Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Připadám si jako v pasti. Můj partner je mi dlouhodobě nevěrný a já už to nezvládám. Bohužel, odejít od něj nemůžu, máme roční dítě a sama bych to neutáhla. Nevím, co mám dělat.

Je mi 26 let, s partnerem jsme spolu celkem pět roků. Sice jsme se nevzali, ale bydlíme společně a máme malé dítě, holčičku, které bude za měsíc přesně jeden rok. Miminko, jsme si oba přáli a dá se říct, že je plánované. Jenže místo radosti a těšení jsem už v těhotenství zažila první sprchu, když jsem zjistila, že mě přítel podvedl. Tehdy se to ještě zažehnalo, moc se omlouval a říkal, že to byl jen ojedinělý úlet. Sice mě to moc bolelo, ale dala jsem mu šanci, hlavně kvůli tomu maličkému, které jsme čekali.

Pak byl pár měsíců klid, narodila se nám dcerka a všechno vypadalo v pořádku. Když jí bylo asi půl roku, opět jsem zjistila, že si manžel užil jinde. Byl to pro mne hrozný šok, hlavně když se jednalo o stejnou ženu, se kterou mi byl nevěrný už před tím. Skoro jsem se zhroutila a on si opět sypal popel na hlavu. A já mu zas odpustila.

A teď se situace opět opakuje. Myslím, že mi je s ní nevěrný vlastně celou dobu. Je to pořád jedna a ta samá, nejsou to nějaké jednorázové úlety někde na večírku. Jsem z toho zoufalá, nejraději bych mu sbalila věci, a´t si za ní táhne. Vlastně ani nechápu, proč už s ní dávno není, když je jeho milenkou. Ptala jsem se ho a na to mi řekl, že mě má rád a máme dítě, které miluje, že by nás nikdy neopustil. Řekla jsem mu, proč mi tedy tak ubližuje, když tvrdí, že mě má rád a na to mi nebyl schopen nějak smysluplně odpovědět.

Je mi z toho na nic, připadám si jako kus hadru, ztratila jsem k němu veškerou úctu a už se mi i hnusí. Kdybych mohla, ukončila bych to. Ale to já právě nemůžu. Nedokázala bych nás s dcerkou sama uživit. Sice bych mohla jít k rodičům, ale tam bydlí ještě mladší bratr, naši mají jen třípokojový byt, ani bychom se tam s dcerkou neměli kam vejít. Rodiče mi řekli, že když bude nejhůř, nějak se to vždycky udělá, ale pochopila jsem, že i pro ně by to byla zátěž a nadšení by nebyli.

Byt, ve kterém s partnerem bydlíme, je nájemní, kdyby se rozhodl odstěhovat, byla bych v koncích, rodičák by mi nestačil ani na nájem. A tak jsem nucena snášet tohle hrozné ponížení a zůstat s ním aspoň do doby, než malá trochu vyroste a bude moct jít do školky a já do práce.

Napadlo mě ještě dojít se zeptat na úřad, jestli bych, kdybych byla s malou sama, neměla nárok na nějaké dávky. Vůbec tomu nerozumím, nikdy jsem nic takové nebrala. Ale asi i kdybych nárok měla, určitě by to na nějaký normální život bylo stejně málo.

Co byste dělaly na mém místě? Žily byste s chlapem, který vám bezostyšně zahýbá, ale rozejít se nechce? Pravda, finančně nás zajistí, ale na druhou stranu vyžaduje servis, vypráno, navařeno, uklizeno. Pro mě je to strašný, tohle všechno mu poskytovat a koukat se, jak odchází vykoupanej večer ven a vědět, že jde za ní. Jsem tak strašně nešťastná.