Trápení s babičkou. Má ráda jen jedno vnouče.
Chtěla bych se vám svěřit s tím, co mne trápí, hlavně by mne zajímaly názory čtenářek, které už jsou babičky. Je normální, aby měla babička ráda jen jedno vnouče? Já to nějak nejsem schopná pochopit.
Nejdřív stručně představím naši rodinu, tedy hlavní aktéry mého problému. Mně je dvaatřicet, manželovi o čtyři roky více a máme pětiletou holčičku. Sestra mého muže je také vdaná a taky mají holčičku, rovněž pětiletou. Obě se narodily v rozmezí tří měsíců, ta naše je mladší. Já jsem jedináček, sourozence nemám, mám už jenom maminku, která je vážně nemocná (roztroušená skleróza), takže se o ni co nejvíce starám, ale jako klasická babička ona nemůže logicky fungovat.
Manželovi rodiče jsou na tom jinak. Oba jsou zdraví, velice vitální, skvěle zajištění. Když jejich dcera otěhotněla, byla to tenkrát veliká sláva, na vnouče se velmi těšili. Po pár měsících jsme i my s manželem oznamovali, že čekáme miminko, byla reakce o poznání chladnější. Už tehdy mě to zamrzelo, zvlášť, když mi tchyně řekla, že jsem si musela s dítětem taky pospíšit, abych se vyrovnala její dceři. Nebylo to tak, sama věděla, jak dlouho jsme se pokoušeli, než jsem konečně otěhotněla.
Když se pak narodila neteř, stala se středobodem jejich vesmíru. Zařídili jí ve sém bytě dokonce pokojík a od jejího přibližně roku a půl si ji častou berou na celé víkendy. Natálka (neteř) se u nich má jako princeznička.
Tři měsíce po jejím narození přišla na svět naše Márinka. Jenže tchyně s tchánem, tedy babička a dědeček, asi vypotřebovali veškeré své city na svou první vnučku a na tu druhou se jich nedostávalo. Ani se na ni nepřišli podívat do porodnice, poprvé ji viděli v jejích dvou měsících, ačkoli jsme je oba s manželem mnohokrát zvali. Když jsme chtěli přijít my k nim, vždycky se vymluvili, že se jim to nehodí. Strašně mě to bolelo, i manžel z toho byl a stále je velmi špatný.
Tento postoj se táhne celých pět let. Přiznám se, že naše vzájemné kontakty nejsou z toho důvodu moc časté, ale přece jen se v rámci rodiny stýkáme, hlavně s rodinou manželovy sestry. Obě holčičky si spolu rozumějí a krásně si hrají. V posledním asi tak roce, kdy už jsou obě trochu vyspělejší a dokážou si dávat dvě a dvě dohromady, se naše dcerka začíná čím dál častěji ptát, proč taky nemůže k babičce na víkend jako Natálka, proč taky nedostala od nich takovou panenku atd. Je to hrozné, ale oni se skutečně chovají tak, že pro ně jejich druhá vnučka v podstatě téměř neexistuje, zajímají se o ni jen z jakési povinnosti, k narozeninám a k Vánocům jí koupí nějakou maličkost a tím to končí.
Teď momentálně řešíme, jak dcerce nějak pochopitelně vysvětlit, že Natálka jede s babičkou a dědou k moři a ona ne. Holky si samozřejmě všechno povědí, takže je jasné, že se Márinka od Natálky všechny tyhle věci dozví. A už z toho začíná mít rozum, je jí to líto, vidíme na ní, že by si taky moc přála mít babičku a dědu, stejně jako Natálka.
Manžel to několikrát zkoušel se svými rodiči řešit, ale nikdy to nikam nevedlo. Tchyně mu řekla, že dítě od dcery je vždycky víc, než dítě od syna a ať se s tím nějak srovná. Musím vám říct, že po tomhle rozhovoru jsem pak doma viděla mého manžela poprvé a naposledy v životě brečet. Tak moc ho to ranilo, vlastně mu tím jeho vlastní matka dala najevo, že nejen naše dítě, ale i on, jako její syn, je pro ni něco míň, než jeho sestra.
Já to vůbec nechápu, ani to neumím sama posoudit a pochopit, jsem jedináček, navíc jak jsem psala, moje maminka na tom není zdravotně vůbec dobře, nemůžu tedy srovnávat její „babičkovství“ s tím tchyniným. Naši malou samozřejmě miluje, ale pohybuje se o berlích a celkově je hodně mobilně omezená, sama prostě s Márinkou být nemůže.
