O naší svatbě rozhodují rodiče a nemohou se dohodnout
.jpg)
Pocházím ze silně věřící rodiny, vychovávali mě velmi přísně. Rodičům se nikdy neodmlouvalo, co řekli, to byl zákon. Teď je mi 22 let, se svým přítelem chodím už tři roky a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Chceme být spolu a mí rodiče by nepřežili, kdybychom žili společně a přitom nebyli oddáni. Vojta proti tomu nic nenamítá, má mě rád. To, že se vezmeme, považuje za přirozené.
Problém je s našimi a jeho rodiči. Zatímco my dva si s rozdílným náboženským cítěním nelámeme hlavu a dokážeme se respektovat, oni nám nedají pokoj. Naši se hodně dlouho smiřovali s tím, že Vojtova rodina je ateistická. Snažili se mi ho vymluvit, ale já se nedala. Tehdy jsem se jim vlastně poprvé výrazněji vzepřela. Když viděli, že s tím nic nenadělají, nějak se s tím vyrovnali. Jedinou podmínku mají ohledně svatby. Trvají na tom, že musí být v kostele.
Když jsem to Vojtovi řekla, dost se zděsil. Prý na něco takového jeho rodiče nepřistoupí, mají ke všem „pánbíčkářům“ dost odtažitý vztah. Navíc Vojta není pokřtěný. To by nebyla největší překážka, pokřtít se může nechat i teď, ale úplně chápu, že se mu do toho nechce, když v sobě víru v Boha necítí. Navíc přiznal, že do takové svatby by se mu moc nechtělo.
Kolem našeho sňatku je tedy doma pěkné dusno. Moji rodiče trvají na Vojtově křtu a svatbě v kostele (jestli mě má rád, tak to prý udělá) a jeho rodiče nějakou „kostelní šaškárnu“ kategoricky odmítají (jak se doslova vyjádřili).
My dva se mezi nimi mydlíme ze strany na stranu a nevíme, co s tím. Už nás dokonce napadlo, že se vezmeme tajně, třeba v cizině, a oznámíme jim to jako hotovou věc. Možná je to jediné řešení. Jenže já mám strach, že naši by to nezvládli a vztahy mezi námi by se narušily. Vojtovi rodiče by to asi přijali lépe.
Jsem z toho zoufalá. Nevím, co mám udělat a jak se zachovat, aby byly spokojené všechny strany. Přece nemůžu svého kluka nutit k tomu, aby mi lásku dokazoval podstupováním něčeho, co se mu příčí. Na druhou stranu rodičům vděčím za svůj život, starali se o mě, vychovali mě, zasloužili by si pěkně prožít a celý život vzpomínat na chvíli, kdy odcházím z domova.
19.10.2007 Rubrika: | Komentářů 54 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - O naší svatbě rozhodují rodiče a nemohou se dohodnout
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Já jsem se jako nepokřtěná také vdávala v kostele, a musela jsem dokonce panu farářovi podepsat, že souhlasím s tím, že naše děti budou vychovávány v katolické víře. Naštěstí je manžel tolerantní a k ničemu mě ani děti nenutí.
Tak asi takhle. Já jsem věřící (pro to ale nemusím být každou neděli v kostele, ale vím že jsem a občas si zajdu promluvit s farářem - mladý člověk a žádný ortodoxní zapšklý katolík), ale manžela jsem nenutila, ale mrzelo mě to že jsme se nevzali v kostele. Manžel pochází z komunistické rodiny a je silně naočkován proti náboženství, i když vlastně vůbec neví o co jde. Když chceš svatbu v kostele, tak musí být pokřtěný jen jeden a ten druhý vůbec nemusí být pokřtěný. Je fakt, že se navštěvuje několikrát farář, aby Vás vůbec seznámil se "základy" víry a bible. Vůbec bych svatbu v kostele nedramatizovala. Byla jsem na 3 a ani jedna nebyla tzv. "mentorská, fanaticky katolická". Naopak faráři mluvili hezky, "moderně", vtipně, kolikrát se svatebčani i zasmáli. Atmosféra je neopakovatelná. Naštěstí když jsme se s manželem brali, oddával nás současný starosta Dobříše a ten má trochu jiný přístup než přečíst fráze a za 15 minut hotovo. Naopak jsme byli překvapeni, když měl připravenou moc hezkou řeč, nakonec jsme se drželi za ruce, stáli proti sobě čelem a jeden druhému opakovali tzv. manželský slib, který byl velice ale velice podobný slibu v kostele. Bohužel, kdo Vás bude oddávat si vybrat nemůžete, takže jsme měli štěstí. Když oddávající viděl že nabírám a že bych se rozbrečela, vždycky to nějak trochu zlehčil, řekl vtip atd. Sice jsme se oba při slibu přeřekli, jak jsme byli nervózní, ale i to bylo roztomilé. Rozhodně ale tvrdím, že svatba v kostele je hezčí. Zažila jsem i jiné svatby než v kostele a někdy to byla hrůza - 10-15 minut drmolení - obvykle řeči, které se říkaly před 20 lety a rychle šup ze síně.
