Potratila jsem a nemůžu se z toho dostat
.jpg)
Potřebuju se asi jen vypsat z toho, co mne postihlo. Vím, že nejsem jediná, komu se něco takového stalo, možná tady mezi vámi bude některá, která prošla tím samým.
Je mi pětatřicet let a před dvěma měsíci jsem v šestnáctém týdnu potratila. Dodnes se z toho nemůžu vzpamatovat. Bylo to mé první, vytoužené těhotenství, o miminko jsme se pokoušeli hodně dlouho, absolvovali jsme oba s manželem i různá vyšetření. Podle nich jsme oba v naprostém pořádku. Když se pak konečně podařilo, že jsem otěhotněla, byli jsme nesmírně šťastní.
Jenže naše radost netrvala dlouho, ve čtvrtém měsíci jsem o miminko přišla. Nikdo mi ani nebyl schopný říct, co bylo důvodem, z ničeho nic jsem začala krvácet a pak šlo všechno strašně rychle. Byl to pro mne doslova zlý sen, ze kterého se stále nemůžu dostat.
Jsem psychicky vyčerpaná, téměř neustále pláču nebo jen apaticky sedím a koukám do nikam. Nic mne nebaví, o jakékoli rozptýlení, o které se manžel i rodina pokouší, nemám zájem. Stále myslím jen na to děťátko a neskutečně se trápím tím, že už není, že nebude, že si ho nikdy nepochovám.
Manželovi i rodičům a sestře už se mnou dochází trpělivost a přestávají být ohleduplní a taktní. Asi si řekli, že je na čase, abych se vzpamatovala a začala žít dál a servítky si se mnou už neberou. Jenže jejich ráznější přístup je pro mne jen další ránou přímo do slabin. Měsíc po potratu jsem byla na neschopence, pak už jsem musela nastoupit do práce, ale nezvládala jsem to, jsem tedy opět doma a marodím. Všichni mi to vyčítají, prý se z toho takhle nikdy nedostanu a měla bych skoncovat s tou nekonečnou sebelítostí. Maminka mi dokonce řekla, že jestli se co nejrychleji nedám dohromady, násilím mě odvede na psychiatrii.
Je mi z toho všeho strašně úzko, připadám si sama. Nikdo mne nechápe, nikdo mi nechce porozumět. Nejsem už nejmladší, ztratila jsem své vytoužené děťátko a mám strach, že další těhotenství se nepovede. Bojím se, že zůstanu sama, že nikdy nepoznám jaké to je, stát se maminkou a mít vlastní dítě.
Prožila některá z vás něco podobného? Jak dlouho jste se s tím vyrovnávaly? Je opravdu nenormální, že ještě po dvou měsících truchlím po svém ztraceném miminku? A co vám pomohlo, abyste se z toho splínu dostaly?
17.2.2014 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 59 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Potratila jsem a nemůžu se z toho dostat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Ale teď mě napadlo že to může taky být tím že asi nepoužívali jedinný možný a správný technologický postup výroby který nedávno nařídila EU.Opálení ho používají a tam problémy evidentně nejsou.
kareta: Taky je třeba si uvědomit, že v 35 je ženská na první dítě už stará, přírodu neošidíš
argumentovat výjimkami a opomíjet zákonitosti je dost manipulativní
Připadá mi naprosto nemístné srovnávat úmrtí blízké osoby nebo životaschopného dítěte při porodu s potratem ve 4. měsíci.
Možná to napíšu dost drsně, ale pokud dojde k samovolnému potratu touhle dobou, tak to prostě nebylo dítě schopné samostatného života a představovat si, jaké by to s ním bylo, jak by si žena užívala mateřství, co by z něj vyrosto, je zcestné, nevyrostlo by nic, něco bylo špatně, takže to příroda zařídila moudře, aby ženě dala možnost mít příště zdravého potomka.
