Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vždycky, když jsem ve společenských rubrikách četla o vztazích, kdy byl muž od dvacet, třicet let starší, jsem si říkala, že něco takového přece není možné. Nevěřila jsem, že ta děvčata si něco začnou s chlapem, který je ve věku jejich otce, z čisté lásky. Podle mě v tom vždycky hrála roli zajištěnost dotyčného a pohodlný život, který z toho plynul pro onu dívčinu.

Jenže teď se mi stalo úplně to samé a jsem docela zmatená.

Je mi dvaatřicet, dosud jsem svobodná, bezdětná. Měla jsem několik vážných vztahů se svými vrstevníky a nikdy to nevyšlo. Pak jsem byla dost dlouho sama a věnovala se práci a sama sobě. Začala jsem chodit na kurs angličtiny, potřebovala jsem se zdokonalit. A tam jsem ho potkala. Šarmantní, elegantní, od pohledu oduševnělý džentlmen. Jiskra mezi námi přeskočila snad při prvním setkání.

Z druhého kursu už jsme spolu šli na kafe, pak mě pozval na večeři, v sobotu na odpolední malý výlet a postupně se z našeho oťukávání stal vztah. Je nám spolu dobře, nesmírně si rozumíme, jeden druhé doplňujeme. Takhle když to píšu, je to vlastně idyla. Jenže je tu jeden problém: jeho věk.

Jiřímu bude letos přesně šedesát. Věkový rozdíl tedy je 28 let. A já, ačkoli ho velmi miluji, mám v sobě takový skrytý kousíček obav, co bude za několik let. A taky – co děti. Zatím mi biologické hodiny nijak netikají a po dětech zrovna netoužím, ale co když se to jednou změní? Mít dítě s mužem v důchodovém věku asi není to pravé ořechové.

I přes tyto skryté obavy ho mám moc ráda a neumím si představit, že bych s ním nebyla. Možná mi to nebudete věřit, ale Jiří není ani nijak výrazně společensky významný, ani bohatý. Pracuje v jedné neziskové společnosti, je rozvedený a má dvě dcery, obě o pár let starší, než jsem já. Měl je, když byl hodně mladý.

Už spolu bydlíme, žijeme v jeho bytě, já byla do té doby v pronájmu. Klape nám to, je nám spolu dobře. Okolí na nás občas kouká nechápavě, hlavně na mne, asi mě lidi považují za jednu ze zlatokopek, ale to mě nechává klidnou, vím, jak se věci mají. Chodím do práce a na provozu domácnosti se podílíme oba, nedostávám drahé dárky, spíš pozornosti z lásky, nejezdíme žádným luxusním autem. Nemáme nouzi, ale ani žádný blahobyt.

Chtěla bych se zeptat, jestli někdo z vás má také staršího partnera, jak to klape po letech. Je mi jasné, že my dva jsme zatím v období zamilovanosti, jsme spolu něco přes půl roku. Je možné, aby nám to vydrželo i do budoucna? Mám obavy, jak budu jednou snášet jeho postupující stáří v době, kdy budu sama ještě hodně aktivní.

Možná mne některé z vás odsoudí, klidně napište i negativní názory, někdy je dobré znát pohled na určitou věc z mnoha úhlů. Všem vám děkuji.