Druhé dítě ve čtyřiceti? Manžel chce a já nevím.
.jpg)
Jsem podruhé vdaná, je mi devětatřicet let. S manželem jsme spolu tři roky, brali jsme se teď v létě. Já mám z předchozího vztahu dvě děti ve věku 18 a 16 let. Než jsem poznala svého současného muže, byla jsem s nimi sama od jejich předškolního věku.
Manžel je úžasný muž, moc si rozumíme, má rád i moje děti a ony jeho. Je také rozvedený, ale bezdětný. Posledního půl roku stále častěji mluví o našem společném dítěti. Je na něm poznat, že by si ho moc přál. Já v podstatě nejsem úplně proti, jenže tam mám několik velkých „ale“.
Konečně mám pocit, že můžu zase trochu žít. Když jsem byla s dětmi sama, měla jsem se co ohánět, první muž se na péči o ně nikdy nepodílel, ani když jsme byli ještě spolu. Dodnes mám v paměti, jak jsem bývala utahaná, nevyspalá, přetažená. A jsem už dost velká holka na to, abych si naivně představovala sladké spící miminko. Vím, že to bude náročné.
S tím souvisí i mé druhé „ale“. Věk. Pomalu se mi blíží čtyřicítka, budu mít vůbec na to, abych vypiplala miminko, dost síly? Cítím se dobře, jsem zdravá, rekreačně sportuju, ale i tak na sobě pozoruju určité zpohodlnění. Užívám si, že jsou děti už samostatné a já jim nemusím věčně stát za zadkem a všechno jim připravovat. To by s narozením dítěte skončilo a já nevím, jak bych fyzicky a psychicky ve svém věku zvládala ten náročný kolotoč.
Třetí „ale“ je práce. Mám stabilní (jestli se to tak dá dnes říci) místo, slušný plat, zajímavou práci, která mne baví. Musela bych ji opustit a jistotu, že bych se po mateřské vrátila na tu samou pozici, nemám. Asi by pak bylo těžké najít si novou práci, s malým dítětem a věkově přes čtyřicet.
Pořád přemítám, jak s tím vším naložit. Manžela chápu, že touží po vlastním dítěti a vlastně bych mu ho i ráda dopřála. Ale z mé strany tam není ta touha, ten pocit, že bych dítě strašně chtěla a na ničem jiném nezáleží. Spíš o tom všem přemýšlím rozumově a promítám si všechny možné varianty.
Proto jsem se rozhodla zeptat se vás tady na vaše názory, případně i vlastní zkušenosti. Vím, že dneska mají ženy děti i v pozdějším věku, možná tady mezi vámi bude také některá taková a řekne mi, jak své pozdější mateřství prožívala a zvládala. Předem vám děkuji.
27.11.2013 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 54 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Druhé dítě ve čtyřiceti? Manžel chce a já nevím.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Moniko
asi touží aby tu po něm zůstal potomek, pokud jsi zdravá, máš ho ráda tak bych byla pro. Aby tu možnost náhodou nehledal jinde
.jpg)
daty: to je čirý negativismus 
sallie: přesně tak.
Myslím, že se tu zbytečně straší. Postavila bych si otázku, zda je tvůj partner skutečně ten, kdo za to stojí a kdo tě dokáže podržet. Mě je 47. Mám tři děti, první jsem měla ve 24 letech, druhý s novým manžeem v 38 a se třetím jsem otěhotněla přesně na moje čtyřicetiny. Tvoje výhoda je, že se jedná o jedno, ne na starý kolena o dvě, jako se to přihodilo mě. A jedno dítě, žádný dítě 
. Pravda je, že si občas říkám, že jsem na to stará a už to nezvládám, občas jsme fakt unavená, ale na druhou stranu, děti mě nenechají zpohodlnět ani náhodou. A to nemám žádnou babičku na výpomoc, manžel věčně v práci, já doma, ve velkém neukliditelném nedostavěném baráku, něco dělám jako OSVČ, v práci jsme definitivně skončila (mimochodem v hodně lukrativní a velmi zajímavé, bavila mě moc), ale zas tak moc si neztěžuju. V podstatě se starám o děti, kluk hraje hokej, tak se aktivně angažuju tam, zkrátka jsem díky dětem našla jiné zájmy, nové kamarády, nové obzory. Poslouchej svoje srdíčko a ne strašáky - nebude práce, může být postižený, horor na horor 
. %Zij ted a ne tím, co bude za dvacet let. Hodně 
ty jo, vy všichni děláte, jako kdyby čtyřicítka byla těsně před hrobem.... 
- navlíct papuče a těšit se na vnoučata
Nechápu, že jste si to nevyjasnili před svatbou. Tvůj přístup mi přijde hodně vlažný a myslím, že bys neměla mít dítě jen kvůli partnerovi.
