Chci dítě. Není už pozdě?
.jpg)
Potřebovala bych slyšet názory žen, které byly v podobné situaci jako já, případně i těch, které v ní nebyly, ale ze svých zkušeností ji dokážou posoudit. Najednou jsem začala strašně toužit po dítěti a nevím, jestli už nejsem, jak se říká, za zenitem.
Je mi devětatřicet let, jsem vdaná už patnáct roků a děti jsme s manželem nikdy nechtěli. Na tom jsme se shodli. Oba dva máme zajímavou a dobře ohodnocenou práci, vypracovali jsem se na určité pozice, hodně cestovali, zkrátka užívali si život. Po dětech jsme nikdy netoužili, nezažila jsem nějaké ty mateřské pudy. Miminka od kamarádek jsem si vždycky pochovala, ale nic to se mnou nedělalo.
Až teď, posledních pár měsíců, jakoby se ve mně něco přepnulo. Najednou jsem začala po dítěti strašně intenzivně toužit. Jakoby mi došlo, že kariéra, peníze a drahé dovolené nejsou pro život vůbec podstatné. Vždycky jsem se cítila jako „bohatá“, ve smyslu, že netrpím nedostatkem a mohu si spoustu věcí dovolit, ale to je pryč. Teď si naopak připadám hrozně chudá, došlo mi, že to nejcennější, co člověk může v životě mít, nemám.
S manželem jsem o tom mluvila a ani on není proti. Řekl mi, že si dovede představit, že bychom měli dítě. A to i přes to, že je mu už pětačtyřicet let.
A tak teď stojím před volbou, jestli dítě mít, nebo ne. Jestli to v našem věku už není nezodpovědné. Nepředpokládám, že by se mi podařilo otěhotnět na „první dobrou“, klidně by se mohlo stát, že se mi dítě narodí až po čtyřicítce. Není to pozdě? Pravda, jsem zdravá, udržuju se v kondici, ale přece jenom, čas člověk nezastaví. Nebudu už stará matka? Jak se dá zvládnout zároveň přechod a huberťák? I takové myšlenky se mi honí hlavou.
I přes všechny pochybnosti jsem na devadesát procent rozhodnutá se o dítě pokusit. Moc bych uvítala názory zkušenosti vás, ostatních žen, které jste třeba také měly dítě v pokročilejším věku (a nejen těch). Jak jste to zvládaly? Na co bych se měla připravit? Možná o všem moc přemýšlím, ale bojím se, abych třeba pak nelitovala, že jsem se vzdala svého svobodného života. Co když mi to dítě nepřinese to, co očekávám? Čeho je s ním víc? Starostí, nebo radostí? A může vůbec máma litovat, že má dítě? Asi bych neměla všechno tak řešit, viďte?
24.11.2015 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 61 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chci dítě. Není už pozdě?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
sevenofnine: a nebo co kdyby byly kachliky primo dokonale, vysnene, ale majitele koupelny za rok / dva / pet zjisti, ze se jim barva / tvar / kombinace ale uz vubec nelibi a meli tenkrat pri prestavbe zvolit jinou variantu - to je taky pekny pruser
Linda: a to už ani nemyslím na to, že kachlíky mohou být v jiné barvě než původně chtěli, mohou být poškozené, křivě nalepené nebo se časem oloupat a i jinak poškodit a až dokonale zničí celý dům a dokonalý život tak si odkráčí za svými cíli :-).
sevenofnine: ....a pritom si vubec ani jeden neuvedomuji, ze ty "nove kachlicky" jim nejen predelaji koupelnu vzhuru nohama, ale zaroven i cely jejich dum a dokonaly zivot vezmou za sve 
S manželem jsem o tom mluvila a ani on není proti. Řekl mi, že si dovede představit, že bychom měli dítě. No, podle mě tento muž dítě nechce.Spousta žen by mohla mluvit o tom jak se snažili předělat chlapa navyklého na svůj klid, pohodlí a servis, to nebývají pěkné příběhy. Navíc ani u jednoho nevidím spalující touhu po dítěti, spíš mi připomínají dva v supermarketu co si vybírají ladící kachličky do jejich dokonalého domu ...
doporučuji půjčit si dítě od příbuzných na víkend a myslím, že budete mít jasno, já měla dítě v 38, ale bylo to moje čtvrtý, a ano dítě přináší spoustu radosti, ale i spoustu starostí
Znám dost rodin, kdy s narozením dítěte přišel problém v partnerském vztahu. Chlapi bývají sobci, i když teď říká, že dítě chce, neumí si to představit. Dosud vedl život, jaký chtěl on, resp. vy oba. Teď to bude o tom prckovi. Co budeš dělat, když tě opustí. Zvládneš to sama? Máš kolem sebe někoho, kdo ti pomůže.
