Je adopce velké riziko? Jsem zoufalá.
.jpg)
Jsem moc nešťastná. Je mi 32 let a jsem po operaci. Bohužel, výsledek je, že nemohu mít děti. Musela mi být odebrána děloha. Proč, o tom se nerozepisovat nechci.
Do poslední chvíle jsem měla naději, nebo jsem si to alespoň myslela. Nakonec ale vše dopadlo úplně jinak a já zjišťuji, že se s tím nejsem schopná vyrovnat. Po dítěti jsem vždycky moc toužila. V pětadvaceti letech jsem se vdala a vlastně hned jsme začali na miminku pracovat. Nedařilo se. Následovala řada vyšetření, léčba a nakonec definitivní operace.
Nezbývá mi, než se smířit s tím, že vlastní dítě nikdy mít nebudu. Jde to velmi těžko, věřte mi. V poslední době už ale začínáme s manželem uvažovat o adopci. A nějak nejsme schopni se rozhodnout a dohodnout.
V zásadě proti ní není ani jeden z nás. Co nás ale trochu brzdí, je strach. Strach z toho, aby se nám adoptované dítě později nějak nevymklo z rukou. Přece jen geny jsou geny a kdo ví, co bude mít poděděno po svých biologických rodičích.
Ptala jsem se různě známých a jejich názory se dost liší. Někdo tvrdí, že důležitá je výchova, to, co do toho děcka vložíme my. Někdo zase, že příroda se obelstít nedá. Je prý hodně případů, kdy adoptované dítě, které vyrůstalo v milující rodině, začalo v patnácti rodiče okrádat, nebo třeba i fyzicky napadat.
Jsme bezradní a tápeme. Nedokážeme mít na celou věc ustálený a pevný názor. Dítě chceme a moc, ale pořád nám tam vrtá to „kdyby“.
Třeba se zde najde někdo, kdo s tím má své zkušenosti. Budu ráda za každý názor. Děkuji.
15.10.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 54 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je adopce velké riziko? Jsem zoufalá.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Myslím,že bude příští rok zákon o donošení dítěte cizí matkou,tak se do toho pusťte....Jinak raději bez dětí,u adoptovaných dětí je větčí riziko,že s nimi nebudete "spokojeni"!!
.gif)
Výchova je moc důležitá - hodně přebije, utlumí.
Ale genetika je mocná.
Nemáš jinou šanci. Pokud dítě chcete, půjdeš do toho 
.
Zvládneš to, pokud oba budete chtít vychovat své dítě a ne adoptovaé, zvldnete to.
Jako první nejdůležitější krok si musíte říct: od teď je náš/e a minulost je a bude tabu.
Pak to jde líp. Držím palce
Porad ne a ne se to odeslat a ted je to tu 5x 
V casopisu psychologie jsem cetla ,ze dite ovlivnuji 50ˇ% geny,10% vychova a 40% okoli. A mohu se pod to podepsat.Deti mam ve veku 20 a 22 let a i kdyz syn s otcem vyrustal do 4 let je mu v chovani velmi podoben.Samozrejme,ze na geny i po me,ale vidim v nem jeho otce.I na dceri vidim geny otce,ale vice jich ma po me,ale to muze byt i tim jak byla vychovavana mnou
V casopisu psychologie jsem cetla ,ze dite ovlivnuji 50ˇ% geny,10% vychova a 40% okoli. A mohu se pod to podepsat.Deti mam ve veku 20 a 22 let a i kdyz syn s otcem vyrustal do 4 let je mu v chovani velmi podoben.Samozrejme,ze na geny i po me,ale vidim v nem jeho otce.I na dceri vidim geny otce,ale vice jich ma po me,ale to muze byt i tim jak byla vychovavana mnou.
V casopisu psychologie jsem cetla ,ze dite ovlivnuji 50ˇ% geny,10% vychova a 40% okoli. A mohu se pod to podepsat.Deti mam ve veku 20 a 22 let a i kdyz syn s otcem vyrustal do 4 let je mu v chovani velmi podoben.Samozrejme,ze na geny i po me,ale vidim v nem jeho otce.I na dceri vidim geny otce,ale vice jich ma po me,ale to muze byt i tim jak byla vychovavana mnou.