Chtěla bych se vás, babiček „od dcer i od synů“ zeptat, jak to cítíte vy? Je opravdu takový rozdíl v citech k vnoučatům podle toho, od kterého dítěte pocházejí? A taky bych vás chtěla poprosit o nějaké rady, jak máme s naší pětiletou dcerkou o tomto mluvit, když se nás ptá, proč Natálka má babičku a ona ne, abychom ji zbytečně nezraňovali. Je nám to moc líto, jsou to naprosto zbytečně narušené rodinné vztahy, od tchyně s tchánem bych vzhledem k jejich věku očekávala větší nadhled a životní moudro. Ale asi nám nezbude nic jiného, než se s tím nějak vyrovnat.
9.7.2014 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 59 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Trápení s babičkou. Má ráda jen jedno vnouče.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
znám moc dobře...bohužel vše se vrátilo,dnes děti ke tchýni(babičce) vůbec nejdou,nemají k ní žádný vztah i když by ona chtěla
A co ta sestra??? Té nevadí, co její rodiče dělají její malé neteřince??? Já být na jejím místě (jako sestra), tak by mi to sakra vadilo a taky bych to rodičům pěkně vytmavila!!! Co takhle promluvit s ní??? Pokud to není stejná kravka, jako paní matinka/"babička".
.jpg)
tohle chování od babičky mi rozum nebere a NIKDY piši NIKDY nepochopím tím pádem ani poradit neumím
snad se ji milovaná vnučka odmění
.jpg)
To tedy nezbude. A až se vám podaří se s tím srovnat, zjistíte, že je vám mnohem líp. Já mohu mluvit za situaci Tvého manžela - ano známe to důvěrně. Že je dospělý neznamená, že jen tak lze hodit za hlavu informaci, že celý život byl a je pro matku přívažek. Chvíli to trvá než se s tím člověk popasuje, chvíli trvá než zjistí že to, aby ho máma měla ráda jak malého tak dospělého nelze vynutit ani si nějak získat, ale z vlastní zkušenosti ti mohu říct, že to jde se s tím vyrovnat, nějaká ta hořkost zůstane, ale člověk se osvobodí a je mu lépe.
Osobní vztahy jsme omezili na nulu, není skutečně jediný důvod proč se stýkat s osobou pro kterou je její syn ,,přívažek" a nebo něco méně, a kdyby ses mého muže zeptala dnes, řekl by ti to samé - je mu líp.
Lásku si nevynutíte, nevyprosíte, nekoupíte ani nevysloužíte hezkým chováním. To prostě nejde. Čím dříve se s tím srovnáte, tím líp se vám bude žít.
A dětem by se podle mne lhát nemělo. Poznají že lžete, dřív nebo později, ale poznají to.
Nebrečte nad tím co není a nemůžete získat. Pěstujte a važte si toho, co máte. Máte se rádi, držíte spolu, tvoříte rodinu - nerozbíjejte tuto vzácnou harmonii tím, že budete do toho pouštět zlobu tvojí tchýně.
Nemáte to zapotřebí.
až to pochopíte a smíříte se s tím, bude vám mnohem líp.
Tak tuhle situaci znám taky, manžel je z 6 dětí a tak nějak polovina je přijímána vřele a ti druzí z povinnosti. Je fakt, že ani naši kluci se tam tím pádem příliš nehrnou, mě to štve, ale klukům nic neříkám, oni to cítí sami. Naše mamka nedělá vůbec rozdíly mezi námi jako dcerami a zeťákama a všem dává stejně, ale u tchýně jsme holt na nějaké vedlejší koleji. Já se taky ale nepřetrhnu, dárky dáváme malé a jezdíme tam jenom ze slušnosti.
.jpg)
" Tchyně mu řekla, že dítě od dcery je vždycky víc, než dítě od syna a ať se s tím nějak srovná."
Tu ale nie je čo riesit, tchyne to povedala jasne.
Dcerku by som s otazkami o darcekoch a dovolenke poslala za babickou a dedeckom. Nech jej sami povedia ze pre nich nie je taka dolezita ako Natalka. Ma 5 rokov uz pochopi ze svet nie je len pekny a dobry, rodinu si nevyberame 
.
orinka: jj, možná by to byla dobrá lekce, když by babička viděla, že vnučka nedolízá, že madam není až tak důležitá.
