Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kdysi jsem někde četla nebo slyšela, že podle toho, jak se partner chová ke své matce se pozná, jak se bude jednou chovat ke své partnerce. Tehdy jsem tomu nepřikládala nějaký větší význam, ale teď jsem si na toto moudro vzpomněla v souvislosti s mým přítelem.

Nejsme už žádní mlaďoši. Oba za sebou máme jedno nevydařené manželství, mně je 38 let a mám dvě školní děti ve své péči, příteli je 43 a taky má dítě, o které se stará jeho bývalá žena. Seznámili jsme se před půl rokem a zatím stále jsme ve fázi postupného poznávání. Jsem opatrná a ostražitá, mé první manželství byla katastrofa, z manžela se vyklubal alkoholický násilník.

Jen nevím, jestli nejsem opatrná až přehnaně a zbytečně moc o všem nepřemýšlím. Přítel je milý, pozorný, galantní. Nebydlíme spolu, ale několikrát v týdnu se scházíme a o víkendu spolu i s dětmi trávíme vždycky alespoň jeden celý den. Žádné neshody ani rozepře mezi sebou nemáme.

Zaráží mne však jedna věc. Pokaždé, když jsem u jeho telefonátu s matkou, vidím a hlavně slyším, jak nepěkně s ní mluví, vyloženě ji stírá, je arogantní, hodně moc nepříjemný. Předminulý víkend nás jeho rodiče pozvali na oběd, abychom se poznali. Děti jsem tedy odvezla k našim a jela s přítelem na návštěvu. A od té doby jsem v šoku a nevím, co si mám o svém partnerovi myslet.

Jeho rodiče už jsou starší, oba v důchodu. Tatínkovi je 76 a mamince 70 let. Oba jsou vitální a pokud můžu soudit za tu krátkou chvíli, co jsem s nimi pobyla, velmi příjemní a milí. Maminka byla skvělá hostitelka, pořád se starala, aby nám nic nechybělo a když jsem se nabídla s pomocí u nádobí, uvrhla jsem jí tím do velkých rozpaků. Nakonec souhlasila a hezky jsme si spolu u té práce popovídaly, zajímaly jí moje děti, mé předchozí manželství, co dělám a tak. Nevadilo mi to, nepůsobila jako výzvědná služba, prostě se jen zcela přirozeně a lidsky vyptávala.

Kdyby nebylo chování mého přítele, měla bych já sama o sobě z té návštěvy příjemný pocit. On mi ho však hodně zkazil. Jeho chování k vlastním rodičům je otřesné, hlavně k mamince. Neumí na ni promluvit normálně, jakoukoli její otázku odbývá buď přezíravě, stylem „bože, jak můžeš být tak hloupá“, nebo dokonce i přímo křikem a spíláním, co si to dovoluje se ho na takové věci ptát. Přitom se nejednalo o nic osobního, reagoval takhle například při otázce na svého syna. Jak jsem pochopila, je kluk trochu problémový a měl nějaký průšvih a babičku zajímalo, jestli se to už vyřešilo.

Co mne zarazilo dál bylo, že se k mámě chová jako ke služce. Vůbec mu není hloupé se od ní nechat obsluhovat, bez ostychu ji uprostřed jídle zvedne od stolu, aby mu donesla maggi. A ona nereptá a jde. Taky jsem zjistila, že si k ní nosí prádlo na vyprání a vyžehlení, když jsme tam šli, nesl s sebou kufr se špínou a zpátky zas vyprané z minula. Ten kufr mámě hodil k pračce a jen suše zkonstatoval, prádlo je v předsíni. Ona to šla vysypat a roztřídit a pak mu do toho kufru naskládala připravené čisté a on jí za to ani nepoděkoval. Bere to jako normální a samozřejmou věc.

Po této návštěvě už přítele vidím jinak. I on to na mně poznal, že jsem zamlklejší a ptal se, co se děje. Tak jsem mu na rovinu řekla, že mne jeho chování k vlastní matce šokovalo a nějak se to v sobě snažím přechroustat. Snažil se mi vysvětlit, že je to s ní těžké, že kdyby ji nedržel takhle zkrátka, za chvíli by mu organizovala život a do všeho kecala. No, nevím, moc přesvědčivě na mne toto vysvětlení nepůsobilo.

A tak přemýšlím, jaký je vlastně můj přítel doopravdy. Jak by asi vypadalo naše soužití, kdybychom spolu žili jako partneři. Protože zatím se vidíme jen mimo domov, maximálně spolu strávíme noc u jednoho nebo u druhého.

Co myslíte? Je jeho chování k vlastní mamince odrazem jeho skutečné povahy a osobnosti? Byly byste na mém místě obezřetné? Nebo to moc řeším a mám se řídit jen tím, jak se chová ke mně a k mým dětem? Tam zatím totiž žádný problém není.