Matky jako bezedné nádoby trpělivosti? Jak to máte vy?
Pokaždé, když čtu rozhovor s nějakou naší „celebritou“, která se právě stala matkou či má malé dítě, mám pocit, jako by pocházela z jiné planety. Všechny bez rozdílu si totiž to mateřství dokonale užívají, nabíjí se jím, chvíle strávené s dítětem je neskutečně obohacují… Nikde ani stopa po naprosto lidském a přirozeném povzdychnutí, že „někdy toho mám plné zuby“. I když – tyto matky jsou možná opravdu tak trochu z jiné dimenze. Většinou jsou zaopatřeny chůvami, v některých případech i uklízečkami či alespoň všechápajícími a obětavými babičkami a tetičkami až do desátého kolena.
My ženy, které se neřadíme do té škatulky „celebrita“, máme život přece jenom trochu jiný. Své děti milujeme nade vše, ale dokážeme si přiznat, že bychom je občas nejraději vystřelily na Měsíc.
Já už mám dcery dospělé, dodnes si však pamatuji, jak moc jsem byla z té nikdy nekončící péče utahaná. Kdybych si tehdy přečetla rozhovor s nějakou luxusně vypadající matinkou, která se svým dítkem zažívá jen samé radosti, asi bych o sobě a o svých schopnostech „být matkou“ velmi pochybovala.
Pravda, většinou jsem se skutečně cítila být svými dětmi „obohacována“, ale bez mučení přiznám, že si to ti andílci kompenzovali tím, že mě z druhé strany pěkně okrádali, ba přímo vysávali. Dodnes si pamatuji ten stav absolutní duševní tuposti, při které jsem byla schopná se zkoncentrovat na jednu jedinou myšlenku: „Ať už ta smráďata panebože zalezou, jsou zticha a nic po mně nechtějí.“
Tyto stavy byly nejintenzivnější vždy večer, kdy už byl organismus unavený a dávka trpělivosti pro ten den vyčerpána. Přesto se málokdy stalo, aby tato doba, pro mě tak kritická, proběhla v klidu a míru.
Přečíst pohádku, pohladit, pusinku na čelíčko, dobrou noc. Sbírám v sobě poslední zbytky mateřské lásky a něhy, vědoma si toho, že dítě má usínat v klidu, míru a pokoji… Zhasínám, zavírám dveře, sesouvám se do křesla a v duchu se modlím: „Ať to ticho vydrží, bože, dej, ať už je ticho.“ Tehdy mi s definitivní platností došlo, že žádný bůh pravděpodobně neexistuje. Nebo existuje a mé prosby ignoruje stejně jako ty dvě opice, které jsou mými dcerami.
Cvak, ťap, ťap, ťap… „Mami, já ti musím ještě něco strašně důležitého říct.“
Ach jo… Dítě nesmíme před spaním stresovat, jsem dobrá matka, dítě je malé, nemá rozum, neví, co to znamená být utahaný… S vypětím všech sil se ptám: „A copak mi chceš povědět?“ Po vyslechnutí nějaké veledůležité informace třesoucí se rukou pohladím svou cácorku: „Hezky jsi mi to pověděla. A teď už běž spinkat. Dobrou noc.“
Klid, večerní oáza usínajícího dne, i já bych nejraději usnula… Cvak, ťap, ťap, ťap… Druhá dcerka vyráží zmapovat situaci. Též mi potřebuje něco důležitého sdělit. Jako matka musím být spravedlivá, dávám jí stejnou šanci jako té první. Pravda, ruka se mi klepe již trochu více, začíná se třást dokonce i hlas... Ale vím, co je mou povinností. Nestresovat dítě před spaním. „No, vidíš, jaká jsi hodná holčička. Tak dobrou noc, broučku, a už opravdu spinkejte.“
Zavírám oči v touze dopřát si půlhodinový relax, než se pustím do večerních úklidových povinností.
Cvak, ťap, ťap, ťap… To už snad ne! Dítě sice nemáme před spaním stresovat, ale přísnost musí být: „Ne, už vážně nechci nic slyšet. A už koukejte spát.“
Za pár minut jde do boje ta druhá. „Co jsem říkala? Padej do postele. A ticho!“
Už už to vypadá, že přísný tón zabral. Právě se nacházím v blaženém „Sandonoriku“, když se mi před očima zjeví celý konvoj čítající obě dcery. Hlavou mi probleskne, že tu poučku o večerním nestresování dětí psal někdo, kdo děti nikdy neměl. Kašlu na psychologii, kašlu na duševní zdraví svých dětí. Zařvu jako King Kong: „Zalezte do peřin, nebo vezmu vařečku a zlískám vás na jednu hromadu!“
Holčičky se preventivně chytnou za prdelky a rychlostí blesku zapadnou do postelí. Chvíli ještě slyším tlumené šeptání, ale pak nastane ten vytoužený klid.