HelenaPa: nevadí, je aspoň vidět, že na té myšlence něco je! A napadá mi, že by to byla hezká lekce pro "pravou" babičku. Až by jí holčička někdy řekla, my teď nemáme čas, jedeme k babičce XY, ona mě má ráda.
PEGG: říct to nějak šetrněji, ale v podstatě souhlasím. Žádné dítě si takovou nespravedlnost nezasluhuje, ovšem poučení o životě hned zkraje taky k zahození není, má to jako výbavu do života, nebude tak důvěřivá ke všem...Baba by zasluhovala nakopat. Já teda nejsem nějak úžasná babička, tři naši vnuci vyrostli vlastně jaksi mimo mě, protože jsem nemohla hlídat, ale myslím, že je mám ráda všecky stejně a udělala bych pro ně všecko, na co stačím. Jenomže jsou už velcí a svou péčí bych je leda otravovala. Tak jim navařím, napeču...a snažím se neplést do jejich starostí se životem
KOukám, že než jsem to napsala, už mě Orinka předběhla 
Než vlastní babičku, která by dítěti cpala do hlavy takový nesmysly, že jako některé vnouče je víc než jiné, tak raději žádnou. To bych spíš uvažovala o "adopci babičky" - nemáte v okolí nějakou osamocenou starší paní, která se má pěkně k dětem? Které by udělala radost vaše návštěva a případně třeba pomoc s nákupem, velkým úklidem a tak? Prostě přibrat si takhle někoho dalšího do rodiny (okruhu blízkých přátel). Nebo třeba starší paní - chůvu. Něco málo by si přivydělala k důchodu a ještě "mládla" v dětské společnosti. A dcerka by v ní mohla vidět třetí babičku.
.jpg)
U nås to bylo podobny.....nase deri skoro vzduch, svagrova si poridila svøbe o 14roku po nås a jeji dcery jsou pro tchyni osmy div sveta. Nevim jestli tchyne dozrala do babicky a nebo jestli by byla stejna kdyby i svagrovka zacala s mnozenim brzy jako my....a dneska je mi to uz sumak. Dceram jsem odjakziva rikala o babicce pravdu, doporucuji nelhat, nevymyslet si, nehazet na babicku spinu. Proste konstatovat fakta a prizpusobit je helt dcery. Neboj ona jak poroste si sama vytvori nazor. A pevny nervy røbe a manzelovi, protoze at to dceri vysvetlite jakkoliv v ocich manzelovych rodicu to budete vzdycky by nebo jenom ty, kdo udelal /rekl neco spatne....byla jsem na tvem miste 15 roku, poslednich 5 na tchyni a jeji podivne videni sveta a rodiny sejrim z vysoka a je mi o hodne lip
.jpeg)
Sice si to nechápu, ale asi s tím nic nenaděláte. Škoda, že nebydlíte hodně daleko, aby vzájemné návštěvy byly velmi omezené.
Já vím, že to co teď napíšu je asi hnusné a asi se to tak nedělá, ale z vlastních zkušeností vím, že omlouvat někoho dospělého před dítětem nemá cenu, děti nejsou hloupé a stejně vycítí, že něco není v pořádku. Já bych ji na rovinu řekla, že ji prostě manželovi rodiče nemají rádi. Bude chvíli smutná a bude jí to v hlavičce šrotovat, ale pak to vezme jako fakt. Tím, že budete používat výmluvy, stejně nic nevyřešíte a jednou jí to stejně docvakne. Já jsem pro, aby se věci nazývaly pravými jmény a nelhalo se a zvláště ne dětem
S tím se musíte smířit, jiná rada není. Važte si toho co je, a ne co není a nebude. Máte pěkné zdravé dítě, hezké manželství, manžel nedrží s původní rodinou, ale s tebou. Sám ví, že jeho rodiče nejsou ideální prarodiče. No a co...nemáte v okolí nějakou hodnou starší paní, která je osamělá a uvítala by dětskou společnost? Kolikrát jsou sousedé pozornější a hodnější, než vlastní rodina. Však ono se to babě vrátí. Rozmazlenou vnučku si možná ještě "užijí".
