Začínám být stejná jako otec a děsí mne to
Téma, které mě trápí, se už tady v diskuzích několikrát objevilo. Pokaždé to ale bylo v humorném světle, jen jako několik příběhů pro zasmání, ale nikdy jsem z toho nevyčetla nijaký závěr. Jenže já mám teď ohledně toho opravdu starosti, a tak bych chtěla požádat zdejší ženy o jejich názor a zkušenosti.
Jedná se o to, že začínám být stejná jako moji rodiče. Je mi lehce přes čtyřicet let a mám dvě děti, se kterými žiji sama. Moji rodiče jsou úplně normální, asi jako kteříkoliv ostatní. Mají spoustu dobrých vlastností, ale také spoustu těch, které nesnáším a vždy jsem je nesnášela. Čím jsou starší, tím je to horší a ty špatné buď utlačují ty dobré, nebo jsou silnější, než byly.
Možná jsou pořád stejní a jen já to vidím v horším světle, protože už toho mám za ta léta občas opravdu plné zuby. To je asi jedno, vyjde to nastejno. Vidíme je podobně já, děti a občas i další lidé. Hlavně tátu. Začíná být nesnášenlivý, nerudný, vztahovačný, na všem vidí chyby a nikdo mu není po chuti. Do hospody moc nechodí, většinu času tráví doma u televize, ale není jediný pořad, který by od začátku do konce nekomentoval a nekritizoval. Vydržet v jeho přítomnosti večerní zprávy je nad lidské síly. Ze zpráv neslyšíme skoro nic, zato víme, jak je všechno špatně, všichni jsou zloději, neschopní, zkorumpovaní, hloupí a bůhví co ještě.
Už jako malá jsem mnoho z jejich vlastností nesnášela a zařekla jsem se, že já nikdy taková nebudu. Dlouho jsem si myslela, že to tak bude, ale čím jsem starší, tím častěji se přistihuji, že se občas začínám chovat stejně jako oni. Tedy většinou jako táta.
Každý říká, že je to normální a že to má taky tak. Jenže právě toho se děsím. Teď si to ještě uvědomuji, a tak se snažím hlídat a dávám si pozor na svoje postoje a řeči. Jednou ale přijde den, kdy už to neuhlídám. Bojím se toho, že i moje děti a kamarádi se ode mne začnou odtahovat a budu všem nepříjemně lézt na nervy.
Pozoruji na sobě, že mám podobné uvažování jako otec, a nevím, jestli se toto dá vůbec změnit. Snažím se nahlížet na svět jinak, hledat jeho pozitiva a ne negativa, od lidí očekávat nejprve to dobré a eventuálně se zklamat až potom, a ne naopak. Cítím ale, že mi to moc nejde a že do této pozice se nutím. Nejde mi to z krve, z povahy, z mojí přirozenosti. Jsem věrná kopie svého otce a jeho rodiny. Nevím, co mám dělat, jen vím, že taková jako on být ve stáří nechci. Ale cítím, že budu.
Jestli máte některá radu, sem s ní. Někdy si říkám, jestli ten násilný pokus být jiná má vůbec cenu a neměla bych si to morousovské stáří naplno užít. Okolí mě bude nesnášet, ale já budu třeba spokojená. I když nevím, toho tátu vlastně všechno hrozně štve. Ale být naprogramovaná jako z nějaké sekty asi také není pro vnitřní klid nic přínosného. Jak to máte vy? Co byste dělaly nebo co děláte?
2.12.2010 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 53 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Znáte nějakého starého papriku?
- Manžel o sebe na stará kolena přestal dbát
- Rodiče se nám pletou do života
Diskuse ke článku - Začínám být stejná jako otec a děsí mne to
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
No není třeba poslouchat to věčný stěžování - říct jasně že vás to nezajímá, odejít z místnosti. Pokud otec byl takový celý život, asi se na starý kolena nezmění 
A co se týká tebe - myšlení lze změnit - chce to jen trochu práce a sebekázně, základem je ovšem chtít - opravdu chtít a věřit, že to dokážeš, zapomenout na myšlenky typu "stejně to nemá cenu", "geny jsou geny" atd.... A hlavně si říkej, kolik lidí kolem sebe naštveš (včetně otce), když budeš pozitivní a v dobré náladě 
Radko nejsme my sestry? Nebo naši otcové dvojčata? Můj táta býval pro mě Bůh. Všechno uměl, se vším si poradil, byla s ním sranda. Mamka bývala přísnější a taky měla ráznou ruku. Taťka býval bezva parťák. Ani nevím kde se to zlomilo - mamka byla hodně nemocná a všechno se léta točilo kolem ní. A z taťky je najednou starý protivný dědek, morous co nepochopí srandu a nejlíp si rozumí s pivem a se psem. My děti všechno děláme blbě, máme blbé názory, děcka k ničemu nevedeme, politika taky stojí za hov... Prostě hodinka s ním člověka tak vysaje, že pak není nálada fakt na nic. Ani vnuci tam nechtějí chodit, protože on pořád jen nadává na všechno kolem - bramboračka je moc bramborová a kyselo moc kyselý. Jen doufám že já k těmhle koncům nedojdu. A tak čtu, jezdím po výletech, cvičím - a pak si vyslechnu že mám sedět na zadku, že je to na hov... Co s takovým pesimistou? Jak na něj? Vždyť on odradil i většinu svých kamarádů ...
orinka: to je přesné
- když jsem dřív z nějakého důvodu měla na někoho vztek, měla jsem pocit křivdy nebo tak, hodně jsem to prožívala, a tomu dotyčnému zpravidla byly moje pocity šumafuk a trestala jsem hlavně sama sebe. Tak už se nad to taky snažím povznášet, i když uznávám, že ne vždycky to jde tak snadno, jak by člověk chtěl.
