Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Pokaždé, když čtu rozhovor s nějakou naší „celebritou“, která se právě stala matkou či má malé dítě, mám pocit, jako by pocházela z jiné planety. Všechny bez rozdílu si totiž to mateřství dokonale užívají, nabíjí se jím, chvíle strávené s dítětem je neskutečně obohacují… Nikde ani stopa po naprosto lidském a přirozeném povzdychnutí, že „někdy toho mám plné zuby“. I když – tyto matky jsou možná opravdu tak trochu z jiné dimenze. Většinou jsou zaopatřeny chůvami, v některých případech i uklízečkami či alespoň všechápajícími a obětavými babičkami a tetičkami až do desátého kolena.

My ženy, které se neřadíme do té škatulky „celebrita“, máme život přece jenom trochu jiný. Své děti milujeme nade vše, ale dokážeme si přiznat, že bychom je občas nejraději vystřelily na Měsíc.

Já už mám dcery dospělé, dodnes si však pamatuji, jak moc jsem byla z té nikdy nekončící péče utahaná. Kdybych si tehdy přečetla rozhovor s nějakou luxusně vypadající matinkou, která se svým dítkem zažívá jen samé radosti, asi bych o sobě a o svých schopnostech „být matkou“ velmi pochybovala.

Pravda, většinou jsem se skutečně cítila být svými dětmi „obohacována“, ale bez mučení přiznám, že si to ti andílci kompenzovali tím, že mě z druhé strany pěkně okrádali, ba přímo vysávali. Dodnes si pamatuji ten stav absolutní duševní tuposti, při které jsem byla schopná se zkoncentrovat na jednu jedinou myšlenku: „Ať už ta smráďata panebože zalezou, jsou zticha a nic po mně nechtějí.“

Tyto stavy byly nejintenzivnější vždy večer, kdy už byl organismus unavený a dávka trpělivosti pro ten den vyčerpána. Přesto se málokdy stalo, aby tato doba, pro mě tak kritická, proběhla v klidu a míru.

Přečíst pohádku, pohladit, pusinku na čelíčko, dobrou noc. Sbírám v sobě poslední zbytky mateřské lásky a něhy, vědoma si toho, že dítě má usínat v klidu, míru a pokoji… Zhasínám, zavírám dveře, sesouvám se do křesla a v duchu se modlím: „Ať to ticho vydrží, bože, dej, ať už je ticho.“ Tehdy mi s definitivní platností došlo, že žádný bůh pravděpodobně neexistuje. Nebo existuje a mé prosby ignoruje stejně jako ty dvě opice, které jsou mými dcerami.

Cvak, ťap, ťap, ťap… „Mami, já ti musím ještě něco strašně důležitého říct.“

Ach jo… Dítě nesmíme před spaním stresovat, jsem dobrá matka, dítě je malé, nemá rozum, neví, co to znamená být utahaný… S vypětím všech sil se ptám: „A copak mi chceš povědět?“ Po vyslechnutí nějaké veledůležité informace třesoucí se rukou pohladím svou cácorku: „Hezky jsi mi to pověděla. A teď už běž spinkat. Dobrou noc.“

Klid, večerní oáza usínajícího dne, i já bych nejraději usnula… Cvak, ťap, ťap, ťap… Druhá dcerka vyráží zmapovat situaci. Též mi potřebuje něco důležitého sdělit. Jako matka musím být spravedlivá, dávám jí stejnou šanci jako té první. Pravda, ruka se mi klepe již trochu více, začíná se třást dokonce i hlas... Ale vím, co je mou povinností. Nestresovat dítě před spaním. „No, vidíš, jaká jsi hodná holčička. Tak dobrou noc, broučku, a už opravdu spinkejte.“

Zavírám oči v touze dopřát si půlhodinový relax, než se pustím do večerních úklidových povinností.

Cvak, ťap, ťap, ťap… To už snad ne! Dítě sice nemáme před spaním stresovat, ale přísnost musí být: „Ne, už vážně nechci nic slyšet. A už koukejte spát.“

Za pár minut jde do boje ta druhá. „Co jsem říkala? Padej do postele. A ticho!“

Už už to vypadá, že přísný tón zabral. Právě se nacházím v blaženém „Sandonoriku“, když se mi před očima zjeví celý konvoj čítající obě dcery. Hlavou mi probleskne, že tu poučku o večerním nestresování dětí psal někdo, kdo děti nikdy neměl. Kašlu na psychologii, kašlu na duševní zdraví svých dětí. Zařvu jako King Kong: „Zalezte do peřin, nebo vezmu vařečku a zlískám vás na jednu hromadu!“

Holčičky se preventivně chytnou za prdelky a rychlostí blesku zapadnou do postelí. Chvíli ještě slyším tlumené šeptání, ale pak nastane ten vytoužený klid.

Uklidím, vysprchuji se a vlivem těch několika desítek klidových minut se cítím o mnoho lépe. Dostaví se výčitky svědomí. Zase jsem na ně ječela, jsem strašná, že se neumím ovládat. Stydím se… Jdu do dětského pokoje, pozoruji své spící andílky, přikrývám je a líbám na teplá čelíčka. A v duchu si svatosvatě slibuji, že hned od zítřejšího rána to bude všechno jinak. Nebudu křičet, ječet, hartusit, honit je… Jsou tak sladké a nevinné, když spí.

Ráno vstávám stále ještě plná svého večerního předsevzetí. Budím obě holčičky, s laskavým úsměvem přejdu otočené pusinky a kňouravé hlásky. Je ráno, potřebují se přece probrat… Při oblékání dostává mé předsevzetí o nebetyčné trpělivosti první trhliny… Během mytí, když sleduji prskání, pošťuchování a ječení, se už po mém klidu a vyrovnanosti slehne zem. U snídaně už zase ječím, ať si pospíší, ať se v tom nešťourají, že přijdeme pozdě…

A tak vám nevím. Já těm našim celebritám opravdu nevěřím. Mít dítě nebo děti je fajn. Nikdy jsem ani vteřinu nezalitovala, že své dcery mám. Sebekriticky ale přiznávám, že občas jsem je toužila vyslat někam do vesmíru.