Určitě je pochopitelný smutek, ale v takovéhle míře, to už je opravdu na odbornou pomoc. Tohle nebylo dítě, není potřeba ho litovat, že se nenarodilo a pokud se v tom Martina babrá, jen se připravuje o možnost to dítě skutečně mít.
I když mně to taky připadá spíš jako sebelítost, hrozně se těšila a teď to nevyjde. Jenže dítě není hračka ani se nerodí proto, aby plnilo představy matky. Co se třeba přestat tolik soustředit na sebe a zeptat se manžela, jak on se cítí, skutečně mu naslouchat? Dítě chtěli přece oba, i on pro to dost udělal, možná by pomohlo zkusit pochopit jeho místo ublíženého pocitu, že Martina je jediná, kdo oněco přišla a nikdo jiný ji nemůže chápat.
thePlacheck: právě jsi okomentoval. Někdy to prostě NEJDE ani kdyby ses po***al! Věk s tím nemá moc společného, to je statistika. navíc, ten problém mohl být od otce dítěte a ne od matky, bývá to 1:1, není to tedy jen záležitost ženy, nýbrž i muže, to je třeba si uvědomit.
thePlacheck: Hm, to asi nebude tenhle případ, protože Martina píše, že se pokoušeli hodně dlouho. Třeba se začali pokoušet ještě před její třicítkou, to nevíme. A třeba předtím nikoho neměla.
Ale jinak máš pravdu, obecně platí, že začít se snažit o první dítě v 35 je pozdě. Jenže to fakt asi nebude tenhle případ.
Já tady nechci nikoho soudit ani dělat ze sebe chytrolína ale dnešní doba je prostě taková že se rodičovství odkládá čím dál víc a někdy až hodně po třicítce.No a pak najednou člověk zjistí že už mu ujel vlak.....To platí obecně.No ale její případ neznám tak to nebudu komentovat.
Je třeba si uvědomit, že příroda ví co dělá...2) po potratu je to jako když ůpohnojí", ale je třeba to neuspěchat!!! 16 týden už je dost vysoko, takže prožíváš klasické 6 nedělí.Pomalu ale jistě se to uklidní, regenerace je individuální.Já začala s dětmi taky později a mám 3. První taky nevyšlo, tak yjsme se snažili delší dobu...pak 2x jo, pak nějaké další potraty a po 40tce další bez potíží...klid. Nejanči, co se má stát, to se stane.
Renee - reagovala jsem na tento tvůj příspěvek.
Renee - 17.2.2014 12:19
Martina píše, že je jí ouzko, né, že má špatnou náladu. Možná blbě čtu.
to že jsis to musela prožít a i ostatní co to tu psaly, to je mě velice líto.
Je to psané slovo, které si každá vyložíme po svém.
Kassy - 17.2.2014 17:26
nejsem odnorník nevím, proto ani nesoudím. Jen jsem odčas ve svém okolí zažila, - -- furt řve, je mladá bude mít jiné. - prosim tebe nebreč, tam té se to stalo také a už je zase v tom.
Co je nejhorší, když kamarádky nedrží papulu a manželovi takové nešťastné ženské radí a nebo ji schazují, že je slaboch.
Pokud by to byla moje kamarádka, nechala bych ji vyplakat a rozebrala bych sní co by chtěla. Pak bych se ji snažila tuto její bolest nepřipomínat, jen kdyby sama chtěla, tak bych ji vyslechla a určitě má nějaké záliby ke kterým by se mohla vrátit a v tom ji pomoc. Neumím to napsat , ptostě ji zaměstnat.
Já jsem měla známou - kamarádku, dcery ji říkaly babičko. Když jsem se sní musela rozloučit, tak jsem byla špatná půl roku. Nejhůře jsem to snášela v práci, tam do mne vandrovali, divily se - že to neni moje rodina, byla marod+++. Doma jsem se mohla vybrečet, dotklo se to celé naší rodiny a nikdo nikomu nezazlíval, když pustil slzu a možná tim, že jsme o tom mluvili a vzpomínali i na to pěkné a tak jsme se z toho vykecala.