Jinak jak píšou ostatní, možná si představuješ, co všechno budete s dítětem dělat, procházky v růžovém sadu, dítě ti bude dělat jen radost, atd :-) Nebude. Ale v přírodě je to tak nějak zajímavě zařízené, že to vůbec nevadí, hormony jsou mocné a minimálně u ženský zařídí, že i když je všechno jinak, než sis představovala, tak díky tomu, že to dítě prostě máš, tak jsi šťastná
Orinka
Pochybnosti jsou u závažných životních rozhodnutí nejen obvyklé, ale přímo žádoucí. Jenže bych viděla jistý rozdíl mezi tím, jestli pochybuju o svých možnostech a schopnostech být dobrou matkou, nebo o možnostech a schopnostech dítěte být dostatečně obohacujícím prvkem.
Na druhou stranu děti člověka neuvěřitelně obohatí. Neumím si představit, že bych je neměla. Když byli malí, byla to trochu honička, ale jsou to úžasní človíčci a parťáci, se kterými je čím dál snazší vyjít, tohle je asi individuální, ale věřím tomu, že pokud se s dětmi buduje od malička hezký vztah, kdy se učí vzájemnému respektu a taky zodpovědnosti, nemusí být puberta vůbec strašák, naopak. Ale zase ne vše se dá ovlivnit, takže můžeš mít pohodové děti a klídek a nebo taky nervydrásajích 18 let, to ti možná může naznačit tvá matka a matka manžela, protože dědičnost funguje i v tomto případě 
.
Vážně si manžel dovede představit mít dítě? Tuší, co to obnáší nebo se bude věnovat kariéře a ty budeš s dítětem pořád sama?
Mít dítě znamená odsunou na mnoho let sebe do pozadí a celý svůj život přeorganizovat podle potřeb dítěte (a to teď vůbec nemyslím opečovávané mazánky, kolem kterých se vše točí). Není nutné se vzdávat všech zájmů, všechno se dá zorganizovat, ale pořád je to dítě, kterému je nutné se přizpůsobit, volit program vhodný i pro ně. Pokud nejste ochotní tohle udělat, pak je lepší dítě nemít vůbec.
Je fajn si nejdřív něco užít, aby člověk nelitoval ušlých příležitostí, ale časem si už každý zvykne na zaběhaný pořádek a není ochoten ke změnám. Kde jste vy?
Rozhodnutí mít dítě je definitivní, pak už není místo na nějako u lítost. Pokud dítě vycítí, že není přijímáno bezvýhradně, že nesplňuje požadavky rodičů nebo že litují, že ho mají, dopadá to špatně.
Tak bych popřemýšlela nad rodinou anamnézou. Pokud se v rodině vyskytuje víc příbuzných, kteří po 50 řeší hlavně choroby, bylo by dost nezodovědné si dítě pořídit.
A těm, co jí vytýkají pochybnosti, zda obstojí jako matka, bych řekla toto: když jsem byla prvně těhotná, nebylo mi ani dvacet. Moc dobře si pamatuju, co se mi mlelo hlavou. I myšlenky, co když to dítě nebudu umět milovat, přišly. Zdá se mi to normální. Každý přece o sobě pochybuje, to je lidské.
člověk se mění... máš muže, který je pro, zázemí... nač váhat... přeji hodně štěstí
Pozdě rozhodně není, teď jen, aby se povedlo otěhotnět. Dítě přijde do ideálních podmínek. Jen by bylo lepší, kdyby mělo sourozence. Třeba se povedou dvojčata
Pánové mívají děti ještě i po padesátce, žena to má horší, ale dnes nejsou výjimkou matky prvorodičky přes čtyřicítku. Vrozené vady medicína včas objeví a jinak se nemáte čeho obávat.
Ani neni potreba aby bylo nemocne nebo postizene. Staci aby nechtelo chodit na balet, tak jak si maminka vysnila. A bude prusvih.
sevenofnine: I když bude dítě úplně zdravé, ještě nejmíň 15 - 25 let bude potřebovat obětavé rodiče, co se vzdají svých dosažených výhod kvůli jeho růstu a vzdělání. Žádné sebelepší "chůvy" za ně nedokážou dát rodičovskou nesobeckou lásku.
Dítě není módní doplněk jako třeba značková kabelka.
Taky si myslím, že "značkové" zvíře by bylo pro tuhle rodinu lepší než dítě, které bude milováno jen když bude ve všem nejlepší.
Průměr, nebo nedej Bože problémové dítě, by v téhle rodině nemělo šanci.
Ve 39 letech není na nic pozdě, ale ve vašem případě bych se na dítě vykašlala a pořídila si kočku nebo králíčka. Myslím, že první dítě ve vašem věku s tím, že překopete kompletně svůj život, když v podstatě ani jeden doopravdy nechce je hnusné k dítěti. Tobě se jen vzbouřily hormony, to za 4-5 let přejde, ale dítě za tu dobu samostatné nebude. Umíš si představit, že se Ti narodí postižené dítě? Nebo dítě s "diagnozou"? Přece jen už nejsi nejmladší a riziko je velké a Ty váháš už teď. Manžel taky není odvázaný, jenže on se může sbalit a vypadnout a co pak budeš dělat Ty? Jsi připravená kvůli dítěti tohle všechno riskovat?