Náš kamarád to vyřešil tak,že po dobu obřadu v kostele měli ti,co tam nechtěli jít,k dispozici sál v místní restauraci...a všem se nám zdálo,že ten obřad byl nějaký moc krátký
...pak měli civilní obřad na radnici s tou samou možností.Rodiče spokojeně absolvovali ten "svůj" obřad,svatebčané byli nadšení....
Nikdo by neměl nikoho nutit k tomu, aby mu dokazoval sílu lásky tím, že přistoupí na něco, co se mu příčí!!! Rodiče by si měli uvědomit, že si dospělá žena, že tě vychovali, ale že teď už je to tvůj život, resp.tvůj a přítelův, že si o všem musíte rozhodovat sami, že oni tě můžou tak maximálně podporovat! Měla bys jim to vysvětlit - ty sama, jsou to přece jen tvoji rodiče!! Přeji hodně štěstí
.jpg)
Kotě: jako nekřtěňátko jsem měla svatbu v kostele a pokud se pamatuji, o vychovávání dětí ve víře nepadlo ani slovo. Pravděpodobně se stačí s farářem dohodnout. Měli jsme (v roce 1981) svatbu na úřadě i v kostele, jinak to tehdy ani nešlo. Církev mi musela udělit dispens(vyjimku) a musela jsem na pohovory na faru. Nejdřív sama a pak oba společně. Musím říct, že pan farář byl velmi pokrokový člověk a krásně se s ním hovořilo, naprosto civilně. Dodneška na něj vzpomínám. Jediné, co řekl bylo, že by byl rád, kdybychom děti dali pokřtít a to jsme udělali. Ne kvůli víře, ale kvůli němu. Svatbu v kostele jsme měli ne z náboženských důvodů, ale zdála se nám daleko hezčí a důstojnější než na úřadě.
Budeš žít s manželem, ne s rodiči a vdáváš se ty, rodiče to mají už za sebou. A pokud ty netrváš na svatbě v kostele, zařiďte si malou svatbu u nás, až pojedete někam na dovolenou. Moje kamarádka se vdávala podruhé, jeli na dovolenou do Luhačovic,tam se vzali /samozřejmě to bylo předem připravené/ a všem poslali jen oznámení, že jsou svoji. Moc se mně to líbilo.
No je to Vaše svatba ne jejich a Váš život ne jejich 
Mám technickou poznámku - v článku to není uvedeno, ale pokud jsou rodiče (a ty) příslušníci římskokatolické církve, pak tvůj nastávající nemusí být pokřtěn, abyste mohli mít svatbu v kostele. Pokřtěn musí být podle církevního práva pouze jeden ze snoubenců. Pouze byste měli jen obřad beze mše - nepokřtěný nesmí přijmout svátost.
Tím samozřejmě neodpadá hromada dalších problémů - že se ateista v kostele zavazuje vychovávat děti ve víře apod., ale nechápu, jak mohou tvoji rodiče nutit tvého přítele, aby se dal pokřtít. Vždyť by to bylo takové pokrytectví, kdyby se ateista dal pokřtít, to by teda měli pěkně tučnej hřích na kontě. 
no já si myslím, že tvoji rodiče budou jinou svatbu než tu kostelní považovat za "hřích" - a že se snaží, aby jejich dítě v životě nedělalo "chyby" - takže s tou svatbou v kostele bych jim vyšla vstříc. Svatba v kostele může být klidně i malá klidná záležitost, ne? A mám pocit, že můžete mít svatby i dvě - civiliní a kostelní. A holt tedy ať jeho rodiče na tu v kostele nechodí
Svatba v cizině zní romanticky, ale zkus si zjistit, kolik je k tomu potřeba papírů a potvrzení 