Uklidím, vysprchuji se a vlivem těch několika desítek klidových minut se cítím o mnoho lépe. Dostaví se výčitky svědomí. Zase jsem na ně ječela, jsem strašná, že se neumím ovládat. Stydím se… Jdu do dětského pokoje, pozoruji své spící andílky, přikrývám je a líbám na teplá čelíčka. A v duchu si svatosvatě slibuji, že hned od zítřejšího rána to bude všechno jinak. Nebudu křičet, ječet, hartusit, honit je… Jsou tak sladké a nevinné, když spí.
Ráno vstávám stále ještě plná svého večerního předsevzetí. Budím obě holčičky, s laskavým úsměvem přejdu otočené pusinky a kňouravé hlásky. Je ráno, potřebují se přece probrat… Při oblékání dostává mé předsevzetí o nebetyčné trpělivosti první trhliny… Během mytí, když sleduji prskání, pošťuchování a ječení, se už po mém klidu a vyrovnanosti slehne zem. U snídaně už zase ječím, ať si pospíší, ať se v tom nešťourají, že přijdeme pozdě…
A tak vám nevím. Já těm našim celebritám opravdu nevěřím. Mít dítě nebo děti je fajn. Nikdy jsem ani vteřinu nezalitovala, že své dcery mám. Sebekriticky ale přiznávám, že občas jsem je toužila vyslat někam do vesmíru.
21.5.2012 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 52 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Matky jako bezedné nádoby trpělivosti? Jak to máte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Jarča*: Všeho dočasu, zrovna tento týden jsem trávila víkend u mladých. Když se narodily holky, tak jsem také slyšela slova o rozvíjení osobnosti, nezvyšování hlasu, trpělivém vysvětlování. Také jsem si říkala jaká jsem asi byla špatná matka. Dnes je holkám 12 a 7 a nějak ty zásady správné výchovy odplavaly do nenávratna. Samozřejmě si občas rýpnu třeba větou, ale holka, co vyvádíš, na děti se přeci nekřičí, je třeba mít trpělivost.
Dostane se mně odpovědi ve stylu no jo, měla jsi pravdu, ale nech toho. Není to potěšující zjištění. Ona ta starší pubertální vnučka je občas opravdu na 
.
.JPG)
Dcery mě dokážou spolehlivě příšerně vytočit naprosto kdykoli. A mám pocit, že je nechává úplně v klidu, že na ně ječím, občas používám ne moc vybrané výrazy, sem tam vylítnu a plácnu (to už ale nejsem moc úspěšná, jsou docela rychlé) - v tu chvíli se sice bojí, utečou, ba i někdy poslechnou, ale za dvě minuty o tom nevědí.
Taky jsem se vždycky těšila "až je odbouchnu" jak se u nás říkalo, taky zkoušely, bumbat, papat, kakat a když vyčerpaly repertoár usnuly. My ale chodily do jesliček a do školky ve čtvrt na šest, takže v sedm byly v postely. Ale potom jsem sedla k mašině a do noci šila, nebo pletla, tenkrát nic nebylo, takže jsem měla pořád co dělat.
Jarča*: To říkám taky, jak tak blbý a neschopný rodiče mohli vychovat tak geniální děti.
a já už se bála, že jsem nějaká divnáže všechny ostatní matky jsou dokonalost sama
Meryl:moc krásně napsané
ano, i já své tři děti miluju, ale když po stopadesáté řeším jejich spory, kdo co komu udělal či neudělal, tak už opravdu, ale opravdu ječím
Jen je horší, že jen vyhrožuju a na rozdíl od mých rodičů, tu vařečku nikdy nevytáhnu
Jo, ale ndes je klid...po týdnu už mám zase doma jen toho nejmladšího, takže do odpoledne bude relativně klid
Dnes se výchova dětí na každém kroku moc rozpatlává, takže my matky, které máme děti už dospělé, někdy opravdu pochybujeme o tom, jestli jsme byly dobrými matkami.
