Matky jako bezedné nádoby trpělivosti? Jak to máte vy?
Pokaždé, když čtu rozhovor s nějakou naší „celebritou“, která se právě stala matkou či má malé dítě, mám pocit, jako by pocházela z jiné planety. Všechny bez rozdílu si totiž to mateřství dokonale užívají, nabíjí se jím, chvíle strávené s dítětem je neskutečně obohacují… Nikde ani stopa po naprosto lidském a přirozeném povzdychnutí, že „někdy toho mám plné zuby“. I když – tyto matky jsou možná opravdu tak trochu z jiné dimenze. Většinou jsou zaopatřeny chůvami, v některých případech i uklízečkami či alespoň všechápajícími a obětavými babičkami a tetičkami až do desátého kolena.
My ženy, které se neřadíme do té škatulky „celebrita“, máme život přece jenom trochu jiný. Své děti milujeme nade vše, ale dokážeme si přiznat, že bychom je občas nejraději vystřelily na Měsíc.
Já už mám dcery dospělé, dodnes si však pamatuji, jak moc jsem byla z té nikdy nekončící péče utahaná. Kdybych si tehdy přečetla rozhovor s nějakou luxusně vypadající matinkou, která se svým dítkem zažívá jen samé radosti, asi bych o sobě a o svých schopnostech „být matkou“ velmi pochybovala.
Pravda, většinou jsem se skutečně cítila být svými dětmi „obohacována“, ale bez mučení přiznám, že si to ti andílci kompenzovali tím, že mě z druhé strany pěkně okrádali, ba přímo vysávali. Dodnes si pamatuji ten stav absolutní duševní tuposti, při které jsem byla schopná se zkoncentrovat na jednu jedinou myšlenku: „Ať už ta smráďata panebože zalezou, jsou zticha a nic po mně nechtějí.“
Tyto stavy byly nejintenzivnější vždy večer, kdy už byl organismus unavený a dávka trpělivosti pro ten den vyčerpána. Přesto se málokdy stalo, aby tato doba, pro mě tak kritická, proběhla v klidu a míru.
Přečíst pohádku, pohladit, pusinku na čelíčko, dobrou noc. Sbírám v sobě poslední zbytky mateřské lásky a něhy, vědoma si toho, že dítě má usínat v klidu, míru a pokoji… Zhasínám, zavírám dveře, sesouvám se do křesla a v duchu se modlím: „Ať to ticho vydrží, bože, dej, ať už je ticho.“ Tehdy mi s definitivní platností došlo, že žádný bůh pravděpodobně neexistuje. Nebo existuje a mé prosby ignoruje stejně jako ty dvě opice, které jsou mými dcerami.
Cvak, ťap, ťap, ťap… „Mami, já ti musím ještě něco strašně důležitého říct.“
Ach jo… Dítě nesmíme před spaním stresovat, jsem dobrá matka, dítě je malé, nemá rozum, neví, co to znamená být utahaný… S vypětím všech sil se ptám: „A copak mi chceš povědět?“ Po vyslechnutí nějaké veledůležité informace třesoucí se rukou pohladím svou cácorku: „Hezky jsi mi to pověděla. A teď už běž spinkat. Dobrou noc.“
Klid, večerní oáza usínajícího dne, i já bych nejraději usnula… Cvak, ťap, ťap, ťap… Druhá dcerka vyráží zmapovat situaci. Též mi potřebuje něco důležitého sdělit. Jako matka musím být spravedlivá, dávám jí stejnou šanci jako té první. Pravda, ruka se mi klepe již trochu více, začíná se třást dokonce i hlas... Ale vím, co je mou povinností. Nestresovat dítě před spaním. „No, vidíš, jaká jsi hodná holčička. Tak dobrou noc, broučku, a už opravdu spinkejte.“
Zavírám oči v touze dopřát si půlhodinový relax, než se pustím do večerních úklidových povinností.
