Rvou se jako koně. Je to normální?
Mám dva syny, je jim 9 a 8 let. Vždycky si spolu docela hezky hráli a rozuměli si, v posledním roce se to ale radikálně změnilo. A já mám ze života doslova peklo, protože si s nimi nevím rady. Jsem samoživitelka, manžel se po rozvodu odstěhoval do USA a na kluky pravidelně pouze platí. Vidí se s nimi sotva dvakrát ročně.
Asi syny úplně nezvládám, možná nemám potřebnou autoritu. Neposlouchají mne, když jim něco říkám, je to jako bych mluvila skrz ně. Ať po nich chci cokoli, co jim není po chuti, není síly, která by je přinutila poslechnout. A to není všechno.
Nejhorší totiž je jejich vzájemný vztah, který hraničí snad až s nenávistí. Kluci na sebe nedokážou promluvit normálně, neustále se hádají, dělají si naschvály, perou se doslova jako koně. Křik, nadávky a agrese je u nás na denním pořádku. Před pár měsíci jsem dokonce přistoupila k tomu, že jsem ze své ložnice udělala druhý dětský pokoj, aby byli kluci alespoň trochu odděleni a přestěhovala si spaní do obýváku.
Nepomohlo to. Nejdřív měli sice radost, že mají každý svůj pokoj, ale brzy se vše vrátilo do starých kolejí. Lítají za sebou z jednoho pokoje do druhého, řvou na sebe, hádají se. Vlastně ani nevím, co bývá předmětem jejich neustálých sporů. Stačí jim málo, jakákoli malichernost je jako záminka k napadení toho druhé dobrá.
Jsem na pokraji sil. Místo, abych si doma odpočinula, zažívám doslova peklo. Připadám si mezi svými syny absolutně bezmocná. Zoufale se snažím nastolit nějaký režim, ale vše je marné. Přitom ve škole jsou kluci přímo vzorní. Až na nějaké drobnosti si na ně učitelky nestěžují, prý se chovají naprosto normálně.
Doma jsou z nich ale dva doslova nezvladatelní spratkové. Asi jsem na ně slabá, nerespektují mne, neposlouchají. Jsem z nich neskutečně vyčerpaná. Občas mi pomohou rodiče, když si je vezmou na víkend, to si vždycky náramně užívám. Zajímavé je, že stejně jako ve škole, i u prarodičů jsou kluci celkem v pohodě. Chyba bude asi ve mně. Jenže jak si mám získat jejich respekt, když mne oba dva absolutně ignorují?
24.6.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 59 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rvou se jako koně. Je to normální?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
kareta: no, já jsem taky nemluvila o svých dětech - pro ty by zas nebyl trest nesmět z pokoje - kluci by zalezli s knížkou a měla bych problém je dostat ven i kdybych je lákala na kopec řízků 
i pro ně byl nejvetší trest, když jsem s nima nemluvila 
jnže to není problém kluků z článku, ti by si toho, že s nima matka nemluví, eventuálně, že je naštvaná a není s ní sranda totiž evidentně ani nevšimli 
takže jejich samovazba by byla spíš východiskem pro unavenou matku 
.jpg)
Verera: PEGG: jo jo znám, v kronice mé rodiny je zapsána památná situace, kdy me dcerunka vzbudila ve 2 ráno s dotazem jak se jmenovala ta tretí lod se kterou Kolumbus objevoval Ameriku.... v tuto hodinu jsem ráda ze ziju a existence Ameriky je mi neke, natoz jméno nejaké dávno rozpadlé lodi 
.
Pevné nervy a hlavně důslednost. Kluci jsou ještě malí, takže se s tím dá ještě leccos udělat.
Dát je na sport. Pokud se rádi rvou mezi sebou,dej je na judo, tam tu agresi ze sebe vymlátí. Doma ať nejsou pohromadě.Pokud se nesnesou pospolu, tak holt půjde večeřet jeden a pak druhý a pravidelně to střídat, ať nemají pocit, že je jeden protěžovaný víc než ten druhý...
Ale ještě bych zkusila jednu věc. A to si s nimi promluvit. Nevím, jak zvládli váš rozvod, ani jak dlouho jste rozvedená, ale pokud byli dřív v poho, tak se někde něco změnilo. Rozhodně jsem proti bití, obrátilo by se to proti tobě.
A jak se chovají k tobě? Odmlouvají a jsou drzí? Nebo JEN neposlouchají? Třeba se jim málo věnuješ a oni si tak vynucují tvoji pozornost. Je moc věcí, co za tím můžou být, ale pokud se jinde chovají vzorně, tak asi bude chyba u vás doma. Zkus si o tom promluvit s rodiči.
Markýza: no, taky by mohli zkusit uniknout oknem...zamykání do pokojíčku jako trest nepoužívám...pro děcka je největší trest, když jem naštvaná a není se mnou sranda. To pak dolejzají a snaží se.
Verera: ano, to si odporuje, proto píšu, že s jedním příspěvkem souhlasím a jejím doporučením jim naflákat nesouhlasím. Já dětem tak 2x ročně taky lepnu, ale jen proto, abych si ulevila, když už jsem skutečně frustrovaná. když nic nepomůže a vytočí mne do vrtule...tak vědí, co přijde a pak je zle...
no a kromě řvaní, lítání a bitek dělají mladí pánové co? Kromě níže doporučovaného zaměstnání - sport, přidělení povinností v domácnosti (ne pomáhat, opravdu přidělit povinnosti a trvat důsledně na jejich plnění), důslednost a restriktivní opatření - opět důsledně, navrhuju při konfliktu zamknout každého do jeho pokoje když už je teda mají a příčiny konfliktu popsat písemně + písemně navrhnout konstruktivní řešení, však oni si to brzo po pár nucených slohovkách rozmyslí....
