Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Před pár dny jsem zažila zajímavou, ale velmi nepříjemnou situaci. Vyhledala mě totiž milenka mého muže aby mě informovala o jejich vztahu. Byl to pro mě šok, netušila jsem, ani jsem neměla podezření, že by manžel měl mimomanželský vztah.

Je mi čtyřicet, mému muži o deset let více, máme jedno dítě, patnáctiletou dceru. Naše manželství je dobré, nikdy jsme neřešili nějaké zásadní problémy, na všem jsme se dokázali dohodnout. Občas sice došlo k nějaké bouřlivější výměně názorů, ale nebylo to nic, co by se vymykalo z normálu. Když bych měla zhodnotit naše skoro dvacetileté manželství, tak bych řekla, že nám spolu bylo fajn. Nejsem žárlivá, neměla jsem potřebu muže nějak hlídat nebo sledovat a dedukovat, zda to, co dělá nebo říká je opravdu tak nebo jinak. Když mi řekl, že musí být déle v práci, věřila jsem mu, nepodezírala jsem ho, že naplánovaná pánská víkendová jízda by mělo ve skutečnosti být něco jiného.

A najednou bum prásk. Rána z čistého nebe. Vracela jsem se z práce a před domem mě odchytila asi pětadvacetiletá holčina, ujistila se, že jsem opravdu ta, za kterou přišla a sama se taky představila. A pak mi řekla, že by mě ráda informovala, že má už dva roky vztah s mým manželem a jestli o tom vím. Asi jsem nedokázala zareagovat nějak duchapřítomně, protože mě to hodně překvapilo a řekla jsem jí, že o ničem nevím a ať mi dá pokoj. Jenže ona přitvrdila, prý když není schopen říct mi to on, tak musí ona.

Zkrátím to. Vypadlo z ní, že s mým mužem udržuje vztah už dva roky, že jí slíbil, že se rozvede, až dcera vyroste a překlene se přes pubertu, jinak by to pro ni prý byla velká rána. Taky jsem se dozvěděla, že já s mužem odmítám spát (není pravda, tohle nám opravdu několikrát týdně skvěle funguje) a celkově už žijeme spíš vedle sebe než spolu a rodinu držíme jenom kvůli dceři. Na závěr mi slečna doporučila, ať s tou informací nějak rozumně naložím, že měla potřebu mi všechno říct, aby se konečně něco rozseklo a začalo dít.

Byla jsem z toho pěkně opařená. Vůbec mi něco takového na mého muže nesedělo, ani v tom nejposlednějším koutku své duše bych si nedokázala představit, že by mě tak dlouho podváděl.

Když přišel manžel domů, všechno jsem mu řekla. Koukal na mě nevěřícně, myslím, že ho za ty roky znám dobře a že by se takhle přetvařovat nedokázal. Pak se vyptal na podrobnosti a když jsem mu slečnu popsala, tak měl jasno. Je to jeho kolegyně, nastoupila k nim do práce hned po škole a prý se vehementně snažila ho sbalit. Jenže on neměl zájem a když byl její nátlak a vyzývavé chování už neúnosné, řekl jí, ať s tím okamžitě přestane, že má spokojené manželství a nemíní si v žádném případě komplikovat život. Prostě ji razantně odpálkoval. A podle všeho to vypadá, že slečna to odmítnutí nějak nevydýchala a rozhodla se, že mu pěkně zavaří.

A teď proč to všechno píšu. Svému muži věřím, nemám důvod o něm pochybovat. Ale už to není ta bezmezná důvěra, už mi někde uvnitř zůstal usídlený takový škraloupek, takové to – no jo, ale co když… Stydím se za to, ale nemůžu si pomoct. Najednou jsem začala muže více pozorovat, sledovat, prostě dělám věci, které mě dřív ani nenapadly.

Když vy si to takhle sepsané zhodnotíte svým nezaujatým okem, jak to na vás působí? Myslíte, že mi manžel opravdu nelže?