.jpeg)
Tak si říkám, že asi manžel velmi solidně vydělává, když si umí představit, že bude živit ženu na mateřské s miminem a dva studenty Nebo se hodláte ty větší děti poslat rovnou do pracovního procesu?
Pokud máte možnost, půjčte si nějaké malé dítě z rodiny, alespoň na víkend. Ideální by bylo malé mimino tak na měsíc. Nebo školáka, s nímž je zapotřebí dělat každý den kolečko škola, kroužky, úkoly... Zapoj do toho kolotoče celou rodinu, hlavně manžela a pak dejte řeč. Třeba zjistíte, že dítě rozhodně ano nebo opak
.gif)
Moniko, pokud jsi v pořádku a zdravá tak do toho jdi, neboj všechno zvládneš - zvládnou jiné tak ty taky a některé jsou i starší a za takových deset let budeš šťastná že toho benjamínka doma máš....
a pokud manžel po dítěti touží tak nedopusť aby si ho pořídil jinde i když nikdo nic nemá mít za definitvní...
přeju hodně štěstí a to správné TVÉ rozhodnutí.....
Dnes by mne deptala ta hrozná nejistota ve všem: to za našeho mlada nebylo,nebyly věci,ale byla práce,když jsem skončila školu,prali se o mně podniky,nakonec zvítězil kádrovák,který přišel až za mnou domů i s papírama! Dnes studenti po škole končí v mnoha případech na pracáku,nemají žádný ! příjem a my rodiče je nemůžeme (nechceme) nechat bez finanční pomoci....A jak to bude dál??? Nám se pořád říkalo:uskrovněte se,šetřete,čekejte....v budoucnu (za x let...) bude všechno...Teď už je člověk starý a ono není nic lepšího,jen se může koupit víc věcí - na něž buď nemáme nebo je nepotřebujeme....
Ono je to hlavně o pojímání života...jsi-li takový ten domácí skromný typ, kterému stačí dvoje boty a k večeři namazaný chleba, vše ti nahradí dětský úsměv, tak proč né....ale pokud chceš od života více, jisté zajištění, možnost studií pro děti, společné dovolené, trochu té kultury atd. tak to není dobrý nápad....toto si musíte především s manželem ujasnit !!!
A já bych do toho šla...pomůžou ti i velké děti,aspoň občas povozit...i manžel vypadá "pomáhajícně"...Hodně štěstí!
.JPG){kind=avatar}
tornado-lou: Není to tak úplně rozpor. Dnes je podle mně pohodlnější a příjemnější pobyt na rodičovské, je delší a lépe placená (my na první dítě neměly nic), je více vymožeností usnadňujících péči o dítě. Pro nás zase bylo snazší vrátit se do zaměstnání, nehrozilo nebezpečí, že o práci snadno přijdeme. Každá mince má dvě strany. Já byla na mateřské ráda a stíhala jsem to relativně v klidu a pohodě, ale ve čtyřiceti bych do toho už nešla ani za nic.
Ja to ale rikala k tomuhle konkretnimu pripadu,ne obecne. Monika sama o dite nijak nestoji a je tesila se na to,ze bude uz mit hotovo. Pokud nekdo nema delani a vychovavani jako zivotni program a nejlepsi zabavu,tak si mysljm,ze jedno kolo staci. Ze ma dite dva rodice je sice pravda,ale kdyz se pan sbali, tak je to ve vetsine pripadu zena,kdo se o nej stara - problemy se shanenim prace,osetrovani ditete v nemoci atd. To se s vikendem jednou za 14 dni neda srovnavat. Navic kdyz chlap nechce,nemusi ani to,alimenty stanovene rozhodne nepostaci na pokryti potreb ditete,kolikrat to neni ani polovina...Takze ano, je to poveseni balvanu na krk,pokud ona sama po diteti netouzi.
.jpg)
přesně jak píše tornado-lou: rozhodnout v týhle věci se musíš podle vlastního pocitu a srdce, nikdo ti v tom nepomůže. za sebe můžu říct, že si daleko víc užívám tu poslední, která přišla naprosto neplánovaně v mých 43, než tu první, rok poctivě vyráběnou o 22 let dřív. ale asi to mám jednodušší v tom, že všech 5 holek mám s jedním životním partnerem a v zásadních věcech mám jasno.
daty: i ty děti se časem osamostatní a odejdou, a uvažovat stylem "20 let budu mít dítě na krku" mi přijde dost šílený, za prvý rodiče jsou vždycky dva a za druhý, dítě je radost a ne balvan. lidi jsou dneska strašně moc náročný a upřednostňujou spousty blbostí před zásadníma věcma, ze všeho dělají megaproblémy a neuměj se radovat z toho, co má opravdu smysl...