"že život bez vlastních dětí je život protrpěný a promarněný" - tam mělo být není, ale vy jste to určitě všichni pochopili. Odběhla jsem si nalít kafe a trochu jsem se v tom zamotala 
Když si přečtu článek znovu, nemůžu se ubránit dojmu, že Martina víc než nad nenarozeným dítětem truchlí sama nad sebou. Předposlední odstavec mluví jasně. Takže to bude chtít někoho, kdo jí důvěryhodně vysvětlí, že smysl života nespočívá jen a hlavně ve zplození dětí, že bezdětnost neznamená doživotní samotu a že život bez vlastních dětí je život protrpěný a promarněný. A kdo jí nastíní možnosti a třeba i ukáže příklady. To ale samozřejmě nebude nic jednoduchého, když sama nebude vůbec chtít.
Milá Martino. Nejsem Mudr., ale na 99,9% nemáš špatnou náladu, ale depresi. Rady okolí jako vzchop se atd jsou spíš destrukční, protože depresi vůlí nevyléčíš. Radila bych ti co nejdřív navštívit psychiatra. Možná bude stačit rada, možná léky. Jakmile ti bude líp, můžeš se o miminko pokusit znovu.
Kozoroh18: Špatně čteš, psala jsem, že jsem tohle zažila dvakrát.Nezhroutila jsem se, doktoři mi vysvětlili proč se to stalo a já to vzala. Postižence bych nechtěla ani za nic, takže jsem nakonec i byla vlastně ráda - příroda mě ušetřila nepříjemného rozhodování. Než třeba downa, to radši bezdětnost. Ale jasně, každý má jiné priority. Jak psala Kassy, dřív se říkalo, že je žena v naději, a tak to bylo správně. Dneska každá vytroubí hned každému na potkání, že je týden těhotná, tenhle trend výrazně pozoruju např. na sociálních sítích, kde jsou ty mladé ženy schopny to napsat klidně úplně veřejně, dokonce to neomezí ani na své nejbližší přátele a rodinu. Potom tam od druhého měsíce píšou, co si všechno už nakoupily, jak dítěti nazdobily pokojíček, že už mají vymyšlená jména, že dítě bude určitě umělec a tak podobně, člověk na to kouká dost nevěřícně. Jestli to nebylo lepší dřív, když se to tajilo až do chvíle, kdy to začalo být zřetelně vidět.
A pokud má pisatelka depresi, což se samozřejmě stát mohlo (spouštěče jsou čistě individuální), musí ji léčit. Brečení doma do polštáře jí nepomůže, to ještě nepomohlo nikomu.
.gif)
martina se tady na rady ale ptá.....jasně že se nima řídit nemusí a myslím že v dobrém poradí každá aniž by si musela něco podobného prožít,.......Kassy: máš pravdu , špatná nálada není důvod k pracovní neschopnosti....s tím souhlasím
Kozoroh18: Jenže jak se dá v takové situaci pomoct? To si prostě musí každý, resp. každá odtruchlit a srovnat se s tím sama. Pomoct lze ze začátku na fyzické rovině, aby se žena mohla v šestinedělí po potratu šetřit, ale se smutkem ze ztráty nikdo pomoct nemůže, nikdo si to nemůže odtruchlit za druhého. Pokud člověk nedokáže zpracovat smutek sám v rozumném čase, je na místě navštívit odborníka, ten dokáže navést na tu správnou cestu, která sedne konkrétnímu člověku. Někdy stačí jedna ve správný čas dobře položená otázka, ale blízcí, i když to myslí sebelépe, na tohle většinou nestačí, to chce léta zkušeností i teoretické přípravy. Nejúčinnější pomoc, kterou můžou blízcí poskytnou, je přesně to, co nabízí Martinina maminka - odbést k odborníkovi. Jestliže ani dva měsíce poté nedokáže Martina chodit do práce a myslet na nic jiného, je nejvyšší čas.