Cvak, ťap, ťap, ťap… To už snad ne! Dítě sice nemáme před spaním stresovat, ale přísnost musí být: „Ne, už vážně nechci nic slyšet. A už koukejte spát.“
Za pár minut jde do boje ta druhá. „Co jsem říkala? Padej do postele. A ticho!“
Už už to vypadá, že přísný tón zabral. Právě se nacházím v blaženém „Sandonoriku“, když se mi před očima zjeví celý konvoj čítající obě dcery. Hlavou mi probleskne, že tu poučku o večerním nestresování dětí psal někdo, kdo děti nikdy neměl. Kašlu na psychologii, kašlu na duševní zdraví svých dětí. Zařvu jako King Kong: „Zalezte do peřin, nebo vezmu vařečku a zlískám vás na jednu hromadu!“
Holčičky se preventivně chytnou za prdelky a rychlostí blesku zapadnou do postelí. Chvíli ještě slyším tlumené šeptání, ale pak nastane ten vytoužený klid.
Uklidím, vysprchuji se a vlivem těch několika desítek klidových minut se cítím o mnoho lépe. Dostaví se výčitky svědomí. Zase jsem na ně ječela, jsem strašná, že se neumím ovládat. Stydím se… Jdu do dětského pokoje, pozoruji své spící andílky, přikrývám je a líbám na teplá čelíčka. A v duchu si svatosvatě slibuji, že hned od zítřejšího rána to bude všechno jinak. Nebudu křičet, ječet, hartusit, honit je… Jsou tak sladké a nevinné, když spí.
Ráno vstávám stále ještě plná svého večerního předsevzetí. Budím obě holčičky, s laskavým úsměvem přejdu otočené pusinky a kňouravé hlásky. Je ráno, potřebují se přece probrat… Při oblékání dostává mé předsevzetí o nebetyčné trpělivosti první trhliny… Během mytí, když sleduji prskání, pošťuchování a ječení, se už po mém klidu a vyrovnanosti slehne zem. U snídaně už zase ječím, ať si pospíší, ať se v tom nešťourají, že přijdeme pozdě…
A tak vám nevím. Já těm našim celebritám opravdu nevěřím. Mít dítě nebo děti je fajn. Nikdy jsem ani vteřinu nezalitovala, že své dcery mám. Sebekriticky ale přiznávám, že občas jsem je toužila vyslat někam do vesmíru.
21.5.2012 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 52 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Matky jako bezedné nádoby trpělivosti? Jak to máte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Meryl - úžasně napsané
.jpg)
Mně a mému o šeast let staršímu bráchovi máma vždycky říkala - běžte se prát někam jinam a kdo přežije, ať přijde za mnou do kuchyně nahlásit škody
Nejhorší pro mne bylo vyrvat ráno děti z postele a odvléct je do školky...A kdybychom nemuseli počítat každou korunu,tak bylo jejich dětství mezi 3-13 lety úplně v poho...Čas mimin byl hlavně u 1.dítka děsný,ale hlavně proto,že jsem byla zvyklá spát do oběda a náhle jsem rok a čtvrt nenaspala v celu víc jak 2 hodiny...Ale jak šel čas,tak to bylo čím dál tím lepší,já je nechala vyřádit venku-v lese a pod.,neustále jsme byli i za špatného počasí venku,chodit a chodit, běhat a řvát a pak doma se najedli,umyli,vyslechli četbu a v 8 hod večer už bylo ticho a klid až do rána.No a jako školní děti už byly hodné,dobře se učily a dost seděly u PC,tak jen byly dohady,jestli přesně každý měl tu svou hodinu či dvě u toho...
.jpg)
Verera: Věta "běžte se prát ven, ať to tu nezasviníte od krve", by mohla zabrat 
Jak to máte vy.
Teď už nijak - synek se osamostatnil, ale mívali jsme doma pohodu - nikdo nikomu nedělal ani otroka, ani otrokáře. Úplně klidně jsem mu řekla "zalez už konečně, potřebuju chvíli klidu" a žádné trauma si z toho nenese - mojí lásku cítil, nebylo třeba ho o ní přesvědčovat za každou cenu láskyplnými slovy.