Verera: ale taky jsem napsala, že si je špatně vychovala možná by teď ještě pohlavkem ledacos zachránila prostě třikrát a dost - to by si mohla plíce vymluvit a stejně by neposlechli - dvakrát varovat, pak lepanec a každý do svého pokoje - a ten by opustili jedině do školy a na kroužky - a na wc a do kopelny a k jídlu, ale to každý zvlášť - a ještě bych pro jistotu zašprajcla dveře
kareta: Jenže Markýza píše, že po 5. roce už děti jen vstřebávají vzorce chování a současně navrhuje jim jednu vrazit. To si trochu odporuje.
Tím dá klukům jen najevo, že pokud se jim nelíbí něčí chování, mají ho praštit, což už dělají, když se pořád perou. Takže mi uniká smysl toho počínání, pokud je tedy nechceme utvrdit v tom, že zmlátit toho druhého je správné.
PEGG: Ano, člověk si musí zachovat sebeúctu
Ale my jsme nebyli jiní.
Doteď si pamatuju jeden večer na dovolené, kdy jsme leželi s bráchou v posteli, on zahrnoval tatínka podrobnými dotazy o výrobě atomové bomby a já jsem to v mezičase prokládala dotazy z různých jiných oborů. Tatínek si sice zoufal, že nemůže vědět všechno, ale statečně s tím bojoval a poctivě se snažil odpovídat i když mu zjevně docházely jak síly, tak odpovědi.
Až na moji otázku :" Kde žije Latimerie podivná? " vyrazil neartikulované výkřiky a prchl z místnosti
.jpeg)
Verera - 24.6.2011 10:22 plně tě chápu. Taky jsem kolikrát neznala odpovědi na dětské otázky,dnes to je jednodušší,vygoogluješ co potřebuješ vědět
Na druhou stranu, mě to naplňovalo jakousi rodičovskou pýchou,že mám tak chytré děti. Hlavně to nesmím vzít z druhé strany (děti jsou normální,jen maminka je trošku blbá)
Markýza: 9:16 tak pod to se podepisuju!
PEGG: No, pokud ti 9 leté dítě začně vykládat o asijských hlodavcích včetně latinských názvů a zajímavostech z jejich života a prokládá to dotazy, na něž neznáš nejen odpověď,ale zhusta ani nepochopíš otázku (cosi o biomech a zvířatech, o kterých jsem v životě neslyšela) tak je to taky frustrující a to je pořád malé dítě . Akorát má čas ležet v encyklopediích 
Mno, co se pamatuji, tak jsme se ségrou spíš měly pocit, že rodičovské pozornosti se nám dostává až příliš. 
Že bychom o ni chtěly ještě soupeřit, to ani náhodou. Ovšem ono tenkrát bylo zvykem, že dítko přišlo ze školy, praštilo taškou do kouta, zmizelo "ven" a domů došlo až k večeři, někdy taky s mírným zpožděním, ulítané, unavené a na pranice se sourozencem už nebyl čas ani energie. Mí synci od útlého dětství jednak taky lítali venku, druhak chodili ve škole odpoledne na tzv. sportovní hry, ve věku pozdějším na florbal, minikopanou, do skauta atd. Každej do jiného družstva, pochopitelně, i kvůli věkovému rozdílu... Doma jsme to měli podobně, byt 3+1, byli jsme tam tři, tak každý svůj pokoj. Což ovšem neznamenalo, že bych spala v obýváku. Každý měl prostě svůj pokoj, svoje soukromí, společná byla jen kuchyň a "provozní příslušenství". Samozřejmě že si pacholíci občas vynadali do kreténů a měli spory, ale to jsem neřešila, jen jsem je upozornila, že je srovnám oba, jestli nepřestanou. Počítače měli každej svůj, tím taky odpadlo hodně konfliktů, a za průšvihy odpovídali též společně, žádné žalování "mamí, on udělal to nebo neudělal ono", to se netrpělo. Navíc měli na starosti psy, takže ono jim moc prostoru a energie na lumpárny taky nezbylo. V podstatě souhlasím s Markýzou, rodičovský respekt se musí u potomstva budovat od peřinky, jinak by se rodič musel zbláznit.
Viv :o): No, uvažuju co bych dělala na jejich místě. Asi bych byla ráda, že synek něco umí, to jo. Taky by musel vykompenzovat ztrátu času rodičů a případné finanční škody, které svým zásahem způsobil. Pak bychom se tomu společně zasmáli, já u compu, on u žehlení
Nevím kolik mu je, pokud přes 15, tak v tom věku už by snad mohlo fungovat to, že než nějaké zákazy je lepší nechat klukovi vlastní zodpovědnost a nějaká pravidla už by měl taky zažitá. takže si myslím, že spíš než snaha o užívání počítače to u něj bylo testování vlastních počítačových schopností.
Viv :o) - 24.6.2011 10:02 Většina z vás má děti ještě malé,tak na ně rozumově stačíte,ale víte jak to je frustrující pocit, když zjistíte,že vědomostmi svému dítěti absolutně nestačíte? Hlavně v oblasti informačních systémů
