Trápení s babičkou. Má ráda jen jedno vnouče.
Chtěla bych se vám svěřit s tím, co mne trápí, hlavně by mne zajímaly názory čtenářek, které už jsou babičky. Je normální, aby měla babička ráda jen jedno vnouče? Já to nějak nejsem schopná pochopit.
Nejdřív stručně představím naši rodinu, tedy hlavní aktéry mého problému. Mně je dvaatřicet, manželovi o čtyři roky více a máme pětiletou holčičku. Sestra mého muže je také vdaná a taky mají holčičku, rovněž pětiletou. Obě se narodily v rozmezí tří měsíců, ta naše je mladší. Já jsem jedináček, sourozence nemám, mám už jenom maminku, která je vážně nemocná (roztroušená skleróza), takže se o ni co nejvíce starám, ale jako klasická babička ona nemůže logicky fungovat.
Manželovi rodiče jsou na tom jinak. Oba jsou zdraví, velice vitální, skvěle zajištění. Když jejich dcera otěhotněla, byla to tenkrát veliká sláva, na vnouče se velmi těšili. Po pár měsících jsme i my s manželem oznamovali, že čekáme miminko, byla reakce o poznání chladnější. Už tehdy mě to zamrzelo, zvlášť, když mi tchyně řekla, že jsem si musela s dítětem taky pospíšit, abych se vyrovnala její dceři. Nebylo to tak, sama věděla, jak dlouho jsme se pokoušeli, než jsem konečně otěhotněla.
Když se pak narodila neteř, stala se středobodem jejich vesmíru. Zařídili jí ve sém bytě dokonce pokojík a od jejího přibližně roku a půl si ji častou berou na celé víkendy. Natálka (neteř) se u nich má jako princeznička.
Tři měsíce po jejím narození přišla na svět naše Márinka. Jenže tchyně s tchánem, tedy babička a dědeček, asi vypotřebovali veškeré své city na svou první vnučku a na tu druhou se jich nedostávalo. Ani se na ni nepřišli podívat do porodnice, poprvé ji viděli v jejích dvou měsících, ačkoli jsme je oba s manželem mnohokrát zvali. Když jsme chtěli přijít my k nim, vždycky se vymluvili, že se jim to nehodí. Strašně mě to bolelo, i manžel z toho byl a stále je velmi špatný.
Tento postoj se táhne celých pět let. Přiznám se, že naše vzájemné kontakty nejsou z toho důvodu moc časté, ale přece jen se v rámci rodiny stýkáme, hlavně s rodinou manželovy sestry. Obě holčičky si spolu rozumějí a krásně si hrají. V posledním asi tak roce, kdy už jsou obě trochu vyspělejší a dokážou si dávat dvě a dvě dohromady, se naše dcerka začíná čím dál častěji ptát, proč taky nemůže k babičce na víkend jako Natálka, proč taky nedostala od nich takovou panenku atd. Je to hrozné, ale oni se skutečně chovají tak, že pro ně jejich druhá vnučka v podstatě téměř neexistuje, zajímají se o ni jen z jakési povinnosti, k narozeninám a k Vánocům jí koupí nějakou maličkost a tím to končí.
Teď momentálně řešíme, jak dcerce nějak pochopitelně vysvětlit, že Natálka jede s babičkou a dědou k moři a ona ne. Holky si samozřejmě všechno povědí, takže je jasné, že se Márinka od Natálky všechny tyhle věci dozví. A už z toho začíná mít rozum, je jí to líto, vidíme na ní, že by si taky moc přála mít babičku a dědu, stejně jako Natálka.
Manžel to několikrát zkoušel se svými rodiči řešit, ale nikdy to nikam nevedlo. Tchyně mu řekla, že dítě od dcery je vždycky víc, než dítě od syna a ať se s tím nějak srovná. Musím vám říct, že po tomhle rozhovoru jsem pak doma viděla mého manžela poprvé a naposledy v životě brečet. Tak moc ho to ranilo, vlastně mu tím jeho vlastní matka dala najevo, že nejen naše dítě, ale i on, jako její syn, je pro ni něco míň, než jeho sestra.