Jenika: 
jo, vidim to stejne...
navic to jak vystupuji pred medii je jejich pracovni image, to zdaleka neznamena, ze veci jsou tak jak je vykresluji media... 
aluskas: jj, jak je doma jedno dítě, tak to považuju pomalu za ozdravovnu, ten klid, pohodička.
Jak jsou doma oba, mám chuť je někam zavřít nebo vyhnat ven, ať se tam klidně poperou, ale mě do toho netahají. Dávno už neřeším jejich spory, protože to jsou spory neřešitelné. Snažím se na ně příliš neječet, protože si zvyknou a pak to nemá ten efekt, ale občas je upozorňuju, že jejich věčné ječení je bezohledné, nejsou tu sami a očekává se od nich v jejich věku už jistá ohleduplnost.Pokud s e hádají o něco, odeberu to a oni se rázem dokážou zázračně domluvit, aby jim byl kýžený předmět vrácen.
A jak mi připadalo nevhodné dávat zákazy přímo nesouvisející s nežádoucí činností, tak teď používám univerzální prostředek- počítač. Ten je dětem povolen pouze večer, pokud se ten den nechovaly příliš nevhodně. Stačí pouze připomenout a je klid. Ne že by na spory zapomněly, ale moudře usoudí, že se s nimi musejí uklidit mého doslechu.
Večer sice nikdy necouraly , ale kecají dlouho do noci. Jak já toužím po dvou pokojích, bohužel nás to nejde. Ale když je potřetí napomínám, opět zabere univerzální- kdo odteď cekne, nemá zítra počítač.
Miluju počítače.
Matky s více dětmi podle mě řeší pouze nejkřiklavější případy, tj. pokud teče krev nebo jsou síly značně nevyrovnané. Ale jak je víc dětí, každý si najde někoho, kdo mu vyhovuje a ostatních si nevšímá. Nehorší je to vážně ve 2 nebo ve 3.
Od celebrit to beru tak, že kdyby řekly novinářům, to o čem píšeš, tak z nich udělají matku, na které půjde druhý den sociálka. Takže to beru trochu tak z nadhledem.
Když jsem byla malá, měli jsme sousedku, která měla dva kluky asi rok a půl od sebe. Každý den jsme od nich slýchávali křik, řev a hysterické ječení sousedky. Pro mě to bylo něco neznámého a hluboce se to do mě vepsalo.
U prvního dítěte jsem si říkala jak mohla být tak děsná matka a pořád na ty děti křičet. Po 13 měsících přišlo další dítě a mě už to nepřišlo tak neuvěřitelné.
Po dalších dvou letech přišlo třetí dítě. A teď se od nás ozývá křik, řev a moje hysterické ječení
Víc k tomu nemám co říct, myslím, že všechny matky s více než jedním dítětem to mají tak nějak podobně 
copak rady celebrit. ty uz aspon porodily, dite maji a ono jim to oplati 
to me daleko vic vytaci rady bezdetnych kamaradek, ktery naprosto presne vi, jak by to melo byt spravne.
jinak já mám vázně zlatý dite, nevymýšlí schválnosti, není nemocnej, má furt dobrou náladu, dá se s ním domluvit.... ale taky toho byva dost. u nás hlavne dopoledne, kdyz se snazim udelat nám snídani, umýt, oblict, nachystat svacinu a vyrazit ven.
jako treba ted. on je nasnidanej, ja ne, nemam vycisteny zuby, protoze ted snidaji vsichni plysaci, do toho hraje na klavir a na ukulele a já se snazim vypit caj. mozna bych mela prestat zvanit tady.
cili si jdu vycitit ty zuby, najít si obleceni bez fleku, nakoupit, na houpacky a na obed domu. nastesti mam uvareno.
.jpg)
Nikdy jsem nezalitovala, ze mám deti. Milionkrát jsem zalitovala, ze jsou moje a nemuzu je nikomu a nikam odevzdat .