V casopisu psychologie jsem cetla ,ze dite ovlivnuji 50ˇ% geny,10% vychova a 40% okoli. A mohu se pod to podepsat.Deti mam ve veku 20 a 22 let a i kdyz syn s otcem vyrustal do 4 let je mu v chovani velmi podoben.Samozrejme,ze na geny i po me,ale vidim v nem jeho otce.I na dceri vidim geny otce,ale vice jich ma po me,ale to muze byt i tim jak byla vychovavana mnou.
V casopisu psychologie jsem cetla ,ze dite ovlivnuji 50ˇ% geny,10% vychova a 40% okoli. A mohu se pod to podepsat.Deti mam ve veku 20 a 22 let a i kdyz syn s otcem vyrustal do 4 let je mu v chovani velmi podoben.Samozrejme,ze na geny i po me,ale vidim v nem jeho otce.I na dceri vidim geny otce,ale vice jich ma po me,ale to muze byt i tim jak byla vychovavana mnou.
jinak teda holky, mě přijde normální, že někdo takovýhle závažný krok zvažuje a váhá... naopak mi to přijde zodpovědnější, než nějaká hurá akce do adopce 
Kláro, vymknout se ti může i vlastní dítě... čeho bych se bála víc já je spíš to, čím si to dítě projde NEŽ se dostane k adopci. Jak žila jeho máma v těhotenství (kouřila, pila, brala drogy?), čím vším si takový prcek prošel po porodu (máma ho nechtěla, tj. kojeňák atd.). Nicméně - moje známá adoptovala šestiletýho nemluvícího sirotka z moskevského sirotčince, všichni jí tvrdili, že se zbláznila, kluk jen vydával zvířecí zvuky a celkově se choval jak zvířátko. Dneska je z něj úplně normální otlemenej sedmnáctiletej puberťák (a jo, v něčem je takovej až dětinskej, ale žádný průsery nebo tak). A mimochodem, když začal mluvit, tak vyprávěl zážitky z děcáku, že tam byl starší kluk, který ho bránil a kradl pro něj jídlo - takže známá adoptovala ještě toho staršího kluka. Ten je dneska dospělej, samostatnej, vydělávající, fungující....
Bohužel v Česku není legální náhradní matka - moje sousedka odnosila pro cizí pár dvojčata - takže i to je cesta... ale vzhledem k tomu, že to v Česku nemá legální rámec, tak bych se toho docela bála.
.jpg)
máš- li takovéto myšlenky, tak do toho nechoď -- děcko třeba něco vyvede a už tu budou výčitky žes do toho šla (tvoje vnitřní výčitky) a tak by to šlo pořád ... třeba to osud tak zařídil ... raduj se ze života jinak a neupínej se k nemožnému jestli nejsi typ obětavé ženský za každou cenu .... prostě ŽIJ
Nevím, asi bych do adopce nešla, možná některé věci mají smysl tak jak jsou, i když, možná, že tohle všechno směřovalo právě k adopci, kdo ví.
Když se na něco moc upínáte a představujete si to v růžových barvách, tak vás to obvykle zklame. Dítě není od toho, aby plnilo vaše sny, vy jste od toho, abyste mu umožnili takový start do života, aby se mohly splnit ty jeho a současně mu nastavili hranice tak, aby ty jeho sny nebyly na úkor nikoho jiného.
Každopádně je možné asi riziko trochu omezit podmínkami, jaké si pro dítě stanovíte, na co se cítíte, ale tím se zase prodlouží doba čekání.
Geny hrají určitě roli, výchova taky nebo spíš to, co kolem sebe vidí jako příklad. A podle mě taky to, jestli je svým okolím přijímáno takové jaké je a nebo s podezřením, protože je přece adoptované a kdo ví co to bylo za rodiče.
Kláro....ono všechno v životě je riziko, ani vlastní dítě není zárukou, že se může něco zvrtnout, pokud budeš takto uvažovat, tak nepoznáš tu pravou radost ze života a pořiď si raději papouška...minimální riziko.
Vymknout se může i vlastní dítě ... výchova je důležitá, ale nejdůležitější je rozhodnutí samotného jedince, tj. případného adoptivního dítka.
Když budete mít strach, nejspíš Vám bude do rodiny vybráno dítě, které splní Vaše očekávání, byť je negativní.
Negativní myšlenky jsou zrádné. Proto doporučuji změnit přístup.
Těšit se na adopci a věřit, že vše bude podle Vašich představ.
A pokud to takto má být, věř, že na Vás vysněný drobeček čeká. 
