Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nestává se často, aby se nám ozvala čtenářka, která se zde na magazínu svěřila se svým problémem a požádala vás, čtenářky, o názor, zkušenosti či radu. Každou takovou zpětnou vazbu vždy velmi rádi zveřejňujeme. A tu dnešní obzvlášť.

Po několika týdnech se nám ozvala Lída, která se zde v lednu svěřovala s problémem, který řešila: Ke svým dvanáctiletým dvojčatům a čtyřleté dceři je opět těhotná a znovu čeká dvojčata. Hlavním iniciátorem touhy po dalším potomstvu byl její manžel, který by si, přestože všechny své dcery velmi miluje, přál i syna. Třetí těhotenství a zároveň druhé „dvojčatové“, Lídu pěkně zaskočilo. A tak se svěřila zde a poprosila vás o vaše názory. A dostalo se jí opravdu bouřlivé odezvy, pod jejím článkem se rozpoutala debata s více než 160 příspěvky.

A jak to tedy s Lídou vypadá dnes a jak se rozhodla?

Milé čtenářky, v první řadě bych vám chtěla moc poděkovat za vaše názory a odezvu na můj problém. Zároveň se omlouvám, že jsem se do diskuse nezapojila, ale bylo by pro mne velmi bolestné zabředávat s tolika čtenářkami naráz do debat. Moc si vašich názorů a toho, že jste věnovaly svůj čas a zabývaly se mým problémem, vážím. A proto bych vám chtěla říct, jak to nakonec všechno dopadlo.

V době, kdy jsem svůj článek psala, jsem o svém dalším těhotenství věděla sotva pár dní a bojovala sama se sebou, co si mám počít. Ani manžel to tehdy ještě nevěděl. Bylo mi jasné, že takovou záležitost před ním tajit nemůžu. Hned další den jsem mu vše řekla. Dávkovala jsem mu to postupně, nejdřív, že jsem těhotná, což kvitoval velmi nadšeně a pak jsem dodala, že miminka jsou tam opět dvě. To ho dostalo stejně, jako mne. Nějakou dobu zíral doslova „do blba“ a viděla jsem, jak usilovně přemýšlí. Pak se mě zeptal, jak se k tomu stavím já.

Po pravdě jsem mu vypověděla všechny své pocity, obavy, strach, že pět dětí nemůžeme zvládnout. Navíc dvojčata. Řekl mi, že má podobné pocity, že i pro něj je to síla a je na vážkách. Pak jsme dlouho mluvili. Snažili jsme se zanalyzovat, jak by to změnilo chod naší rodiny, co všechno by narození dvojčat znamenalo. Co by bylo potřeba změnit, uzpůsobit, překousnout a překlenout. A najednou, po asi třech hodinách tohoto rozhovoru jsme si oba uvědomili, že vlastně nemluvíme o tom, zda si děti nechat, či ne, ale zvažujeme, co všechno by bylo potřeba zařídit, když se děti narodí. A uvědomili jsme si, že varianta interrupce je v podstatě zavrhnuta.

Asi vám budu připadat jako blázen, já si tak alespoň připadám, nicméně rozhodli jsme se, že si děti necháme. Manžel už dokonce žertuje i na téma dalších cácorek do harému, protože si ve skrytu duše myslí, že kdyby tam byl alespoň jeden chlapeček, byla by to velká náhoda. Taky začal řešit, jaké auto bude pro naši rozrostlou rodinu potřeba a už zjišťuje, které by bylo nejlépe vyhovující. Pravděpodobně bude naším rodinným vozem nějaká dodávka s dvěma řadami zadních sedaček.

Druhý den jsme oznámili dcerám, že budou mít další sourozence a reakce starších dvojčat, kterým je teď dvanáct, mne naprosto překvapila. Projevily až neskutečné nadšení a radost (vím, že až tady budou ta miminka vřískat, tak je to asi přejde) a okamžitě začaly plánovat, jak se o ně budou starat, každá o jedno. Dokonce trvají na tom, že kromě dvojčatového kočáru musíme pořídit ještě dva samostatné, aby mohly vozit spolu a každá tlačila jeden. No, nevím, jestli je to zrovna praktické a není to zbytečný výdaj, nicméně zatím jsme jim jejich přání nevymlouvali a možná jim ho nakonec splníme a koupíme nějaké dva starší kočárky. Ostatně, pokud to holkám vydrží, asi budu ráda za každou chvilku, kdy se dětí ujmou a vyrazí s nimi na procházku. Bude jim už skoro třináct, tak si myslím, že by z nich mohly být celkem zdatné chůvičky. Malá dcerka se samozřejmě těší také, hlavně až si s nimi bude hrát.

Takže nakonec asi všechno dopadlo dobře. I když jsem stále plná obav a i nejistoty, co mne čeká, začínám si těhotenství užívat a všichni se na naše nové přírůstky do rodiny těšíme. A jen doufám, že vám tady za rok nebudu psát zoufalý výkřik, jak jsem na zhroucení ze dvou řvoucích mimin a dvou držkatých puberťaček. Snad k tomu nedojde. A slibuju, že vám dám vědět, jestli se nám, tedy spíše manželovi, konečně podařil alespoň jeden následník trůnu.

Ještě jednou vám moc děkuji za vaši podporu i názory a prosím, myslete na mne, ať všechno zvládnu. Jak jsem psala, už se na ty prcky těším, ale zároveň se opravdu hodně bojím.

Zdravím všechny čtenářky,