti se děsné líbil, ale jsem přesvědčena, že rodiče přiváděl k zoufalství.

Umakart? Zlikvidovat!

Někdy v době, kdy jsem končila střední školu, došla mámě definitivně trpělivost se žlutou koupelnou a dala se do přestavby, lépe řečeno pozvala si firmu. Umakart zlikvidovali, všechno vyzdili, nová vana, umyvadlo na zeď, a dokonce koupelnu i trošku zvětšili. Pravda, od té doby se pod námi kývala záchodová mísa, ale zato pravidelně splachovala, což u původního klozetu byl luxus nacházející se pouze v naší fantazii.

Skandinávské toalety - skoro jsem tam nedošla

Když jsem poprvé v roce 1990 vyrazila za hranice, vedla má cesta na poznávací zájezd do Skandinávie. Pro milovníky tepla dodám, že to bylo v červnu a bylo nezvykle teplo, v Oslo jsme se dokonce koupali v zálivu. Na švédsko – norských hranicích mě přivedla k úžasu toaleta na celnici. Samozřejmě celý autobus se narval do fronty na odlehčení a já si říkala, co tam sakra ty ženský tak dlouho dělají. Pochopila jsem, když přišla řada na mě. Otevřela jsem dveře a přede mnou se objevila místnost asi 15 m dlouhá a 2 m široká a na jejím konci trůnila toaletní mísa. Umyvadlo bylo na zdi vedle dveří. Ano, po několika hodinách sezení v autobuse to bylo příjemné protažení těla, pokud by se člověk neplížil k míse s nohama křížem a v duchu nenadával architektovi za každý metr.

Dánské WC spojené s koupelnou – umakart je proti tomu luxus

Když jsem se přestěhovala do Dánska, zjistila jsem, že zde je běžné mít wc v koupelně. Ano, pokud člověk bydlí na malém městě nebo venkově a má dům s dvěma koupelnami, nic proti tomu nemám. Co mě šokovalo, byla návštěva manželových (tehdy přítelových) příbuzných v Kodani. V tomto městě se nenajde nová bytová výstavba (mluvím o původní Kodani. To, co se nazývá novou nebo velkou Kodaní, jsou v podstatě sídliště na periférii). V těchto domech bydlí většina obyvatel Kodaně. Původně měli společnou koupelnu někde ve sklepě a záchody na chodbách nebo na dvorku. Během různých modernizací v minulém století získal každý být svou vlastní koupelnu, pořízenou na úkor jiné místnosti.

Nemůžu mluvit všeobecně, ale během let jsem navštívila v Kodani spoustu lidí a 90% z nich mělo koupelnu velikosti českého panelákového klozetu, vedle něho pidi umyvadélko s ruční sprchou a odpad v podlaze. (Ukázku takové koupelny vidíte na fotografii.) Na dveřích měli sprchový závěs, někteří měli i druhý, který vždycky zatáhli kolem klozetu,aby ho pak nemuseli utírat.

Pár šťastlivců vlastnilo koupelnu rozměrů dvou českých záchodů, a tudíž měli místo na sprchový kout. Pračka v těchto bytech stojí v kuchyni nebo perou v prádelně v suterénu. A to se mezi mými známými nacházejí i rodiny s dětmi. Zpětně jsem došla k závěru, že kanárková umakartová hrůza mého dětství byl svým způsobem vlastně luxus.

Toalety hrůzy v zaměstnání - tohle jen tak něco nepřekoná

Ovšem nic, co jsem dosud vyzkoušela (a do toho zahrnuji i zážitky z odpočívadel a benzínových pump na dálnicích), se nevyrovná tomu architektionickému zázraku, kterým nás oblažil zaměstnavatel. Máme novou administrativní budovu. U každého bloku je místnost s třemi WC – jedno pro dámy, jedno pro pány a jedno společné. OK, člověk jde tam, kde je zrovna volno. Jenže pokud postavíme kamkoliv v budově knihovnu nebo jiný těžký kus nábytku, tak dveře u záchodu nejdou zavřít. S jinými dveřmi problémy nejsou (aspoň zatím). Takže občas máme některé záchody ”veřejné”. Obvykle bývá překvapením dne, který nejde dovřít zrovna dneska.

Další velice praktickou vychytávkou jsou držáky na toaletní papír – nádherné, automatizované, připevněné na zdi na úrovni nádržky na vodu, takže člověk si buď musí předem natrhat patřičné množství a nebo si po úkonu vyhodit ramenní kloub.

Za úplně nejvydařenější kousek považuji stěny – místo toho aby tlumily, tak každý zvuk zněkolikanásobí. V každém bloku je zadní stěna toalet zároveň stěnou jednací místnosti. Na jedné straně člověk trůní a ví, co se děje na poradě za ním, a na druhé straně všichni účastníci pořady mají přesný přehled o tělesných úkonech svých kolegů. Odvinovaný toaletní papír nebo papírový ručník lze na druhé straně zdi zaměnit za přelet stíhaček.

A to jsem se ani nezmínila o fantastickém osvětlení. Ano jsme ekologičtí, máme čipy snímající pohyb, samy se rozsvítí a za pár minut zhasnou. Problém nastane, pokud člověka přepadnou určité střevní potíže, které se jaksi během 3 minut nevyřeší. To pak postiženému jedinci nezbývá nic jiného, než sedě na toaletě a prováděje úkon (co nejtišeji to jde), mávat pažemi nad hlavou a doufat, že má dostatečně dlouhé paže a mává v dosahu senzoru.

Vedení podniku charakterizuje tyto zážitky coby lehké problémy s novostavbou, které se časem vykrystalizují. Nechci být sarkastická, přece jenom je to chlebodárce, ale fakt by mě zajímalo, jak se tohle vykrystalizuje!