Mela jsem 4 netere a synovce, které jsem milovala nade vse a podnikala jsem s nima spoustu bláznovstvi. A tak jsem si rikala, ze jsem pripravena na materstvi a nic me neprekvapi, to zvládnu levou zadni, deti jsou prece desná sranda! Uz tehotenstvi me zviklalo, ta sladká doba rostouciho briska....hahaha 24h s hlavou v wc se skutecne nejhezcim obdobim v zivote nazvat nedá. A po porodu zacaly galeje, jak jsem prezila prvni pul rok dodnes nechápu. A kdyz se narodila druhá zivelná katastrofa tak jsem se permanentne nekolik dalsich roku nacházela ve stavu "chtit vrazdit". Spala jsem nejaké 3 hodiny, starsi permanentne otravovala do pulnoci, mladsi se do roka budila ve 2 a do 4 byla zivoucké miminko, pak usnula a v pul sesty mela hlad, kdyz znovu usnula budila se starsi a coby perpetum mobile rádila opet do pulnoci. Vysvobodila me az skolka, sice starsi neunavila, ale zato jsem si mohla schrupnou po o s mladsi. A skola
...za prvé povinnosti a ukoly (to neni nic pro me a ted navc jeste s detmi) a za druhé aktivita starsi dcery jaksi nezapadala do skolniho rádu...chudáci ucitelky!!! Kdyz to vezmu zpetne tak nase dvojitá bourlivá puberta je vlastne to nejsnazsí obdobi 
.
A jinak supermatka ala celebrita je moje svagrová....jak ta mi leze na nervy. Kdykoliv je o samote s nekym tak jsou deti zlobivy, ona je chudák matka a nic nezvládne a potrebuje pomoc a nemá penize atd (dopln si sám)... jakmile se objevi verejnost (=rozumej pratele, sousedi, spolupracovnici, facebook atd) tak byt matkou je to nejlepsi co ji potkalo, a holcicky jsou andilci..... kdyz ji nekdo pochváli holky tak se div nerozpusti blahem 
. Za 4,5roku jsem ji neslysela rict, me ty deti lezou krkem. Ale jak zaklapnou dvere tak odevzda deti svárovi nebo nám a musi si odpocinout, protoze byt matkou je taaaaak nárocné a v noci byla x-krat vzhuru a opet zacnou litanie jaky je chudák
.gif)
hm, jsem špatná matka. Malýmu je 5 měsíců a moc ráda ho přenechám babičce nebo sousedce na hlídání. A hlas na něj už taky zvyšuju. Co ten chudáček bude se mnou mít za život 
dadka: to bych také chtěla"umět"
Náš nejstarší(ač není můj,žije s námi,ale je to syn z manželova prvního svazku),tak ten nikdy na zadek nedostal....ale jsem ráda,když už konečně jde spát(začala puberta)...a mladší se pořád řežou......Někdy si říkám,jak to může někdo mít třeba 8 dětíTo by bylo něco pro mé nervy,ale je zcela možné,že tam už se to tak neřeší a prostě se to bere jak to přijde .....a starší pomáhají těm mladším...Docela by mě to zajímalo,jak to funguje.....
Dnes mám volno v práci,tak si užívám s mrnousem...zajedeme si do města uděláme si krásný den
Já jsem na naše holky nikdy neřvala, ani jsem nenadávala. A na vnuky už vůbec ne. Dcera na kluky neustále křičela, už ji ani nevnímali. Na holky se manžel jen podíval a šlo všechno jako po drátkách. Holky dostaly na zadek snad jednou, mladší dcera ani to ne.
Super článek 
Vzpomněla jsem si na doby, když kluci byli malí a u nás to vypadalo večer podobně. Až na to, že ten starší k nám lezl do postele tak dlouho, dokud jsme jej tam nenechali. 
No a když si představím, že nyní mě to po tolika letech čeká znovu, protože se nám za pár měsíců narodí benjamínek........tak jen doufám, že budu stejně skvělá a rozvážná jako ty naše celebrity
