Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem trochu rozpačitá a přiznám se, že i částečně naštvaná na svou tchyni. Dělá totiž velké rozdíly mezi dítětem své dcery a tím naším, které je od jejího syna. Nechápu to a nerozumím tomu.

Od počátku jsem si s tchyní docela rozuměla. V některých názorech je sice trochu svérázná, ale kdo není, že? Brala jsem ji takovou, jaká je, a snažila se, abychom spolu dobře vycházely. Když se její dceři narodila holčička a já viděla, jak láskyplná a obětavá babička se z ní stala, dokonce jsem ji i obdivovala.

Nic jí nebylo pro tu malou zatěžko. Mohla se pro ni doslova rozkrájet, vysloveně si říkala o hlídání a vnučku si k sobě s tchánem brali často na celé víkendy hned poté, co přestala být kojená. Neustále jí něco kupují, doslova se v ní vidí. Teď v létě ji  berou na dovolenou k moři a o ničem jiném nemluví, než jak se těší.

Když jsem otěhotněla já, těšila jsem se, že bude mít i naše dítě tak prima babičku. Já už maminku bohužel nemám, táta se znovu oženil a má novou rodinu, naše styky jsou poměrně vlažné.

Narodil se nám chlapeček. Byla jsem pyšná a šťastná, asi jako každá matka, a těšila se, že stejnou radost, jakou máme my, novopečení rodiče, bude mít i babička. Jenže ta mne svým přístupem velmi nemile překvapila. Nechápu to.

Na miminko se přišla podívat až po dvou týdnech, co jsem byla doma z porodnice, přinesla nějaké dupačky a ovoce, chvilku si ho pochovala, rychle vypila kafe a pospíchala hlídat malou Veroniku. Tehdy mne to sice zarazilo, ale nepřikládala jsem tomu nějaký větší význam. Říkala jsem si, že se to časem poddá.

Ale nestalo se tak. Dnes jsou našemu synovi dva roky (jeho sestřenici čtyři) a stále je u babičky na vedlejší koleji. Nechci, aby nám hlídala celé víkendy, ani aby ho zahrnovala dárky, vůbec ne. Já bych byla ráda, kdyby se k němu chovala stejně jako ke své vnučce. Láskyplně, vstřícně, obětavě, jako správná babička.

Ona však dělá mezi dětmi evidentní rozdíly, našeho Tobíka bere spíš jakoby z povinnosti. Veškerou energii a lásku vkládá do vnučky, kterou bezmezně miluje. Tobiáše si všímá jen velmi sporadicky, vysvětluje to tím, že je ještě malý, že až vyroste… Je mi z toho úzko, mluvila jsem o tom s manželem a oba společně jsme si s babičkou promluvili, ale ta vůbec nepochopila, o co nám jde. Prý máme přestat žárlit, má ráda obě děti stejně, ale Verunka je její miláček a s tím nic neudělá.

Vlastně nám přímo řekla, ať nepočítáme s tím, že by stejnou měrou lásky dokázala zahrnout i své druhé vnouče.

Je mi z toho smutno, především kvůli malému. Zatím z toho nemá rozum, ale brzy přijde doba, kdy sám uvidí a pocítí, jaké rozdíly babička mezi ním a jeho sestřenicí dělá. Bojím se, aby z toho nebyl zraněný a zmatený.

Manžel taky neví, co s tím. Promluvil si se svým tátou, který je ale, co se týká malých dětí, úplný mimoň, jemu ti prckové nic neříkají, s tak malými dětmi se nedokáže porovnat. Takže ho otec jen odbyl nějakými obecnými řečmi a dal najevo, že se tím nechce vůbec zabývat.

Uvědomuji si, jak strašně moc mi teď chybí moje maminka. Vím, že ona by byla pro své vnouče tou nejlepší babičkou, a mrzí mne, že nás syn ji nikdy nepozná. Zemřela na rakovinu před třinácti lety.

Myslíte, že je ještě šance, aby se tchyně začala chovat jako správná babička i k našemu synovi? Co bych pro to mohla udělat? Nechci v rodině vrážet nějaké klíny, spíš bych chtěla nějak zapůsobit na babičku, aby si uvědomila, že svým přístupem našemu synovi ubližuje. Ale jak jsem psala, rozhovory na toto téma skončily jejím absolutním nepochopením a neochotou se na toto téma bavit.