Já to vůbec nechápu, ani to neumím sama posoudit a pochopit, jsem jedináček, navíc jak jsem psala, moje maminka na tom není zdravotně vůbec dobře, nemůžu tedy srovnávat její „babičkovství“ s tím tchyniným. Naši malou samozřejmě miluje, ale pohybuje se o berlích a celkově je hodně mobilně omezená, sama prostě s Márinkou být nemůže.
Chtěla bych se vás, babiček „od dcer i od synů“ zeptat, jak to cítíte vy? Je opravdu takový rozdíl v citech k vnoučatům podle toho, od kterého dítěte pocházejí? A taky bych vás chtěla poprosit o nějaké rady, jak máme s naší pětiletou dcerkou o tomto mluvit, když se nás ptá, proč Natálka má babičku a ona ne, abychom ji zbytečně nezraňovali. Je nám to moc líto, jsou to naprosto zbytečně narušené rodinné vztahy, od tchyně s tchánem bych vzhledem k jejich věku očekávala větší nadhled a životní moudro. Ale asi nám nezbude nic jiného, než se s tím nějak vyrovnat.
9.7.2014 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 59 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Trápení s babičkou. Má ráda jen jedno vnouče.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Už jsem to tu psala, tak se nechci moc opakovat, ale moje mami má taky o hodně lepší vztah s mými dětmi než bráchovými. A není to vina mami, ale jednoznačně švagrové (dneska už bývalé), že vždycky byla na nějaký kontakt dost opatrná, podobně jako píše Bellana. Což tedy asi nebude Hanky případ.
.JPG){kind=avatar}
Ještě vnoučata nemám, ale bojím se, že taky budu mít dceřiny děti raději než synovy. Hlavní důvod je ten, že od svatby jsem snachu viděla jen jednou, zatímco dcera se snoubencem k nám jezdí každý měsíc a navíc s námi tráví i část dovolené. Prostě si jsme s dcerou a zetěm bližší. Pokud to tak zůstane, budu víc znát dceřiny děti a synovy téměř ne. Nechám se překvapit, třeba se to časem změní. Byla bych ráda. Vzpomínám na to, jak se moje děti vždycky těšily, že část prázdnin stráví se svojí sestřenkou, kdekoliv, třeba i u babičky na chalupě. Ráda bych takto jednou měla všechna svá vnoučata pohromadě u sebe na prázdninách. vím, že i manžel by se s nimi vyřádil.
tak tohle nechápu, v naší rodině moje matka přijala za vnoučata i děti mého muže a v jejich rodině zase přijali moje děti za vnoučata , možn á je to tím, že už těch vnoučat měly dost a nějaký navíc se už ztratí, není pro babi nic hezčího, než když se skoro všichni sešly na prázdniny
Anahir: 
Pěkně napsáno, souhlasím. Opravdu si myslím, že by jste to asi dcerce měli vysvětlit po pravdě, stějně sama cítí, jak to u babičky je. A pokud se týká muže, tak já bych to vzala tak, že když mě tedy matka nemá ráda, nebudu se vnucovat. Jistě to bude bolet a jak tu uvedeno, hořkost zůstane, ale druhého nepředěláte.
.gif)
Verera: já to myslela tak že od nich ta malá pak všechno ví a je jí to líto.......
HelenaPa - po precteni clanku mne napadlo to stejne.
Bydlela kousek od nas mamky spoluzacka s manzelem, nemela tu deti a nejak jsme se spratelili.
Nase holky mely nakonec tri babicky a dedy.
Nekdy se asi stane, ze udelaji prarodice preslap, ale delat to vedome
Ja zustala bydlet doma a dracha se sestrou bydleli 5min.. Nekdy se stalo, ze detem sourozencu proslo vice, ale vzdy se to srovnalo, byla to navsteva.
.JPG)
Nenaděláš nic...nechttějí, ať nechají být.
Dcerce bych řekla pravdu tak, aby to vzhledem k věku dokázala pochopit - nemá cenu jí lhát. Nakonec jí můžeš říct, ať se zeptá přímo babičky, pro jí nevezmou k moři - ať vysvětluje babička...