Já osobně jsem takové ty stavy únavy a podrážděnosti neměla, byla jsem mladá, holky v noci spaly, nebývaly moc nemocné, všechno šlo nějak samo. Stihla jsem všechno....holky, úklid, vaření, procházky i zábavu. S odstupem času si ale myslím, že jsem se dětem mohla věnovat ještě více.
Ale takové to "ať už je večer, jdou spát a neotravují" jsem zažívala, když jsem hlídala vnuky. Ti starší jsou 3 roky od sebe a večer jsem z nich byla už tak vyšťavená, že bych je vystřelila na Mars,aby byl chvilku pokoj. S manželem jsme postrkovali očima ručičky na hodinách, aby už šli do postýlek. Oba dva hyperaktívní...no byl to záhul. Ale přikládám to spíše věku, už jsem vyšla ze cviku.
Každá VIP má uklízečku, chůvu a kdoví koho ještě, tak jim se to kecá. Teď jsem zrovna viděla v TV kousek pořadu o matkách a dětech, uvádí to Lejla Abasová. Radí tam, jako by měla aspoň 4 děti a byla zasloužilá matka.
Ony to nemusí být ani celebrity - nedávno mě donutil pochybovat o mých schopnostech "být matkou" vlastní syn. Mají se snachou rok a půl starého chlapečka, a dostala jsem přednášku o tom, jak se má dětem rozvíjet osobnost. Hlavně se nikdy nerozčílit, za nic je netrestat, ani když si to zaslouží, a všechno jim vysvětlovat, protože ony to určitě pochopí. Tak nějak z toho vyplynulo, že já a vůbec celá naše generace jsme dělali všechno špatně, až jsem se divila, že chudáci děti se bez úhony dočkaly dospělosti. No, přeju mladým, aby jim ty iluze vydržely:-))
.gif)
jako bych to napsala já, přesně tak to chodí s mými vnučkami. Každý den si říkám to samé, ale bez důrazného zákroku to někdy fakt nejde Sotva oči otevřou,, už jim jedou papulky na plný plyn a zastaví se, až když koooooonečně usnou. Rezignuji a říkám si, hlavně, že jsou zdravé!
Já říkám "celebrikety" kecají, nebo jejich děti jsou z Marsu
a tudíž se chovají jinak, než "normální" dětičky
.JPG)
Tak celebrity se nesmí brát tak doslova... ony jsou skutečně z jiné planety...
Většina má chůvu a paní na úklid.
Takže přijdou do voňavého, uklizeného bytu a mají možnost užívat si jen toho malého roztomilého uzlíčku.
Nicméně je mi pořád sympatičtější, když tlachají v tom smyslu, jak je to super svělé, být matkou, než aby vykládaly opak - jak jsou utáhnuté, jejich dítě jim dává extra zabrat... tak jak to bývá u porodů.
Co porodí celebrita, tak má těžký porod, komplikovaný...
Hezký den
Krásně napsaný článek,mluví mi z duše....
orinka: jj přesně tak,to se vždycky uklidnuju,když už fakt nemůžu,hlavně že jsou zdravé!! (ted už snad ano,malej byl několikrát na operaci a tři roky nespal,takže jsem si užila:o((
Jé, ta večerní předsevzetí jako bych odněkud znala....
Já si tedy opravdu připadám jako bezedná studnice trpelivosti. Tím, jak jsem bezedná, trpělivost odtekla spodem a zmizela v nenávratnu. A že mě ji miláček nutí čerpat denně mnohokrát...
Už když jsem byla těhotná, tak se kámoška ptala, jestli si bude moct povozit kočárek. Odpověděla jsem jí, že samozřejmě kdykoliv. Byla jsem totiž poučená nikoliv celebritami, ale zkušenými kamarádkami, které říkaly, že každá chvíle odpočinku dobrá. Takže když jsem kámošce vožení předem povolila, koukala na mě jako na krkavčí matku, která si nechce užívat vlastní miminko. Ani ne za dva roky vozila vlastní kočárek a řekla mi: "Konečně jsem tě pochopila, proč jsi mi chtěla malýho půjčovat na procházky...."
a to je ještě ten případ, kdy jsou děti zdravé! Když se do toho přidá nemoc, blinkání a to druhé, kolotoč úklidu, od jednoho dítěte to chytne druhé, pak celá rodina...
Rozhovory s VIP ohledně robátek mě opravdu baví, především pak, když novopečená matka udílí hraběcí rady ostatním, nepoučeným maminkám