Násilný pokus, jak říkáš, cenu opravdu má. Napřed se do toho musíš nutit, ale pak to vejde do krve. Je bohužel rys naší národní povahy spíš bručet a lamentovat, než se veselit. Život utíká tak jako tak, není lepší se nad problémy trochu povznést a vysmát se jim i sobě? Nebrat se tak vážně...opravdu to jde a všem je líp. Já teď právě dostala mail od náramného blbce, měla bych nárok se celý den vztekat, ale tím bych potrestala jenom sama sebe.
Já jsem taky pesimista. No a co? Jenže já si nestěžuju pořád, jednou to řeknu na plnou .... a pak už se o tom nebavím. Jsem ráda sama, dokážu se zabavit (čtení, focení, sport,malování) a mám ráda klid. Setkat se s lidma mimo práci mám potřebu tak 1-2x týdně. K lidem jsem ostražitá a nemusím se ani s kámoškou vidět každý den. Ze zkušeností: iluze o tom, jak jsou lidé fajn, taky nemám.
Můj tatínek byl moc hodný člověk, ale od přírody "nervák" a taky ho trochu poznávám v tom, co popisuješ. Čím byl starší, tím víc nadával na všechno a na všechny. Některé jeho rysy u sebe taky pozoruju, obzvlášť tu nervozitu, když už se jednou za čas vytočím, stojí to za to
Ale tu nespokojenost a nadávání na všechno jsem u něj přičítala spíš tomu, že byl léta v důchodu a neměl nic pořádného na práci, tak potom řešil kde co. Taky si myslím, že jsi ještě mladá, aby ses zabývala takovými myšlenkami, člověk by si měl najít, co ho těší, a jestli mě rozčilujou třebas
zprávy, tak na ně prostě nekoukám. A politiku si, kromě toho, že jdu volit, neberu do hlavy už vůbec - to by se musel člověk zbláznit
Víš, řekla bych, že se mi trochu uvažování změnilo od té doby, co jsme v rodině měli ošklivou nemoc - to si pak člověk začne víc vážit každého dne, kdy je zdravý on i jeho blízcí, a vidí, že spousta věcí, které ho kolikrát vytočí, jsou úplně nepodstatné blbosti. A taky je fajn třebas chodit cvičit jógu, pilates nebo tak něco, člověk si krásně vyčistí hlavu a nabije se pozitivní energií. Přeju hodně štěstí
Tomu se asi člolvěk nevyhne, aby se aspoň v něčem podobal rodičům. Já jsem si taky říkávala, že až budu mít rodinu,tak nebudu dělat tohle a tohle atd, a teď si uvědomuji, že to začínám taky dělat a moje děti na to reagují přesně jako já před mnoha lety.Buď ráda, že jsou tví rodiče normální a nemáš v genech něco horšího. Můj bývalý manžel hrál automaty a měl vášeň pro hry a hazard. Nyní pozoruji, že dcera se začínám podobat otci. Ne že by hrála automaty, ale je stále na počítači, hraje počítačové hry atd. Syn zase zdědil lásku k volantu a jezdí na kamionce a vůbec ho nevidím. Navíc v tomto počasí jsem z toho na nervy, když se neozve.
Staří lidé to mají těžké... jsou v důchodu a postupně přicházejí na to, že je nikdo nepotřebuje, k ničemu nejsou, chybí jim úcta okolí, důležitost, potřebnost, nepostradatelnost. Toho se nedočkají od svých dětí ani vnuků, natož od cizích lidí. Fyzicky jsou pomalejší a o jejich rozumy nikdo nestojí.
Můj děda, když na něho přicházela depka, vždy říkával, že je platný na vůz, aby hnůj nepadal. Nejprve to byla legrace a časem trpká jeho pravda.
Babička posledních 2,5 let dožila v DD a tam byla doopravdy šťastná, protože její vrstevníci na tom byli stejně jako ona a měli na sebe vždy čas a parádně si rozuměli. A proto ti starouškové nikoho neprudili a náramně se podporovali ve svém myšlení a rázem byli akorát.
Jenže Ty jsi ještě mladá na to, aby ses nacházela v těchto myšlenkách.
A zase mi to připomíná jednu kolegyni, která v necelých 50ti letech se chvástala, jak je ten svět odporčně šílenej, jak dokonale rozumí lidem a přesně uhádne jejich reakce, čte v nich jako v knize. No, v tu chvíli jsem ji obdivovala s tím, že na ty lidi doopravdy nestačím. Během 14 dnů dostala takovou životní zkoušku-facku. Ptala se mě, jak ti lidé mohou uvažovat nelogicky atd... a to byla voda na můj mlýn, rozesmála mě a ani nenechala domluvit. Vzpomněla si na svá tvrzení. Byla však moudrá a změnila svůj názor.
Víš, on ten život není takový, jak ho vidíš, ale vidíš to, co chceš vidět. To potom zákonitě svádí k tomu, že jsme nastrašňupnutí téměř na všechno.
Chce to vystoupit v toho davu lidí a naučit se dívat jinak, z jiného úhlu. To teprve uvidíš, jak všechno může být úžasné a fantastické, ale často i hloupé, i když se to tak nemyslí.
Např. STRAŠNĚ SE TĚŠÍM... fuj, to nehezké odporující se spojení.
Anebo DEJ MI POCHOVAT MIMČO... opravdu ho chce dotyčný pohřbívat? atd.
Vidíš, tu hrůzu si děláme sami a zařazujeme se davu a přiblble přikyvujeme anebo kritizujeme. ... ... ... hm, pro mě je charakteristický smích, proto to asi vnímám.