U nás mají tcháni jediné vnouče a se... na to úplně - teď se zhruba půl roku vůbec nevídáme, nebyli ani malýmu popřát k narozeninám...
Mrzí mě to, štve mě to, ale změnit to nemůžu, tak se to snažím přijmout...
dadka: "Všechno se babce jednou vrátí, uvidíš."
Tý naší se nevrátilo nic. Žila si docela spokojeně a zajištěně až do smrti. Docela pochybuju, že jí naše nepřítomnout nějak rvala žíly. 
sharon: Proč se sestrou manžela? A sebrat dcerce sestřenici? Nevíme, jak se k tomu sestra staví.
A co dědeček, o tom se skoro nemluví. Ten má stejný názor a nebo se jen neodvažuje nic namítat, aby měl klid?
Připadá mi, že tchyně je generál a všichni jsou zvyklí poslouchat.
Jak se znám , tak by po té větě o vnučce od dcery vylítla, řekla něco v tom smyslu, že jsem ráda, že konečně vím, že jsem pro matku něco méněcenného a že se podle toho zařídím a třískla dveřma.
Pokud je sestra rozumná, mohla by matce taky říct, že se jí nelíbí, jak se chová, že se holky mají rády a že takhle učí její dceru se nad někoho vyvyšovat.
Ale i kdyby bába ustoupila, stejně bude malé dávat najevo, že je ta špatná, takže bych se ji bála k ní pouštět.
Holčičce bych to vysvětlila po pravdě, ale tak, aby si nemyslela, že je to její vina. Prostě je babička zvláštní a dokáže mít ráda jen někoho, je to taková porucha, se kterou nic nenaděláme. Ale měl by jí to říct spíš tatínek, přece jen jde o jeho matku.
A holčičce bych pořídila nějakou tetičku, kterou zase nemá Natálka, aby měla zase své zážitky a mohla si o nich s ní povídat.
Márinka... 
, pěkné jméno.
Co říct. Taky jsem to jako dítě zažila. Babička preferovala bratrance a sestřenici. My pro ni byli něco jako vzduch. Oni dostávali dárky nejen na vánoce a narozeniny, ale i mnohokrát bokem, včetně peněz, dovolených, potom i auta, když byli velký. My jsme nedostali ani ten dárek k těm vánocům. Ona pak byla vzduch zas pro nás, když jsme vyrostli. Nebyli jsme jí ani na pohřbu. Proč taky. Ale naštěstí jsme měli druhou babičku, která nás měla ráda.
dadka: přesně tak aj my....všem stejně a všichni mají u nás dveře i náruč dokořán.....taky máme 2x 17 , 10, 6 , 4......
5 kousků.....
Tohle vůbec nechápu. Máme dvě dcery a 4 vnoučata, kluky s poměrně velkým věkovým rozdílem /22,18,8 a 4/ a milujeme je všechny bez rozdílu. Všechno se babce jednou vrátí, uvidíš. Každopádně, je mně vaší dcery líto. Poradit neumím.
já na mou povahu bych přerušila veškeré kontakty i s tou sestrou manžela.....smutné ale je to tak, proč má vaše dcerka o všem vědět a manžel se tím trápit.............
to u mě není babička ale hezky řečeno milka...fialová
.gif)
Taky to znám, co dodat? Nic. Jen že každému se vše dobré vrátí. Ale to zlé se 3x tolik vrátí.
Milou ježibabičku bych rozhodně neomlouvala a dceři bych vysvětlila, jak se věci mají. Já jsem udělala kdysi totéž a bylo dobře, děti sice musely babičku oželet, ale aspoň měly jasno hned. Holt jsme neměli prarodiče, ale strýčky a tety (naše přátele) , se kterými se přátelí dodnes a to už jsou dospělí. Babička zmizela ze života všem a nechybí nikomu. Popravdě řečeno se divím sestře zakladatelky, já bych se na jejím místě cítila trapně a navíc bych jako starý šťoura začala uvažovat, jestli opičí láska, přemrštěné protěžování a vynášení nad sestřenicí nakonec neublíží mojí dceři víc než té druhé holčičce nezájem. Přemrštěné sebevědomí a pýcha může být danajský dar.
