Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

to jsi tedy upřesnila....odvezeš rodiče k lékaři, nebo jim přivezeš nákup...no tak ještě si k té bídě držíš auto, no to jsi tedy frajerka. Na co tedy držíš barák a uto když na to nemáš peníze a vyžíráš rodiče, kterým určitě bude minimálně kolem 60let. Že s tebou hamba nemlátí a ještě to píšeš pro veřejnost OSTUDO

Ivo, nezlob se, ale zatím ses jako samostatná osoba neprojevila.
Maminka zřejmě neměla důvod získat k tobě respekt a chovat se tak.
Neříkám, žes to měla jednoduché, nemoc neovlivníš, ale ten druhý chlap, o kterém říkáš, žes ho znala jen ze zábav - copak je zodpovědné si s někým takovým rovnou pořizovat dítě?
Jak se můžeš divit, že se rodiče bojí, koho zase přivedeš?

kolar: no, nemáš to jednoduché. Chápu, že i když sama by ses třebas omezila, jde ti o to, aby mladší syn vystudoval, a i proto snášíš věci tak, jak jsou. I s tou prací vím, že je to těžké. Nevím, co poradit. Snad jen, abys dokázala najít tolik sebevědomí, že i když přijímáš pomoc od rodičů, nenecháš si od nich líbit úplně všechno. Vždyť se snad ještě najde příležitost, jak jim jednou všechno oplatit. Přeju pevné nervy a hodně štěstí

Mitrolo trošku drsně napsáno , ale máš naprotou pravdu .

Já to nechápu v 41 letech se nechat živit rodičema je síla . Já se odstěhovala od rodičů v 19 ti letech . Někdy to bylo skutečně těžký ( partner začal hrát automaty ) nebylo pořádně ani na nákup a o oblečení či kinu jsem si mohla nechat jen zdát . Ale nikdy jsem nešla za rodiči pro peníze . Do života mi nekecají i když se mnou třeba nesouhlasí , ale asi vědí že svůj život zvládnu . A rozvod byl první krok .

Milé ženy.Chtěla bych Vám upřesnit,podstatné věci.Nechci být ,jako nevděčná dcera,svých rodičů si vážím a ze všech sil jim pomáhám.At už nákupem,nebo je odvezu k lékaři.Také pomáhám okolo domku.Bohužel ,jsem v situaci,kterou jsem si sama nezavinila.Onemocněla jsem vážnou nemocí.Byla jsem v plném invalidním důchodu.Od dubna mi jej snížily na částečný a tak shánim práci.Zatím jsem byla jen brigádně.Tím pádem mi vznikly finanční potíže.Starší syn,také dělá brigádně,žádné stálé zaměstnání nemá.Můj důchod mi dá na elektřinu a plyn.Mladší syn je na internátu a ten se musí platit,každý měsíc 3.000 Kčs.A zde je ten problém,už mi na něj nezbývají peníze.Je mi to trapné,a proto si zatím musím půjčovat od rodičů.Práci intenzivně hledám,a budu rodičům postupně splácet dluh.Díky annii,za podporu i názory.

Ono je to pro rodiče těžké, aby nekomentovali kroky svých dospělých dětí a neradili jim. Mně to obojí rodiče dělali a obávám se, že se taky sem tam vyjádřím k něčemu, do čeho nemám co mluvit. Jenže my jsme dospělí. Rady jsem rodičů brala jako jejich názor, kterým se nemusím řídit, když se mi to nehodí a mohu řídit, když je to rozumné. Moje děti to berou úplně stejně. Jsou dobře vychované, tak mi říkají, že jim nevadí, když jim občas řeknu svůj názor dříve, než mě o to požádají. Vědí, že nečekám, že se podle toho budou řídit a neklavíruji do nich, dokud není podle mě.

a ještě musím podotkounout, že ani mě rodiče do ničeho nemluvily a za to jsem jim dodnes vděčná i když už nežijí.....

já tohle nikdy nepochopím a proto ani neumím poradit, sama mám dvě rodiny od dětí a nikdy jsem ji do ničeho nekecala ani náhodou i když jsme jim zkraje dost pomáhali........
asi bych to udělala jak už tu někdo psal....prodala domek a odstěhovalae se tam kde najdu práci a koupila si třeba jen byt.....pokud je ale domek rodičů pak nevidím východisko.......

Ja si myslim, ze neco podobneho zaziva kazdy. Ja taky mela obrovske neschody s matkou - je ucitelka, kecani do zivota a sklony k dozivotni vychove ma v popisu prace :) Odstehovani z domova, do jineho mesta a naprosta financni nezavislost nas vztah zlepsila. Ted je to vyborny. Vidame se kdyz obe chceme a mame spolu mnohem lepsi vztah. Me bylo ale v te dobe 19....chapu ze ve 41 se uz takova rozhodnuti delaji hur.

No jestli bude chtít prodat dům, který patrně financovali rodiče a možná je na stejném pozemku, tak to bude hukot, proti kterému je dosavadní zasahování matky jen společenská konverzace Obávám se, že to Iva nezvládne. Pokud je to jinak, tak pak by to snad bylo reálné.

A nebo, pokud je syn už soběstačný, nechat mu barák a odstěhovat se s druhým do pronájmu s tím, že třeba časem bude dům kluků, pokud budou chtít a Iva začne svůj život, za své a s plnou odpovědností za sebe.

Pokud chce, aby jí matka nekecala do života, jinak to nepůjde než za sebou nechat všechnu jejich pomoc a dary a začít znova a líp.

Zkusila bych prodat barak, koupila bych mensi byt ve meste, zbytek penez usporila a predevsim si nasla praci a odstrihla se od rodicu... :-/ Jine vychodicko nevidim a uprimne taky nevidim problem tak uplne v rodicich...panem sveho zivota jsi jen a pouze ty. Situace v jake jsi samozrejme chovani tve matky nahrava, nicmene nelze se tomu nejak divit.

penize .... tak to je presne ten duvod proc jsem radsi drzela hubu a pocitala kazdou korunu nez abych pozádala tchánovce o vypomoc. Prezili jsme a dneska nikomu nic nedluzime (nemyslim zrovna penize, myslim vypomoc/sluzbu/vdek - ríkejtesi tomu jak chcete).

Nejdřív mě taky napadlo to, co ostatní, odstěhovat se a začít jinde a jinak. Ale ono to tak jednoduché vždycky není, synové, nebo aspoň ten mladší, chodí nejspíš ještě do školy, a Iva je za něj zodpovědná. Nebo by ho měla nastěhovat k rodičům? Vlastně o tom v článku zmínka není, co synové dělají, jestli ten staršíuž třebas vydělává, nebo jestli je rodiče popdporují všechny tři.
Myslím, že by si Iva měla udělat pořádek hlavně sama v sobě, naučit se (možná i s pomocí nějaké psychoterapie) být sebevědomá aspoň natolik, aby maminku odkázala při vší úctě do patřičných mezí. Jinak asi žádné radikální řešení nehrozí

Monik: Mně občas kecá do života přítel matky mého přítele, což je prakticky cizí člověk pro něj natož pro mně. Naštěstí ho umím poslat do řiti i s jeho radama. Ani moje vlastní matka mi do života tolik nekecala jako on. Ale naštěstí už to začíná chápat